Z denníku Pavlíny

Z denniku Pavliny

Pavlinin život od vlasteneckého probuzení po svatbu.

Rubriky: Ke stažení, Nezařazené | Napsat komentář

Kontroverze kolem Spáčů

Lorenzo Carcaterra: Spáči

Carcaterra: „Máte před sebou pravdivý příběh o přátelství jdoucím až za hrob. Při jeho líčení jsem změnil mnohá jména a zamlžil data, místa a určující charakteristiky lidí i institucí, abych zabránil identifikaci osob vystupujících v tomto dramatu. Zaměnil jsem například místo konání soudního procesu v případu vraždy. Neodehrál se na Manhattanu. Změnil jsem místa, kde lidé žili a pracovali. Mnohé postavy jsem přikrášlil, takže působí sympatičtěji než ve skutečnosti.“
Od samého začátku se diskutovalo o autentičnosti knihy. zde je přehled argumentů pro a proti.

Děj knihy obsahující spoilery je na konci příspěvku.

Kontroverze kolem autentičnosti knihy Celý příspěvek

Rubriky: Zajímavosti o knihách | Napsat komentář

Carl Ewald – Můj malý chlapec – Chlebová kaše

K obědu máme chlebovou kaši a tetu Annu. Chlebová kaše je nechutné jídlo a ani teta Anna nepatří k nejchutnějším.
Má žluté zuby a malý hrb a velmi tvrdé oči, které ještě ke všemu nehledí úplně stejným směrem. Neustále nás hubuje, a když má příležitost, štípne nás.
Nejhorší je, že nám pořád dává dobrý příklad, čímž nás vhání do náruče zla.
Teta Anna nemá ráda chlebovou kaši. A přirozeně ji jí s blaženým výrazem a přísně se dívá na mého chlapečka, který se ani nepokouší tvářit slušně.
„Pročpak náš chlapeček nejí tu výtečnou chlebovou kašičku?“zeptá se.
Pohrdavé ticho.
„Taková výborná chlebová kašička. Znám chudého chlapečka, který by byl velmi rád, kdyby měl takovou výbornou chlebovou kašičku.“
Můj chlapeček se se zájmem podívá na tetu, která pojídá kaši s blaženým výrazem.
„Kde je?“ zeptá se.
Teta Anna dělá, že neslyší. Celý příspěvek

Rubriky: Carl Ewald - Můj malý chlapec | Napsat komentář

Carl Ewald – Můj malý chlapec- Petrinin pěťák

Můj chlapeček dostal od Petriny pět öre s pokynem, aby u pekaře koupil suchary.
Díky něčemu, čemu hlupáci říkají náhoda, ale co ve skutečnosti musí být boží prozřetelností – pokud tedy vůbec Bůh a prozřetelnost existují – to zaslechnu. Jdu k oknu a vidím ho, jak jde pomalu se skloněnou hlavou… ale pomaleji, než jindy, a hlavu má skloněnou níže než obyčejně.
Dlouho stojí u pekařovy výlohy, kde je nepřeberná směs bonbónů, čokoládových tyčinek a dalších věcí, které těší srdce malých chlapců, Pak zvedne ručku, otevře dveře, zmizí a za chvíli se vrátí s velkým kornoutem a pilně se živí. Celý příspěvek

Rubriky: Carl Ewald - Můj malý chlapec | Napsat komentář

Carl Ewald – Můj malý chlapec – Spála

Náš dvůr je plný dětí a z jejich skupiny si náš chlapeček vybral přítele svého srdce. Jmenuje se Einar a je možná stejně dobrý jako kterýkoliv jiný.
Můj malý chlapec ho obdivuje a Einar se nechá obdivovat. Přátelství je založeno na jediném správném základě. „Einar říká“ – „Einar myslí“ – Einar dělá – tak to jde celý den a my podle toho řídíme svůj malý život.
„Nevím, co na tom Einarovi vidí,“ říká matka našeho chlapečka,
„Ani já to nevím,“ říkám, „ale náš chlapeček ano, a to stačí. Kdysi jsem měl přítele, který na tobě neviděl nic přitažlivého. A pokud si dobře vzpomínám, ty jsi měla tři kamarádky, které pokládaly tvůj vkus za neomluvitelný. Naštěstí pro našeho chlapečka…“
„Naštěstí!“
„Záleží na pocitu, a ne na objektu,“ pokračuji v přednášce.
„Díky,“ říká.
Teď se na našem dvoře děje něco nezvyklého, co na děti dělá mimořádný dojem a zaměstnává řadu dní nadměrně jejich mozečky.
Do sousedství přišla spála. Celý příspěvek
Rubriky: Carl Ewald - Můj malý chlapec | Napsat komentář

Konec predestinace

Konec predestinacekonec predestinace-obalka

Fanfikce k Huxleyovu Konci civilizace.

Rubriky: Ke stažení, Nezařazené | Napsat komentář

Gerd Brantenberg Dcery Egalie 3 Jarní ples debutantů

Velký orchestr o dvaceti pěti ženách spustil. Jarní ples debutantů začal. Petronius byl uvězněný v rohu tanečního sálu vedle svého přítelkyně a spolužáka Wolframa Saxeina. Byl červený ve tváři a potil se. Zběžně se podíval na podpaží, jestli je něco vidět, a vykřikl. Tyrkysová halenka bezpochyby ztmavla. Přitom pohledu se začal ještě víc potit. Halenka byla tak těsná. Cítil, jak mu látka stlačuje žebra. A sukně také, ovšem. Ano, určitě na něj byl nádherný pohled. A tanec měl za chvíli začít.
„Wolframe,“ zašeptal. „Na chvíli si odskočím.“
Wolfram ho chytil za zlatý pásek.
„Padá ti podpendr?“ zašeptal.
„Ne, jenom musím jít…“
„Rychle!“ přerušil ho Wolfram. „Každá se na nás dívá. Nemůžeme teď pokazit dojem. Chci, aby to dnes večer dobře dopadlo.“
Petronius vrazil na toaletu a horečnatě hledal v kabelce nějakou vatičku. Vběhl do kabinky, protože v žádném případě nechtěl, aby ho někdo viděl, a sušil si podpaží. Táta říkal, že deodorant je naprosto spolehlivý. Ale to ho samozřejmě nezbavilo nervozity.
Petronius se na ples debutantů těšil a současně se ho obával. Chlapci nemluvili o ničem jiném. Lillerio Monydceřin, syn jejich sousedky, snil o Liv Kraft, která byla školní jednička ve skoku o tyči. Baldrian Ødeskjærin měl zájem o Evu Barmerud, dceru ředitelky, a Wolfram miloval až za hrob Ann Månekollen. Celý kroužek zbožňoval své hrdinky a psal jim zamilované dopisy, ale neodvážili se je poslat a sdělit jim, jak je milují a jak je pro ně bolí srdce. Petronius nevěděl, kterou doopravdy miluje.
Vložil po vatovém tampónu do každého podpaží a rozběhl se zpátky. Bylo trochu bolestivé utíkat v těsných botách, a ještě k tomu to klouzalo. Pak si vzpomněl, že zapomněl na malou světlou plesovou kabelku, kterou měl mít připevněnou k pásku, a musel pro ni běžet. Slyšel, že se orchestr blíží ke konci kantáty.
Když se vrátil, Wolfram už ho hledal. Vzal ho okamžitě pod paží a společně se vydali na parket se všemi ostatními chlapci.
„Kde je Baldrian? Neměl by s námi tančit v triu?“
Petronius pocítil ruku pod druhou paží.
„Tady!“ Baldrian se zářivě smál a báječně vypadal. Měl na sobě odvážné modré šaty s hlubokým výstřihem a se širokým zlatým páskem. Na jeho baculatém těle to vypadalo skvěle. Mohl si dovolit takové rafinovanosti. Petronius na něj upřeně zíral. Kvůli němu se trio brzy rozpadne.

Celý příspěvek

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Račinka

Račinka(1)

Rubriky: Ke stažení, Nezařazené | Napsat komentář

Gerd Brantenberg Dcery Egalie 2

Slečic Uglemosein učí děti
o nespravedlnosti přírody

„Úkolem civilizace je napravovat nespravedlnosti přírody,“ řekl slečic Uglemosein a pohlédl přes brýle na žákyně, aby se přesvědčil, jaký to na ně udělalo dojem. Jedna nebo dvě oplatily jeho pohled. Jiné hleděly na desky stolu. Ba něco čmárala na kus papíru.
„Ba!“ vykřikl slečic. „Co to děláš?“
Postavila se a automaticky zakryla rukou papír.
„Nic,“ zalhala. Ve skutečnosti kreslila slečicovu karikaturu. Malý, silný nos; nakadeřené rezavé vlasy s ofinou a stužkou – určitě se to nosilo, když byl mladý; kudrnaté vousy; bolerko s velkými květy a odpovídající květinový podpenis; ručně pletený přiléhavý svetr a pantofle s modrými střapci. Máteři Bohyně, jak je možné být tak staromódní!
Pro Ba byl Uglemosein ztělesněním veškeré směšnosti světa. Staromódní, staropanický, upjatý a teatrální. Byl synem zesnulé ředitelky Uglemose, a to byl jediný důvod, proč stál a kroutil se za katedrou. Nebyl nějaký vztah mezi ním a současnou ředitelkou? Ředitelkou Barmerud? Ba o tom něco zaslechla. Mnohé tvrdily, že Syprian Barmerudin v Petroniově třídě je jeho přesná kopie. Ha, ha! Takže se mu nepodařilo ředitelku uhnat. Určitě snil o tom, že se s ním ředitelka omuží. Syprian – ta placka! Určitě byl jeho syn. Celý příspěvek

Rubriky: Různé | Napsat komentář

Gerd Brantenberg – Dcery Egalie Ukázka

Bram, ředitelka, a její rodina

„Koneckonců, jsou to muži, kdo plodí děti,“ řekla ředitelka Bram a vrhla na svého syna káravý pohled přes okraj Egalsundu Dnes. Bylo zřejmé, že ztrácí trpělivost. „Kromě toho čtu noviny.“ S podrážděným výrazem pokračovala ve čtení od místa, kde ji vyrušily.
„Ale já chci být námořnice! Přece si můžu vzít dítě s sebou,“ řekl vynalézavě Petronius.
„A co si myslíš, že by řekla matka dítěte? Ne, ne. V životě jsou věci, se kterými se musíš smířit.  A nakonec je oceníš. Dokonce ani v rovnostářské společnosti, jako je naše, nemůže každá mít totéž. Taky by to bylo nudné. Šedé a jednotvárné.“
„Je šedivější a smutnější, když člověce není dovoleno, aby byla tím, čím chce!“
„Kdo říká, že nemůžeš být tím, čím chceš? Jen musíš být realistický. Nemůžeš sedět na dvou židlích. Když plodíš děti, tak plodíš děti. Poslouchej, Petronie. V dívčích letech jsem také měla velké sny o tom, co budu dělat. Námořnická romantika. Tím trpíš. Měl bys přestat číst ty dobrodružné příběhy o skutcích žen a spíš se soustředit na knížky pro chlapce. Začal bys mít mnohem realističtější sny. Kromě toho opravdový muž netouží jít na moře.“
„Ale většina námořnic, které znám, má děti!“
„To je něco jiného! Matka nikdy nemůže nahradit dítěti otce, Petronie.“
Jeho sestra se hrubě zasmála. Byla o rok a půl mladší a pořád ho dráždila. „Ha, ha! Muž se stane námořnicí, to se povedlo!“ Odfrkla si, aby zdůraznila nesmyslnost té představy. „Mužská námořnice! Největší nesmysl v historii člověky! Možná by z tebe mohl být plavčík? Nebo bocman? Nebo kormidelník? Nebo kapitánec? Umřu smíchem! Jediní muži, kteří jdou na moře, jsou kurvové nebo Palluriáni!“
„Palluriáni?“
„Palluriáni, jistě! V každém přístavu stojí kurvové v řadě a s otevřenou náručí čekají na námořnice.“ A chytila ho za vlasy.
„Tati! Ba mě tahá za vlasy!“
„Probohyni! Copak tady nebude nikdy klid!“
Pan ředitelčin Bramin vyšel z koupelny s vousy plnými natáček.
„Uklidněte se, děti! Ba, pamatuj si, že Petronius má jemné vlasy!“
„Jemné vlasy a jemné všechno! ‚Pamatuj si, že Petronius má jemné vlasy! Pamatuj si, že Petronius patří k jemnému pohlaví!‘“ Znělo to jako refrén. Ba pokračovala: „Tati, neměl by Petronius brzy začít nosit podpendr?“
Petronius se začervenal.
„Ticho! Já čtu!“ zavrčela ředitelka.
„Ještě kávu, Rut?“ zeptal se ředitelčin muž chlácholivě a přívětivě.
„Hmmm,“ řekla nepřítomně. „K čertě! Mladé žádají zvýšení platu za těhotenství! Možná bych se měla oplodnit, Kristoffere. Mimochodem, bylo příliš silné.“
„Už máme dvě.“
„Káva byla příliš silná, povídám.“
„Mám udělat novou?“
„Už je pozdě! Nemám čas čekat, až si vyhraješ s novou kávou,“ řekla uraženě a s grimasou vypila zbytek kávy.
„Já chci být potápěčka!“
„Ha,ha, ha, potápěčka! Pro muže neexistují potápěcí obleky! Mužská žabí žena!“ Ba se plácla přes stehno, ukázala na bratra a královnovsky se přitom bavila. „Existují nějaké potápěcí obleky pro muže, mami?“
Ředitelka neodpověděla.
„Možná by ho táta mohl vyrobit?“ řekl Petronius.
„Vyrobit? Co mohu vyrobit? Víc dětí?“
„Ne, potápěcí oblek pro muže.“
„Fantastická idea! Zde, pánové a dámy, žhavá novinka: potápěcí oblek pro muže! Absolutně neprokousnutelný izolační materiál! Hotová senzace! Proč mě to nenapadlo dřív!“ Ředitelka se usmála. „Jsem první člověkou, která bojuje proti předsudkům a hloupým konvencím. Ano, opravdu… opravdu není rozumný důvod, proč by se muži nemohli stát potápěčkami.“
Kristoffer a Petronius začali uklízet konferenční stolek. Odešli do kuchyně. Bylo tam mnohem příjemněji. Petronius zavřel dveře, aby neslyšeli, kdyby máma nebo Ba něco říkaly. Vždycky to tak dělali.
„Nechápu, proč ses za mámu provdal, tati. Dokonce i když se snažíš a děláš všechno proto, aby ses jí zalíbil, v 62 % případů dostaneš vynadáno.“
„Co to povídáš?“
„Je to tak. Počítal jsem to. Dělám si záznamy o tom, kolikrát ti vynadá. Mluvím o posledních třech měsících.
„Co tě to napadlo?“
„Máma říká, že člověka musí vždycky podložit svá tvrzení pomocí důkazů. Přemýšlel jsem o tom. Znamená to, že si člověka všechno zapisuje. Začal jsem si zapisovat, co se děje v domě.“
„A k čemu to hodláš použít?“
„Použít? To nevím… Ale nechápu, jak s ní vydržíš.“
„Ale já ji miluji!“
Petronius se nad tím zamyslel. Svým způsobem to bylo pochopitelné. Máma byla krásná žena. Měla pěkně tvarovanou, výraznou hlavu, která se klenula pod krátkými, černými vlasy, které vždy směřovali nahoru. Rovný nos, výrazné rysy, malé, pronikavé světle modré oči, úzká odhodlaná ústa a energické pohyby. Každý její pohyb byl vhodný a efektivní. Hlas měla ostrý a pronikavý, vždycky mluvila s jistotou, i když o věci nic nevěděla. Taková má být žena. Kromě toho byla vždycky elegantně oblečená. V hnědé volné tunice přes volné kalhoty se širokými nohavicemi a v hnědých hygienických botách s tlustými podrážkami. Zpravidla měla kolem krku bílou hedvábnou šálu. Vždycky byla upravená. Žena, o jakých muži sní. Petronius to věděl.
Kromě toho měla nejvyšší pozici v Ředitelství státní kooperace. A vysoký plat. A apartmán se střešní terasou na ostrově Luks, odkud se nabízel široký výhled na Egalský záliv na východě a přes moře na jih a na západ. Petronius věděl, že by měl být šťastný, kdyby měl v životě takové štěstí jako táta a vdal se za takovou ženu. Ale to se mu nikdy nepodaří.
„Petronie?“
Trhl sebou. Podle tónu poznal, že se mu nebude chtít mluvit o tom, s čím táta začne.
„Přemýšlím o tom už dlouho. Ba měla pravdu. Není na čase, abys začal nosit podpenis?“
Petronius si všiml, že mu zase hoří tváře, a nereagoval.
„Všiml jsem si, že ses v poslední době hodně vyvinul.“
Ano, ovšem. Petronius si to také s rostoucí hanbou uvědomoval. Bylo to hrozné. Hlas se nemohl rozhodnout, jestli bude hluboký nebo vysoký. Proč nemůže zůstat navěky dítětem?
„Pan velkoobchodník Monadatterin se mě na to minulý týden ptal. Jak to bude s podpenisem. Člověky si začínají všímat.“
„Tak ať si všímají. Možná si myslí, že nemám žádné péro.“
„Petronie! Jak můžeš používat taková slova!“
„V naší třídě jich ještě hodně podpendr nenosí.“
To byla lež. Ve skutečnosti to byl jenom Syprian, a ten byl mnohem menší než on. Ale on to nechtěl – kluci říkali, že to škrábe a že to překáží. Říkali, že je nepříjemné a nepohodlné pořád držet péro v takovém hloupém pouzdře s kosticemi, a je to nepraktické, když se jde na záchod. Museli nejdřív rozepnout břišní pás, který držel podpendr na místě. Pás byl upevněný pod košilí, takže to zabralo hodně času, aspoň ze začátku. Břišní pás byl zpravidla příliš těsný a zanechával na kůži otlaky. Kromě toho si museli všít rozparek do každé sukně, aby podpenis mohl volně viset venku. Někteří říkali, že škrábe, ale jiní říkali, že záleží na tom, jaký látkový podklad si vyberete. Existovali tkaniny tak měkké, že nedráždili. Ale takové podpenisy byli drahé. Petronius by se nikdy neodvážil požádat svého otce, aby mu takový koupil.
Ale někteří byli hrdí, že nosí podpendr. Baldrian vypadal opravdu dobře. Petronius si povzdechl. Přál bych si být dívka, pomyslel si, Bohyně věděla, po kolikráte už. Pak by mohl mít takovou šikovnou klapku na kalhotách nebo kombinéze, kterou by mohl raz dva rozepnout, kdyby musel jít na toaletu.
„Asi půjdu s tebou,“ řekl táta chlácholivě. Tím hůř. Petronius by raději šel sám. Ale jak by dokázal vstoupit do obchodu s pánským prádlem, pohlédnout na prodavačka a vyslovit to slovo? Nedovedl si představit nic horšího. A teď chce táta být u toho. Budou s prodavačkem podrobně probírat délku, barvu a tloušťku. Jestli potřebuje velikost 5 s tubusem B nebo velikost 6 s tubusem A, budou ho hodnotit s hlavou na stranu a předstírat, že mít penis je nejpřirozenější věc na světě. Petronius to věděl, protože byl u toho, když si táta kupoval nový podpenis (což mu bylo povoleno po nekonečných diskusích s mámou o stavu domácího rozpočtu). Táta a prodavaček dokázali strávit půl hodiny povídáním, který model je pro tátu nejlepší. Prodavaček co chvíli vtrhl do kabinky a sahal tátovi na penis, aby se přesvědčil, jestli podpenis není příliš těsný nebo příliš volný.
„Ještě o jedné věci si musíme promluvit, než půjdeš na ples debutantů. Pamatuj si, že bys měl být atraktivní mladý muž. Při mytí musíš věnovat pozornost jedné věci. Musíš dobře přetáhnout předkožku, aby tam nebyla žádná špína. Rozumíš? Je to důležité. Důkladně se dole umyj. Můžeš si stříknout kapku mého růžového oleje na penis a stydký pytlík, aby nebyl cítit žádný zápach. Chápej, že žádná žena nechce spát s muži, kteří nejsou čerstvě umytí a dobře upravení a voňaví. Muži se musí častěji mýt, protože jsou nehezky cítit.“
Petronius se zachvěl při myšlence, do jakých potíží by se mohl dostat, kdyby nedržel svůj penis v čistotě.
„Kromě toho jsem si všiml, že ti začínají růst chlupy na prsou…“
Petronius se opět začervenal. Sám si toho v poslední době s hrůzou všiml. Doufal, že o tom táta neví. Snažil se to ignorovat. Ale čím častěji se díval, tím jasnější to bylo. Chlupy na prsou byli nezaměnitelné a nepřehlédnutelné. Byli tam. Nezmizeli, třebaže doufal, že se špatně díval. Nejenže nezmizeli. Přibývalo jich.
„Všichni muži nejsou tak nešťastní, že jim vyrostou chlupy,“ řekl táta. „Ale některým vyrostou a musí pryč. Rád bych věděl, po kom je máš. Já je nemám a můj otec je také neměl. Ale mám dojem, že říkal, že s tím jeho bratr měl velké problémy. Možná je to tím. Ale dnes to není tak složité jako tenkrát. Můžeš si koupil depilátor. To bude nejlepší. Trochu to pálí a zraňuje to citlivou pokožku. Ale je to lepší než běhat takhle. Člověka musí pro krásu něco vydržet. Máma říká, že muži mají na prsou chlupy, protože jsou primitivní a vypadají spíš jako zvířata. Je to druh kožešiny, říká…“
„To mi nepřipadá legrační…“
„Petronie, vzpomínám si na dobu, kdy jsem byl v tvém věku. Nebylo to snadné. Ale člověka se s tím vyrovná.“
„Pro tebe to nebylo tak těžké, že?“ vykřikl Petronius.
„Jak to myslíš?“
„Myslím – myslím, že ty ses nemusel bát! Tys byl malý a baculatý, s krátkýma nohama a úzkými rameny, měl jsi lehké kadeře a hezký obličej…“
Petronius odhodil utěrku, vběhl do svého pokoje a zamkl. Styděl se za ten rozhovor. Styděl se za to, co řekl. Styděl se dokonce, že přiznal, že má takový problém. Nebyla to tatínkova chyba. Petronius zkoušel všechny výkrmné diety. Ale pořád byl hubený bez ohledu na to, kolik jedl.
Dívky u vchodu do školy na něj rytmicky sborově pokřikovaly „Čahoun! Čahoun!“ – i když je neznal a nikdy s nimi nemluvil. Často si zašel, aby se vyhnul gangům dívek, které mu mohly provést to nejhorší. Když byla v lese na podzim tma, rády si vybíraly za oběť nešťastné chlapce jako on. K baculatějším chlapcům měly větší respekt. Do těch se člověky i zamilovávaly. Petronius myslel na Baldriana. Ano.  Zamilovávaly se do nich.
A ke všemu stále rostl. Bylo mu teprve patnáct a hrozilo, že ještě poroste. Pokud poroste stejným tempem – a především do výšky místo do šířky – pak je konec veškerých nadějí na vdávání. Bude jako slečic Uglemosein, kterému se všechny smály, a ne jenom za zády.
A táta tu stojí – tlustý, kulatý a hezký, mluví o podpenisu a plese debutantů a o sprejování stydkého pytlíku, jako by na světě nic krásnějšího nemohlo člověku potkat. Jo. Bylo by to skvělé, jenom by člověka musela vypadat tak krásně jako táta nebo Baldrian.
Copak táta nechápal, že Petronius má nulovou šanci – i kdyby přišel na ples debutantů v tyrkysovém podpendru s tylem? Copak věřil tomu, že ho některá bude ochotná pozvat do zkušebny? A nebýt pozván do zkušebny na plese debutantů byla největší ostuda, jaká mohla mladíka potkat.
Podíval se na sebe do zrcadla. Trochu si načechral vlasy. Usmál se. Vyzkoušel několik úsměvů. Nasadil vážný výraz. Otočil se bokem a pokusil se zahlédnout, jak vypadá z profilu. Vlastně nebyl tak ošklivý. Na jeho tváři nebylo nic špatného, byla úzká s pravidelnými rysy. Vlasy nudné myší barvy. Ale slyšel, že vypadají hezky, když si je nakadeří. Zdědil ústa po otci, kulatá, měkká, se zdviženými koutky. Oči měl příliš malé. To věděl. Ale měli správnou tmavě modrou barvu. To říkal Baldrian. Dokonce měl velké modré panenky. Obočí bylo v pořádku, úzké a rovnoměrně zakřivené. Aspoň nebylo tak huňaté, jakým byli postiženi někteří muži. Znovu se usmál. Bílé zuby se zableskli. Jo! Možná má šanci dostat se do zkušebny.
Myšlenka na ženu, která si ho odvede do zkušebny, mu dodala novou odvahu. Nebude to žádná z žen, které doposud poznal. Žádná ze školy. Žádná z ulice. Žádná odnikud. V žádném případě by neměla být z Egalského zálivu, ale odněkud zdaleka. Nebude to nikdo, koho znal. Bude krásná a silná a odvede ho do zkušebny. K tajemství. Pryč od každodenního života plného obav a hanby kvůli tělesným nedostatkům. Uvede ho do vyšší říše, duchovní říše, kde nebude mít žádný penis ani chlupy na prsou ani cokoliv jiného, za co by se musel stydět. Jenom ona a on a svět, který se naplní láskou.
Petronius vstal a podíval se z okna. Nad souostrovím Egalského zálivu zapadalo slunce. Barvy bojovali proti temnotě a byli intensivnější. Obloha byla světle zelená nad červenými pruhy. Tam by byly. Ona a on. Uprostřed západu slunce, dívaly by se dolů, plynuly by k horizontu v posteli z červených matrací se závojem světle zelené oblohy nad sebou. Zadíval se na fjord a zamyslel se nad mořem, které se valí, valí bez konce. Tak to bude i s ním a s tou ženou. Nikdy se nezastaví. Změní ho. Jeho tělo se změní. Jeho nitro. Hlubokou, všudypřítomnou proměnou, po které všichni chlapci touží a kterou mohla způsobit jenom žena; proměnou, která mu umožní se úplně odevzdat a pocítit pravdu a obsah slov: „Jsem muž!“
Petronius náhle zatoužil, aby s ním v pokoji byla žena. Zatoužil po ženě, která by z něj udělala muže.
A v hloubi duše věděl, že existuje jedna věc, na kterou může být opravdu pyšný: jedna věc, díky které neměl tak špatné vyhlídky, kdyby na to přišlo:
Měl neobyčejně malý penis.

Rubriky: Různé | Napsat komentář