Slečic Uglemosein učí děti
o nespravedlnosti přírody
„Úkolem civilizace je napravovat nespravedlnosti přírody,“ řekl slečic Uglemosein a pohlédl přes brýle na žákyně, aby se přesvědčil, jaký to na ně udělalo dojem. Jedna nebo dvě oplatily jeho pohled. Jiné hleděly na desky stolu. Ba něco čmárala na kus papíru.
„Ba!“ vykřikl slečic. „Co to děláš?“
Postavila se a automaticky zakryla rukou papír.
„Nic,“ zalhala. Ve skutečnosti kreslila slečicovu karikaturu. Malý, silný nos; nakadeřené rezavé vlasy s ofinou a stužkou – určitě se to nosilo, když byl mladý; kudrnaté vousy; bolerko s velkými květy a odpovídající květinový podpenis; ručně pletený přiléhavý svetr a pantofle s modrými střapci. Máteři Bohyně, jak je možné být tak staromódní!
Pro Ba byl Uglemosein ztělesněním veškeré směšnosti světa. Staromódní, staropanický, upjatý a teatrální. Byl synem zesnulé ředitelky Uglemose, a to byl jediný důvod, proč stál a kroutil se za katedrou. Nebyl nějaký vztah mezi ním a současnou ředitelkou? Ředitelkou Barmerud? Ba o tom něco zaslechla. Mnohé tvrdily, že Syprian Barmerudin v Petroniově třídě je jeho přesná kopie. Ha, ha! Takže se mu nepodařilo ředitelku uhnat. Určitě snil o tom, že se s ním ředitelka omuží. Syprian – ta placka! Určitě byl jeho syn.
„Slyšela jsi, co jsem říkal, Ba?“ ozvalo se od katedry.
„Ano,“ odpověděla Ba.
„Co jsem říkal?“
Ba se nejistě rozhlížela. Někdo se zahihňala, aby se učitelcovi zalíbila. Ann Månekollen šeptem napovídala. Něco o společnosti a přírodě.
„No, Ba?“
„Úkolem společnosti je naslouchat hloupostem přírody,“ řekla Ba. Třída vybuchla. Všechny využily příležitosti k tomu, aby se válely po stolku, smály se, mávaly si, navzájem si posílaly psaníčka, a trvalo to, dokud se neozvalo silné zatleskání. Trvalo několik minut, než učitelec zjednal klid. Vždycky byl nervózní, když musel křičet.
„Co jsem řekl?“ vykřikl. Malý baculatý Fandango zvedl ruku. Typická šprtka.
„Úkolem civilizace je napravovat nespravedlnosti přírody,“ řekl malý baculatý Fandango.
„Správně, Fandango,“ řekl slečic, napsal tu větu na tabuli a pokračoval.
„Tato věta je axiom. Axiom je poučka, na které je založeno všechno ostatní. Právě tento axiom přijaly naše pramatky na Hoře Demo v roce 213 po Kláře, a díky těmto ženám dnes můžeme…“
Slečic Uglemosein se zarazil. Připravil se tak dobře na tuto lekci o civilizaci. Civilizace nebyla jeho nejsilnější předmět. Ve skutečnosti si nebyl jistý žádným předmětem. Svět se hodně změnil od doby, kdy se učil, co má učit, a paměť léty zeslábla. Ale věděl, že tato látka je to nejdůležitější, co má mladým předat. Zoufale se snažil vzpomenout, co si připravil. „…díky těmto ženám, těmto zakladatelkám“, opakoval, aby získal čas, „dnes můžeme…“
„Díky!“ vykřikla Ba radostně, a okamžitě sklidila potlesk ze všech stran, který přijímala s přehnanými úklonami, úsměvy a gesty.
„Ven!“ vykřikl slečic Uglemosein. Ba vstala okamžitě, jako by to byl vojenský rozkaz, a vyšla ven jako omráčená. Slečic byl také jako omráčený. Otočil se ke třídě mlčky, rudý ve tváři. Když Ba odešla, třída ztichla.
„Slečici?“
„Kdo to byl?“
„To jsem já.“ Zase ten malý baculatý Fandango. „Co to je ‚nespravedlnost přírody‘?“
Právě tato otázka slečice vzpamatovala. Vrátila se mu odvaha a vzženštil se.
„Nespravedlnost je v tom, že silné utlačují slabé. V přírodě dámuje to, čemu říkáme zákon džungle. Je to válka všech proti všem, kde nejsilnější vždy vyhrává a slabší strádají nebo zemřou. A teď už chápeš, Fandango – a vy všechny ostatní také – jak je důležité, že s námi to tak není. Není to tak, protože máme civilizaci. Od roku 213 po Kl. se vědkyně snaží zkoumat všechny aspekty nespravedlnosti přírody. Je to velmi složitá oblast, která vyžaduje hluboký vhled do podstaty útlaku.“
Bylo to známé a oblíbené téma. Slečic je znal od dětství. Hovořil se zápalem. Většina žákyň upadla do polospánku, když tu se dveře pomalu otevřeli, Ba strčila nos do třídy a řekla:
„Už jsem v pořádku, slečici. Mohu jít dál?“
Všechny věděly, že je to neslýchaná drzost. Být na chodbě znamená být na chodbě. A která se nepodrobí, půjde k ředitelce. Každá žákyně se děsila představy, že stojí před jejím stolem.
Slečic Uglemosein myslel na něco jiného. Myslel na to, že Ba je dcera ředitelky Bram. Také si myslel, že by mu ředitelka mohla klást nepříjemné otázky o jeho schopnostech jako učitelce, kdyby k ní během pololetí nechal poslat několik nezvládnutelných dívek. Věděl, že několik vážených matek už volalo ředitelce a ptalo se, jestli slečic Uglemosein opravdu poskytuje jejich dcerám odpovídající vzdělání.
„Ano, spaníbohyní,“ řekl slečic Ba, „pokud se už budeš chovat slušně.“
„Děkuji pěkně. To je od vás velmi milé,“ řekla Ba a šla ke svému stolku. Třída se chichotala. Slečic dělal, že si toho nevšímá. Chtěl pokračovat tam, kde skončil, ale ztratil nit. Ba pokračovala v kreslení karikatury. Slečic předstíral, že to nevidí. Malý Fandango zvedl ruku.
„Ano?“
„Kdo je slabá v naší společnosti?“
„Cože?“
„Řekl jste, že silné mají chránit slabé. Které jsou ty slabé?“
„To jsou ženy,“ odpověděl slečic.
Najednou mu všechny žákyně věnovaly pozornost. Dokonce i Ba se zarazila uprostřed kreslení nakadeřených vousů.
„To je nesmysl,“ řekla Ann. Byla tak trochu vůdkyní třídy. Byla první ze třídy, která měla menstruaci, a pokládala se za povolanou vyjadřovat všeobecný názor, aniž by se někoho ptala, co si myslí. Její matka byla poslankyně. Ona sama se jednou stane expertkou na zemědělství.
„Chápu, že to tak vidíš, Ann,“ odpověděl slečic. „Ale když se nad tím zamyslíme, pak je žena opravdu slabší, i když ji nazýváme silným pohlavím. Koneckonců je to civilizace, která z ní udělala silné pohlaví a z muže slabé. V tom je genialita naší civilizace…“
Trochu se zarazil. Ano, poslouchaly. Opravdu poslouchaly, co říkal. Slečic si dodal odvahy.
„Z čistě biologického hlediska je žena slabší než muž.“
Slečic si připadal jako hrdinka. Současně však měl neurčitý pocit, že toto téma patří do jiného předmětu. Bylo těžké se dostat k samotné podstatě věci. Neudělal chybu? Nemělo by se o tom hovořit v sexuální výchově? Zdálo se, jako by tyhle věci, tak důležité pro člověčstvo, nepatřili k žádnému tématu. Vedli neurčitou existenci, byli přehazovány z jednoho předmětu do druhého, aniž by v některém mohli zůstat.
„Co je biologické?“
„Biologický je život, jak ho Bohyně ve své době stvořila; ženy a muži v přirozeném stavu. A všechna zvířata. Nejprve stvořila celý svět, a nakonec stvořila ženu. Vlastně si myslela, že to bude koruna díla, a že už víc nestvoří. Ale nečekala, že žena, kterou stvořila, si bude připadat osamělá. Neuvažovala o tom, jak by se žena mohla rozmnožovat, když byla jenom v jednom exempláři. Ale žena si stěžovala Bohyni na své utrpení a Bohyně pak vzala ženě úd a vytvořila muže. Tím se vysvětluje, proč žena je ušetřená nejzranitelnějšího a nejcitlivějšího orgánu. To je její silou. A protože její vývoj pokročil, naučila se toho využít.“
„Tomu nerozumím,“ řekla Ann. Celá třída okamžitě pocítila, že tomu také nerozumí. „Protože pokud byl muž fyzicky silnější než žena, proč si neuchvátil dámství?“
„Typický muž! Byl příliš hloupý!“ vykřikla Ba.
„Ne. Právě tady se ukazuje Bohynin velký a spravedlivý řád stvoření. Poté, co byl muž vytvořen, okamžitě si uvědomil, že patří ženě. Věděl, že kdyby si přála, byl by nucen…“
Zazvonil zvonek. Naštěstí, pomyslel si slečic, neboť byl přesvědčen, že překročil hranice svého předmětu. Popadl lososově růžový kufřík, ve kterém měl svoje školní knihy, a najednou si všiml, že žádná z žákyň neodešla. Bylo to poprvé za jeho dvacetiletou kariéru učitelce, kdy žákyně při zazvonění neutekly uprostřed jeho věty.
„Co by musel udělat?“ zeptala se Ba.
Slečic měl na krku červené skvrny.