1. dubna, noc
První překážka je překonána, a byla to opravdu vážná překážka.
Když doktor Götz dnes večer přišel domů, šla jsem k němu a požádala ho o rozhovor. Okamžitě byl připraven, usadil mě na pohovku a začal boj.
„Jde o to, pane doktore, že už nechci být učitelkou.”
„Dobře, dobře, slečno Heleno, to budete muset velmi pečlivě rozvážit.”
„Uvažovala jsem o tom stovky hodin a mnoho nocí a moje rozhodnutí je neodvolatelné a pevné.”
„Tedy žádné ukvapené rozhodnutí. To je důležité. Jenže já bych si přál znát důvody vaší dezerce. Předpokládám, že budete chtít, abych vám s vaším budoucím krokem poradil. Proto by pro mě bylo velmi cenné, kdybych věděl, jaké máte důvody k rozchodu s minulostí i přítomností.”
Měl pravdu, a tak jsem mu vyprávěla, že čím déle jsem pracovala jako učitelka, tím více mi to bylo nepříjemné, připadala jsem si nespokojená a nesvobodná, a jak jsem došla a byla dotlačena k tomu, že odejdu. Všechno, co jsem tak často svěřovala těmto stránkám. Sedl si proti mně a poslouchal tiše, aniž by mě přerušil. Několikrát kývl na souhlas, párkrát lehce zavrtěl hlavou. Když jsem skončila, řekl:
„Mezi hlavní důvody, pro které si nemůžete zvyknout na učitelské povolání, nepatří jenom řemeslný způsob, kterým je provozováno ve škole, ani výtky ředitele, ani nevychovanost kolegů, které jsou v rozporu s vašimi základními vlastnostmi. Váš temperament těžko snáší pomalé tempo výuky, které vyžadují intelektuální rozdíly mezi žáky. Vaše nezávislé myšlení, cítění a vůle narazí všude na překážky, které vyplývají ze školních osnov. Vaše vnitřní ušlechtilost se cítí urážena malicherným a neslušným chováním některých kolegů, vaše poctivost při plnění povinností nerozumí pohodlnosti ostatních učitelů a váš cit pro spravedlnost trpí šikanováním ředitele. Je toho hodně. Ale stačí to na to, abyste zahodila bezpečné místo a budoucnost? Nepochybuji o tom, že se několik let nebudete cítit v učitelském povolání dobře, ale je otázka, jestli můžete nebo nemůžete změnit svou povahu tak, abyste si zvykla.”
Byla jsem velmi překvapena, že se mnou dokáže takto mluvit.
To jsem nečekala.
Zeptala jsem se dosti kousavě:
„Mám se změnit? Radíte mi, aby se ze mě stala slečna Finková nebo někdo podobný?!”
Jemně zavrtěl hlavou a smutně se na mě podíval a potom řekl:
„Milá slečno Heleno, o tom, co si přeji, musím mlčet, když hovoříme o vašich životních plánech. Ale mohu říci aspoň tolik, že by mě mrzelo, kdybych jednoho dne zjistil, že se změnila vaše povaha. ”
„No tak!” vykřikla jsem. „V hloubi srdce si myslíte toto: Pryč s tou dívkou z krysího kola, kde by se z ní proti její stala výstřední, automatická, úzkoprsá, poklonkující učitelka.”
Usmál se na mě jemně a laskavě a řekl:
„Samozřejmě, že by to byla škoda, velká škoda, ale nemusí být tak zle. Vím, že je hodně starších učitelek, které mají vřelé srdce a zůstaly rovnými, radostnými ženami. Vy máte velký dar „srdce a mysli”, a vy své bohaté srdce – ano, ano, vy máte bohaté srdce – budete rozdávat v národní škole, kde sedí zanedbávané, chudé děti, kterým chybí láska. Tam vaše srdce jistě nevyschne, protože každý den bude muset znovu rozdávat lásku. Já myslím, že byste se měla, než zcela podlehnete pedantství, pokusit o přeložení na jinou školu.”
První krok na nové cestě byl opravdu těžký! To, co řekl, bylo jistě velmi moudré a jindy bych se nad tím zamyslela. Teď jsem ale byla odhodlaná k okamžité změně profese, a příliš jsem si zvykla na myšlenku, že budu brzy stát na jevišti. Proto mi jeho působivá slova šla jedním uchem tam a druhým ven a řekla jsem:
„Ani přeložení by nepomohlo. Já se znám. Připadá mi, že práce ve škole je proti mé povaze a je v rozporu s mým posláním.”
„Jinými slovy, vaše přesvědčení je pevné jako skála a nemůže být otřeseno ani nejlepšími racionálními argumenty. Ale přesto bych vám rád položil jednu otázku: myslíte si, že je na světě práce, která by vám nepřinesla žádné nepříjemnosti, těžkosti a zklamání?”
„Určitě taková není,“ řekla jsem, „ale v profesi, ve které bych sloužila s radostí a láskou, bych kvůli ničemu necítila takovou hořkost.”
Podíval se na mě velmi pozorně a neklidně si několikrát přejel rukou přes temeno hlavy.
Potom řekl:
„Zní to, jako byste si již vybrala jiné povolání.”
„Jistě,” řekla jsem a trochu se mi sevřelo srdce strachem. Teď přišel okamžik, kdy jsem měla své tajné přání prozradit jinému člověku. Doktor Götz v rozrušení a napjatém očekávání bubnoval prsty na stole, když řekl:
„A smím se zeptat jaké?”
Zhluboka jsem se nadechla. Teď jsem měla prozradit své tajemství. Dodala jsem svému hlasu síly a řekla:
„Mám-li talent, chci být herečkou.”
Sotva jsem to slovo vyslovila, dala bych celý svět za to, kdybych je mohla vzít zpět, tak hluboce mě zasáhl dojem, který udělalo na doktora Götze.
Díval se na mě překvapeně a téměř ohromeně, jeho paže visely ochable podél těla a jeho rty byly bledé:
„Herečkou,” řekl. „Herečkou!? Kdo by si to pomyslel! A vy…vy…!?” Pak vyskočil prudce ze židle a zvolal: „Nikdy!”
A přešel několikrát silnými tvrdými kroky po pokoji a vykřikl znovu:
„Nikdy!”
Opět několikrát přepochodoval pokoj a pak prohlásil:
„Měl jsem to tušit! – Měl jsem to vědět! – A je to moje vina! – Pane Bože, je to určitě moje vina! Vodil jsem vás do divadla a seznámil s divadelníky! – Ale ne, ne! – To není možné! – To není možné! – Nestrpím to—!”
Byla jsem nepříjemně překvapená tím, jak se více a více vemlouval do rozčílení, které se mi zdálo velmi přehnané, a nemohla jsem si odpustit otázku:
„Pane doktore, jak si představujete, že „to nestrpíte“?”
Zarazil se na svém pochodu a překvapeně se na mě podíval, jakoby se probral ze sebezapomenutí a utrpení, silného a bolestivého. Pak celá jeho bytost upadla do rozpaků, přistoupil ke mně a promluvil váhavě, zaraženě a melancholicky:
„Máte pravdu. – Nic mi není po tom, co děláte. – To se mě netýká! – Nemám právo vám stát v cestě. – Není žádný způsob, jak vám určit směr nebo vás zastavit. – Jsem bezradný a bezmocný a trápí mě to víc, než můžete pochopit. – Ale mohu a musím vám poradit – ”
Přerušila jsem ho živě a téměř radostně:
„Ale já od vás nic víc nechci a jsem velmi vděčná za vaši radu.”
Pokračoval velmi vážně, jako by neslyšel, co jsem řekla:
„A musím vás varovat, musím! – Co víte o divadle? Viděla jste jen jeho lesklou stranu. To je všechno! Ale nevíte nic o životě, o boji lidí, kteří se vám předvádějí v třpytivých šatech a oslňujícím světle jako králové a milionáři, jako nejvyhledávanější dámy a krásné hříšnice, nebo na jevišti řeší hluboké životní problémy a těžké duševní boje, takže působí vznešeně, duchovně a umělecky. Ale to je všechno jenom iluze! Většina těchto lidí nežije ve slávě, na slunné straně, jsou ztraceni, doprovází je strach a utrpení a nenávist a zapomnění a bezvýznamnost.”
„Ale, pane doktore,” přerušila jsem ho, „to všechno vím, neříkáte mi nic nového. To všechno nemá nic společného s uměním, a právě to mě k divadlu přitahuje.”
„Umění, umění! Říkáte umění,” řekl unaveně. „Co a kolik a jak velké by bylo? Ale nevidíte, že se budete muset ve službě umění naučit snášet tisíc protivenství, jeho krutosti a ošklivosti, nemáte ponětí, jak byste se v takovém životě cítila.”
Proč si někteří lidé, a zejména lidé, kteří si namlouvají, že chtějí naše dobro, tak těžce vyrovnávají s našim rozhodnutím!?
Netrpělivě jsem čekala, až budu mít možnost mu říct, že jsem si tyhle věci už dávno promyslela a námitky vyvrátila, všechno, co si lze představit, jsem podrobila zkoušce a že můj plán nemůže nic zastavit.
„Těší mě, že budu muset podstoupit boj, protože boj pro mě představuje základ života,“ řekla jsem nakonec. „A život bez boje, jaký bych mohla vést jako poslušná, povinnosti horlivě plnící učitelka, by mě nudil. Přeji si, aby můj život byl plný napětí a boje o cíl, který jsem si sama zvolila, a nechápu, proč nechcete, abych si zvolila vlastní osud.”
„Slečno Heleno, tomu, co jste právě řekla, sama nevěříte. Je to nespravedlivé a obávám se, že pokud budeme v diskusi pokračovat, skončí to tím, že se pohádáme. Navrhuji příměří. Oba chceme posoudit znovu důkladně celou záležitost, rozhodnutí je vaše, moje je rada, o kterou jste mě požádala.”
„Dobře,” řekla jsem. „I když já už nic k rozmýšlení nemám. Kdy mi dáte vědět?”
„Pozítří ve stejnou dobu.”
3. dubna
Další krok vpřed. Dnes večer v sedm hodin přišel doktor Götz domů a přivedl pana Konrada z Městského divadla. Šla jsem k němu, jak jsme se dohodli, a okamžitě začala druhá rozprava o mých divadelních plánech.
Konrad krátce pozdravil a zeptal se:
„Takže vy chcete být herečkou? Máte talent? ”
„To bych se ráda dověděla od vás,” řekla jsem.
„Náš milý doktor mě poprosil, abych s vámi vaše divadelní plány důkladně probral, pokud s tím souhlasíte.”
„Souhlasím. A je to od vás velmi laskavé.”
„Takže se předem omlouvám, pokud budu hovořit o věcech, o kterých se obyčejně před dámami nemluví. Ale nedá se nic dělat. Fakt je jeden: Dívka, která jde k divadlu, musí mít velký talent nebo hodně peněz, jinak by mohla stejně dobře jít do nevěstince. Vyjde to v podstatě nastejno. Jediný rozdíl je v tom, že u divadla se to děje často, ale ne vždycky, elegantnější formou. Samozřejmě to platí pouze pro herečky, které zůstávají u divadla přes nedostatek talentu a nedostatek peněz, nebo nedokáží hladovět. Některé to zvládnou. Ale pokud při těch mizerných platech dokáží jíst jako umělec v hladovění – ano, pak přežijí. Ale nic víc. Ve vašem případě by to nemuselo dojít do extrému, či spíše k běžnému stavu, protože jste učitelka, mohla byste se, pokud by se vám nedařilo v umění, vrátit k občanskému životu jako vychovatelka nebo společnice. K učitelské profesi byste se těžko mohla vrátit, pokud byste byla několik let herečkou. To si musíte uvědomit. Nemyslím, že by se našla školská rada, která by zaměstnala bývalou divadelní umělkyni, a neměla byste si kde stěžovat.”
„Doufám, že mám dost talentu, abych mohla zůstat na jevišti,“ já na to.
„Přál bych vám to, pokud po tom celým srdcem toužíte,” řekl. „Ale odhodlání nestačí. Talentů je více než dobrých platů. Ze všech německých divadelníků má pouze deset procent roční příjem nad tři tisíce marek, tedy z dvaceti pěti tisíc pouze dva tisíce pět set. Pokud ale vezmeme v úvahu, že operní pěvci mají vyšší platy, vychází z toho, že činoherců, kteří mají tři tisíce marek a více, je podstatně méně než deset procent.”
„Mám nějaké peníze, kterými bych mohla dorovnávat schodek, než to dosáhnu tří tisíc marek. Doufám, že to nebude trvat příliš dlouho.”
„Ale i kdybyste toho dosáhla, nemáte vyhráno,” dodal. „Pokud se dostanete do dobrého divadla, plat vám sotva postačí na nákladné toalety.”
„Dobře,” řekla jsem, budu usilovat o víc. Odvaha, ochota tvrdě pracovat a ctižádost mi nechybí, jen jestli mám talent.”
„Odvahu, ochotu tvrdě pracovat a ctižádost k tomu jistě patří,” řekl. „Pokud je máte. Takže promluvme si o něčem jiném. Stejně jako všichni začátečníci, kteří znají divadlo zvenčí, také vy věříte, že herecké povolání vám přinese lesk a slávu, že budete šťastná a spokojená jako lidé v jiných povoláních. Vyžeňte si tuto myšlenku včas z hlavy! Neexistuje žádná profese, jejíž služebníci jsou tak nespokojení jako my, kde je práce, úsilí, odhodlání a ctižádost odměňována tak skromně, žádné povolání, které oklame mládež sliby a stáří přinese zklamání, žádná, která je naplněna bojem, neustálým, nemilosrdným bojem o chléb a uznání, o spokojenost se sebou samým, o štěstí a uspokojení z práce. Znám několik set herců. Patří k nim i mnoho těch největších. Někteří z nich, Barnay, Mitterwurzer, Matkowsky, Kainz, Friedmann a jiní se stali mými přáteli: umění jim dalo bohatství a slávu, ale šťastní nebyli. A vy tam chcete jít s odhodláním být šťastná a rozdávat štěstí. Musí to být?”
„Musí to být, protože chci. A pokud mi nechcete pomoci, musím se obrátit o pomoc jinam.”
Vstal, šel k oknu a zahleděl se do noční ulice. Doktor Götz seděl celou dobu nehybně a bez jediného slova u stolu, hlavu podepřenou rukama. Teď se narovnal a podíval se na mě dlouhým, vážným pohledem.
„Opravdu musíte?” zeptal se unaveně.
„Ano,” řekla jsem tvrdě.
„Tak jí poraďte, Konrade,” řekl, „když žádné varování nepomohlo.”
Konrad se vrátil od okna a posadil se na židli.
„Pravděpodobně byste si měla vybrat obor salonní dámy a charakterní milovnice. Vaše štíhlá postava, výrazná tvář, živé oči a elegantní pohyby vás pro to předurčují. Máte už teď toho hodně, čím můžete předstihnout ostatní herečky, a to už je z poloviny zaručený úspěch. Jste velmi hezké děvče, a vaše bohaté zlaté vlasy vám dodávají zvláštní půvab. Pak tu váš měkký zvučný hlas. Pokud máte talent, můžete dobře uspět. ”
„Chcete mě vyzkoušet?” zeptala jsem se, ale on teď nechtěl, protože jsem mu nemohla nic zahrát a podle recitace by si nemohl udělat úsudek.
Prohlásil:
„Naučte se ze Supermanova „Domova“ velkou scénu Magdy s vládním, třetí jednání do konce. Viděla jste tu hru?”
„Ano, s Reisehoferovou.”
„Velmi dobře. Uvidíme, jestli ji dokážete následovat. Já přijdu pozítří. Zítra zahrajeme komedii, vy budete Magda, já vládní rada, i když to není můj obor, a doktor bude nápověda a kritik v jedné osobě.”
Doktor Götz pak odešel do knihovny a přinesl mi knihu, ze které jsem se měla naučit roli. Těším se na pozítří; budu pracovat tak, jako ještě nikdo nepracoval, Doktor Götz mi dal knihu a neřekl mi ani ň. Vůbec za celý večer pronesl jenom pár slov a sotva mi odpověděl, když jsem se s pány loučila. Myslím, že od doktora Götze nebylo moc chytré, že pozval pana Konrada, aby mě zastrašil. Muž s pokaženou kariérou pro mě rozhodně není autoritou. Pořád jsem myslela na to, že svůj vlastní osud vztahuje na celý stav, a proto se na něj dívá černě. Nepodařilo se mu otřást mým rozhodnutím.
Jsem velmi zvědavá na pozítří, na talentovou zkoušku.
5. dubna v noci
Vítězství! Jsem tak veselá a šťastná, že bych chtěla zpívat a jásat, kdybych o půlnoci mohla. Mám talent, silný talent, řekl pan Konrad.
Dorazil krátce po sedmé s doktorem Götzem a já jsem šla přímo k nim. Abych měla záminku pro nic netušící matku, řekla jsem, že s nimi chci mluvit o posledním představení Valdštejna. Konrad rozmístil stůl a několik židlí tak, aby se to hodilo pro naše účely, doktor Götz vzal do ruky knihu, aby mohl napovídat, a pak to začalo. Ano, ze začátku jsem se cítila velmi trapně, styděla jsem se, myslím, trochu. Ale pan Konrad začal hrát, jako by stál na jevišti, strhl mě, moje strnulost a bezradnost zmizela, ostych mě opustil, už jsem se nestyděla, najednou jsem viděla vládního radu před sebou a cítila jsem Magdinu zlost, rozhořčení a opovržení. Naučila jsem se tu scénu pečlivě a důkladně jsem ji promyslela, a abych si vštípila do paměti narážky, naučila jsem se zpaměti také roli vládního rady, takže jsem nebyla závislá na nápovědě ani na partnerovi. Když scéna skončila, Konrad řekl: „Bravo, bravo,” a tázavě pohlédl na doktora Götze. Ten seděl u stolu, hleděl na mě velkýma planoucíma očima. Byl bledý, ruce držící knihu měl bezvládně položené na kolenou. Protože vytrvale mlčel. Konrad mu řekl:
„No, co tomu říkáte? Myslím, že ta malá se může odvážit-”
„Ano, ano,” řekl doktor Götz. „Nepopíratelný talent.”
Potom jsme mluvili o všem možném pořád dokola. Doktor Götz vyjádřil různé obavy, které jsme pan Konrad a já vyvrátili. Pan Konrad změnil názor už včera. Odvážně a laskavě akceptoval má přání a plány, projednal se mnou první kroky na nové cestě a dal mi několik dobrých rad. Nakonec jsme se dohodli, že mi bude dávat lekce. Za osm dní, až zase bude škola, s nimi začneme, protože pak nebudu muset matce nic vysvětlovat. Chci svoje úmysly před matkou zatím držet v tajnosti, dokud nebude jisté, že se dostanu k divadlu.
Pan Konrad brzy odešel a já jsem chvíli zůstala s doktorem Götzem sama. Seděl u stolu a díval se mlčky před sebe. Přistoupila jsem k němu a řekla:
„Netěšíte se se mnou, že se moje naděje stala skutečností?”
„Nemohu,” řekl, „protože jsem si jistý, že na cestě ke svému cíli ztratíte lásku k lidem, čistou veselost, štěstí a spokojenost, a mnoho dalších věcí, které dělají život dobrým. Proč nejsem váš bratr? Ten by vám možná přikázal to, o co vás já marně prosím: vyhýbejte se jevišti.”
Šla jsem k němu a položila mu ruku na rameno:
„Můj bratr by byl možná hrdý na sestru umělkyni.”
„Já nechci nic,” řekl, „jenom to, abych vás viděl šťastnou.”
„Abych byla šťastná, musím jít po cestě, kterou jsem si sama zvolila,” řekla jsem.
Vstal a vzal mě za ruku.
„Neznáte život, který jste si zvolila,” řekl velmi vážně, „a proto nemůžete pochopit starosti a bolest, které mi vaše rozhodnutí působí. Upřímně doufám, že nikdy nepřijde den, kdy to pochopíte.”
S tím jsme se rozešli.