Zapomenuté knihy

28. září

Obveseliti ducha a mysl žádá a přeje si jeden každý. Pořád pracovati a. vážní býti nemůžeme. Ustavičná samota nás konečně omrzí. K zdaru našemu také nepřispívá. Stáváme se v ní nepřístupnými, nemluvnými, nespůsobnými.
Mladý člověk zvlášť miluje společnost. On zase k mladým se kloní. Mezi staršími je stísněn, stýská se mu, nemůže se dost volně pohybovati. Mají na starosti jiné věci než on, schází jim jeho lehkost, jeho pružná mysl, zakládají si na nestejných zábavách. Co ho těší, již netěší jich, hovor jeho je jim prázdný a mělký, u něho víc panuje cit, u nich rozum. Když ale mladý svět, jak říkáme, je pohromadě, může se vymluviti, rozumí si, hraje, žertuje, skáká, směje se, je blažen.
Ovšem se svůj nejvíc hodí k svému. Nejen stáří nás spojuje, nýbrž i stav, vychování a vzdělání, způsoby a zvyky.
Naše Bětuška nevyráží se se mnou tak dobře jako s dívkami sobě rovnými, a já s ní také ne. Je a zůstane mezi námi rozdíl. Já jsem její paní, ona slouží. Já si nashromáždila vědomostí, ona na ně je chudá. Já i hlavou se mohu přičiniti, ona jen rukama. Já vyrostla mezi vznešenými, ona mezi sprostými. Naše obyčeje, naše tužby, naše potřeby se rozcházejí, a proto jedna druhé nedostačíme. Celý příspěvek →

7.srpna

Slova tolik nedokážou, co skutky. Alžběta je jiná, než byla. Říká, že by pro mne do ohně skočila, mně ruce a nohy líbala. Jináč než „milostslečno“ mne prý již nenazve. Já ji mám jmenovati „ty“. Do smrti u mne zůstane. Chce a musí se mi odměniti.
To je arci hezké, ale nemá nemoc ještě daleko za sebou, a proto je tuze rozčilena. Třeba počkati, až se cit ochladí a ustálí, a pak teprv uvidím, jak to mezi námi bude. Lépe zajisté.
Bětuška nikdy nebyla zlá, nýbrž chybovala z nevědomosti a dala se poštívat. Služba u všelijakých pánů ji učinila mrzutou, reptavou a broukavou a povahu její pokazila. Z mládí neměla pevného základu, že se vychování její doma i ve škole zanedbalo, a později se již nevzdělala a nepřiučila. Duše musela pustnouti, že neznala pravého povolání člověka a vyšších záměrů a libovala a zakládala si jen v požívání světských a tělesných rozkoší. Nyní se drobet zpamatovala a přispělo jí poznání, že my páni nejsme nepřátelé sloužících. Činili jsme jí dobré, smýšlíme s ní upřímně, a tedy i to bylo pravda, co jsme jí dříve schvalovali a nabízeli. Celý příspěvek →

12. června

Těšila jsem se v duchu, že Alžběta po svaté zpovědi ke všemu dobrému bude volnější, ale věru jsem se sklamala. Nejde to tak čerstvě, jak člověk myslí, a kdo nevytrvá, nic nedokáže.
Nešťastná dívka vytýkala mi, že prý jsem ji chtěla jen proto obrátiti, abychom s ní mohli dělat, co se nám líbí, a nemusili se báti, že se ozve, když ji hodně budeme utiskovati.
Je to velká křivda, již mi učinila, a skoro jsem se jí nabažila. Nevděčnice postavila si hlavu, je horší, než byla, a pořád mi vzdoruje. Celý příspěvek →

3. dubna

Máme po velikonočních svátcích, a Alžběta již zase mluví o tanci. Čísti v knihách nechce, ať jí dám jakékoli. Ubohá jím nerozumí! Vychování její bylo tuze špatné, již slouží od svého mládí, a nikde ji nehleděli vzdělati. Ani katechismu nezná, je v náboženství nevycvičena a neumí posouditi, co je dobré a co zlé.
Arciť se modlí, ale činí to bez rozvahy, bez ducha, bez citu a jako práci to odbývá. Do kostela také chodí, ale služeb Božích nepochopuje a ani kázání s užitkem neposlouchá. Nepřináší si s sebou domů povzbuzení ani ušlechtění, a chyby, jež má ve zvyku, pořád opakuje.
Není v ní žádné jemnosti a svědomitosti, každý den na něco přijdu, co jí nesmím trpěti, a než jsem se ohlídla, již to zase spáchala.
Opozdila-li se někde, vymlouvá se lží; chce-li někam jíti, nepoví mi pravdy; roztloukla-li něco, svádí to na jiné, i na psa a kočku. Celý příspěvek →

7. února

Je masopust, naše Alžběta již dvakrát byla u muziky a vždy tam zůstala až do rána. Já ubohá ji musela dovoliti, ale nařídila jsem jí, aby již večer přišla domů. Neslíbila ničeho, ale večer domů nepřišla, a když jsem ji za to pokárala, odsekla mi: „Však ony také bývají na bále!“
To arciť bylo pravda, a tak mne překvapilo, že jsem se na chvíli zamlčela. Však napadlo mi, že je v tom přece rozdíl, a pravila jsem k ní: „Milá Bětuško, já arciť bývám v plesu, ale nebývám vám tam sama, otec a matka mne berou s sebou.“
„Snad sem vždycky mám povolat otce a matku, když se chci vytančit?“ smála se mi.
Řekla jsem: „Právě proto jsem nechtěla, abyste pryč byla v noci, že o tom rodiče nevědí!“
„Oni by mi to bez toho nezakázali.“
„Tedy by šli s vámi anebo by vás někomu svěřili.“
„Já bych hodně na ně dbala!“
„To nejste poslušná dcera.“
„Jsem nebo nejsem, do toho jim nic není.  Ale já vím, ony jsou jako všickni páni, chtějí se samy vyrážet a nám čeledínům toho nepřejou.“
Ubezpečila jsem ji, že jí ze srdce přeji každou radost a každé vyražení a že se mi jen to nelíbí, že se v noci toulá sama, což je škodlivé a záhubné a na žádnou dívku se nesluší. Celý příspěvek →