Bram, ředitelka, a její rodina
„Koneckonců, jsou to muži, kdo plodí děti,“ řekla ředitelka Bram a vrhla na svého syna káravý pohled přes okraj Egalsundu Dnes. Bylo zřejmé, že ztrácí trpělivost. „Kromě toho čtu noviny.“ S podrážděným výrazem pokračovala ve čtení od místa, kde ji vyrušily.
„Ale já chci být námořnice! Přece si můžu vzít dítě s sebou,“ řekl vynalézavě Petronius.
„A co si myslíš, že by řekla matka dítěte? Ne, ne. V životě jsou věci, se kterými se musíš smířit. A nakonec je oceníš. Dokonce ani v rovnostářské společnosti, jako je naše, nemůže každá mít totéž. Taky by to bylo nudné. Šedé a jednotvárné.“
„Je šedivější a smutnější, když člověce není dovoleno, aby byla tím, čím chce!“
„Kdo říká, že nemůžeš být tím, čím chceš? Jen musíš být realistický. Nemůžeš sedět na dvou židlích. Když plodíš děti, tak plodíš děti. Poslouchej, Petronie. V dívčích letech jsem také měla velké sny o tom, co budu dělat. Námořnická romantika. Tím trpíš. Měl bys přestat číst ty dobrodružné příběhy o skutcích žen a spíš se soustředit na knížky pro chlapce. Začal bys mít mnohem realističtější sny. Kromě toho opravdový muž netouží jít na moře.“
„Ale většina námořnic, které znám, má děti!“
„To je něco jiného! Matka nikdy nemůže nahradit dítěti otce, Petronie.“
Jeho sestra se hrubě zasmála. Byla o rok a půl mladší a pořád ho dráždila. „Ha, ha! Muž se stane námořnicí, to se povedlo!“ Odfrkla si, aby zdůraznila nesmyslnost té představy. „Mužská námořnice! Největší nesmysl v historii člověky! Možná by z tebe mohl být plavčík? Nebo bocman? Nebo kormidelník? Nebo kapitánec? Umřu smíchem! Jediní muži, kteří jdou na moře, jsou kurvové nebo Palluriáni!“
„Palluriáni?“
„Palluriáni, jistě! V každém přístavu stojí kurvové v řadě a s otevřenou náručí čekají na námořnice.“ A chytila ho za vlasy.
„Tati! Ba mě tahá za vlasy!“
„Probohyni! Copak tady nebude nikdy klid!“
Pan ředitelčin Bramin vyšel z koupelny s vousy plnými natáček.
„Uklidněte se, děti! Ba, pamatuj si, že Petronius má jemné vlasy!“
„Jemné vlasy a jemné všechno! ‚Pamatuj si, že Petronius má jemné vlasy! Pamatuj si, že Petronius patří k jemnému pohlaví!‘“ Znělo to jako refrén. Ba pokračovala: „Tati, neměl by Petronius brzy začít nosit podpendr?“
Petronius se začervenal.
„Ticho! Já čtu!“ zavrčela ředitelka.
„Ještě kávu, Rut?“ zeptal se ředitelčin muž chlácholivě a přívětivě.
„Hmmm,“ řekla nepřítomně. „K čertě! Mladé žádají zvýšení platu za těhotenství! Možná bych se měla oplodnit, Kristoffere. Mimochodem, bylo příliš silné.“
„Už máme dvě.“
„Káva byla příliš silná, povídám.“
„Mám udělat novou?“
„Už je pozdě! Nemám čas čekat, až si vyhraješ s novou kávou,“ řekla uraženě a s grimasou vypila zbytek kávy.
„Já chci být potápěčka!“
„Ha,ha, ha, potápěčka! Pro muže neexistují potápěcí obleky! Mužská žabí žena!“ Ba se plácla přes stehno, ukázala na bratra a královnovsky se přitom bavila. „Existují nějaké potápěcí obleky pro muže, mami?“
Ředitelka neodpověděla.
„Možná by ho táta mohl vyrobit?“ řekl Petronius.
„Vyrobit? Co mohu vyrobit? Víc dětí?“
„Ne, potápěcí oblek pro muže.“
„Fantastická idea! Zde, pánové a dámy, žhavá novinka: potápěcí oblek pro muže! Absolutně neprokousnutelný izolační materiál! Hotová senzace! Proč mě to nenapadlo dřív!“ Ředitelka se usmála. „Jsem první člověkou, která bojuje proti předsudkům a hloupým konvencím. Ano, opravdu… opravdu není rozumný důvod, proč by se muži nemohli stát potápěčkami.“
Kristoffer a Petronius začali uklízet konferenční stolek. Odešli do kuchyně. Bylo tam mnohem příjemněji. Petronius zavřel dveře, aby neslyšeli, kdyby máma nebo Ba něco říkaly. Vždycky to tak dělali.
„Nechápu, proč ses za mámu provdal, tati. Dokonce i když se snažíš a děláš všechno proto, aby ses jí zalíbil, v 62 % případů dostaneš vynadáno.“
„Co to povídáš?“
„Je to tak. Počítal jsem to. Dělám si záznamy o tom, kolikrát ti vynadá. Mluvím o posledních třech měsících.
„Co tě to napadlo?“
„Máma říká, že člověka musí vždycky podložit svá tvrzení pomocí důkazů. Přemýšlel jsem o tom. Znamená to, že si člověka všechno zapisuje. Začal jsem si zapisovat, co se děje v domě.“
„A k čemu to hodláš použít?“
„Použít? To nevím… Ale nechápu, jak s ní vydržíš.“
„Ale já ji miluji!“
Petronius se nad tím zamyslel. Svým způsobem to bylo pochopitelné. Máma byla krásná žena. Měla pěkně tvarovanou, výraznou hlavu, která se klenula pod krátkými, černými vlasy, které vždy směřovali nahoru. Rovný nos, výrazné rysy, malé, pronikavé světle modré oči, úzká odhodlaná ústa a energické pohyby. Každý její pohyb byl vhodný a efektivní. Hlas měla ostrý a pronikavý, vždycky mluvila s jistotou, i když o věci nic nevěděla. Taková má být žena. Kromě toho byla vždycky elegantně oblečená. V hnědé volné tunice přes volné kalhoty se širokými nohavicemi a v hnědých hygienických botách s tlustými podrážkami. Zpravidla měla kolem krku bílou hedvábnou šálu. Vždycky byla upravená. Žena, o jakých muži sní. Petronius to věděl.
Kromě toho měla nejvyšší pozici v Ředitelství státní kooperace. A vysoký plat. A apartmán se střešní terasou na ostrově Luks, odkud se nabízel široký výhled na Egalský záliv na východě a přes moře na jih a na západ. Petronius věděl, že by měl být šťastný, kdyby měl v životě takové štěstí jako táta a vdal se za takovou ženu. Ale to se mu nikdy nepodaří.
„Petronie?“
Trhl sebou. Podle tónu poznal, že se mu nebude chtít mluvit o tom, s čím táta začne.
„Přemýšlím o tom už dlouho. Ba měla pravdu. Není na čase, abys začal nosit podpenis?“
Petronius si všiml, že mu zase hoří tváře, a nereagoval.
„Všiml jsem si, že ses v poslední době hodně vyvinul.“
Ano, ovšem. Petronius si to také s rostoucí hanbou uvědomoval. Bylo to hrozné. Hlas se nemohl rozhodnout, jestli bude hluboký nebo vysoký. Proč nemůže zůstat navěky dítětem?
„Pan velkoobchodník Monadatterin se mě na to minulý týden ptal. Jak to bude s podpenisem. Člověky si začínají všímat.“
„Tak ať si všímají. Možná si myslí, že nemám žádné péro.“
„Petronie! Jak můžeš používat taková slova!“
„V naší třídě jich ještě hodně podpendr nenosí.“
To byla lež. Ve skutečnosti to byl jenom Syprian, a ten byl mnohem menší než on. Ale on to nechtěl – kluci říkali, že to škrábe a že to překáží. Říkali, že je nepříjemné a nepohodlné pořád držet péro v takovém hloupém pouzdře s kosticemi, a je to nepraktické, když se jde na záchod. Museli nejdřív rozepnout břišní pás, který držel podpendr na místě. Pás byl upevněný pod košilí, takže to zabralo hodně času, aspoň ze začátku. Břišní pás byl zpravidla příliš těsný a zanechával na kůži otlaky. Kromě toho si museli všít rozparek do každé sukně, aby podpenis mohl volně viset venku. Někteří říkali, že škrábe, ale jiní říkali, že záleží na tom, jaký látkový podklad si vyberete. Existovali tkaniny tak měkké, že nedráždili. Ale takové podpenisy byli drahé. Petronius by se nikdy neodvážil požádat svého otce, aby mu takový koupil.
Ale někteří byli hrdí, že nosí podpendr. Baldrian vypadal opravdu dobře. Petronius si povzdechl. Přál bych si být dívka, pomyslel si, Bohyně věděla, po kolikráte už. Pak by mohl mít takovou šikovnou klapku na kalhotách nebo kombinéze, kterou by mohl raz dva rozepnout, kdyby musel jít na toaletu.
„Asi půjdu s tebou,“ řekl táta chlácholivě. Tím hůř. Petronius by raději šel sám. Ale jak by dokázal vstoupit do obchodu s pánským prádlem, pohlédnout na prodavačka a vyslovit to slovo? Nedovedl si představit nic horšího. A teď chce táta být u toho. Budou s prodavačkem podrobně probírat délku, barvu a tloušťku. Jestli potřebuje velikost 5 s tubusem B nebo velikost 6 s tubusem A, budou ho hodnotit s hlavou na stranu a předstírat, že mít penis je nejpřirozenější věc na světě. Petronius to věděl, protože byl u toho, když si táta kupoval nový podpenis (což mu bylo povoleno po nekonečných diskusích s mámou o stavu domácího rozpočtu). Táta a prodavaček dokázali strávit půl hodiny povídáním, který model je pro tátu nejlepší. Prodavaček co chvíli vtrhl do kabinky a sahal tátovi na penis, aby se přesvědčil, jestli podpenis není příliš těsný nebo příliš volný.
„Ještě o jedné věci si musíme promluvit, než půjdeš na ples debutantů. Pamatuj si, že bys měl být atraktivní mladý muž. Při mytí musíš věnovat pozornost jedné věci. Musíš dobře přetáhnout předkožku, aby tam nebyla žádná špína. Rozumíš? Je to důležité. Důkladně se dole umyj. Můžeš si stříknout kapku mého růžového oleje na penis a stydký pytlík, aby nebyl cítit žádný zápach. Chápej, že žádná žena nechce spát s muži, kteří nejsou čerstvě umytí a dobře upravení a voňaví. Muži se musí častěji mýt, protože jsou nehezky cítit.“
Petronius se zachvěl při myšlence, do jakých potíží by se mohl dostat, kdyby nedržel svůj penis v čistotě.
„Kromě toho jsem si všiml, že ti začínají růst chlupy na prsou…“
Petronius se opět začervenal. Sám si toho v poslední době s hrůzou všiml. Doufal, že o tom táta neví. Snažil se to ignorovat. Ale čím častěji se díval, tím jasnější to bylo. Chlupy na prsou byli nezaměnitelné a nepřehlédnutelné. Byli tam. Nezmizeli, třebaže doufal, že se špatně díval. Nejenže nezmizeli. Přibývalo jich.
„Všichni muži nejsou tak nešťastní, že jim vyrostou chlupy,“ řekl táta. „Ale některým vyrostou a musí pryč. Rád bych věděl, po kom je máš. Já je nemám a můj otec je také neměl. Ale mám dojem, že říkal, že s tím jeho bratr měl velké problémy. Možná je to tím. Ale dnes to není tak složité jako tenkrát. Můžeš si koupil depilátor. To bude nejlepší. Trochu to pálí a zraňuje to citlivou pokožku. Ale je to lepší než běhat takhle. Člověka musí pro krásu něco vydržet. Máma říká, že muži mají na prsou chlupy, protože jsou primitivní a vypadají spíš jako zvířata. Je to druh kožešiny, říká…“
„To mi nepřipadá legrační…“
„Petronie, vzpomínám si na dobu, kdy jsem byl v tvém věku. Nebylo to snadné. Ale člověka se s tím vyrovná.“
„Pro tebe to nebylo tak těžké, že?“ vykřikl Petronius.
„Jak to myslíš?“
„Myslím – myslím, že ty ses nemusel bát! Tys byl malý a baculatý, s krátkýma nohama a úzkými rameny, měl jsi lehké kadeře a hezký obličej…“
Petronius odhodil utěrku, vběhl do svého pokoje a zamkl. Styděl se za ten rozhovor. Styděl se za to, co řekl. Styděl se dokonce, že přiznal, že má takový problém. Nebyla to tatínkova chyba. Petronius zkoušel všechny výkrmné diety. Ale pořád byl hubený bez ohledu na to, kolik jedl.
Dívky u vchodu do školy na něj rytmicky sborově pokřikovaly „Čahoun! Čahoun!“ – i když je neznal a nikdy s nimi nemluvil. Často si zašel, aby se vyhnul gangům dívek, které mu mohly provést to nejhorší. Když byla v lese na podzim tma, rády si vybíraly za oběť nešťastné chlapce jako on. K baculatějším chlapcům měly větší respekt. Do těch se člověky i zamilovávaly. Petronius myslel na Baldriana. Ano. Zamilovávaly se do nich.
A ke všemu stále rostl. Bylo mu teprve patnáct a hrozilo, že ještě poroste. Pokud poroste stejným tempem – a především do výšky místo do šířky – pak je konec veškerých nadějí na vdávání. Bude jako slečic Uglemosein, kterému se všechny smály, a ne jenom za zády.
A táta tu stojí – tlustý, kulatý a hezký, mluví o podpenisu a plese debutantů a o sprejování stydkého pytlíku, jako by na světě nic krásnějšího nemohlo člověku potkat. Jo. Bylo by to skvělé, jenom by člověka musela vypadat tak krásně jako táta nebo Baldrian.
Copak táta nechápal, že Petronius má nulovou šanci – i kdyby přišel na ples debutantů v tyrkysovém podpendru s tylem? Copak věřil tomu, že ho některá bude ochotná pozvat do zkušebny? A nebýt pozván do zkušebny na plese debutantů byla největší ostuda, jaká mohla mladíka potkat.
Podíval se na sebe do zrcadla. Trochu si načechral vlasy. Usmál se. Vyzkoušel několik úsměvů. Nasadil vážný výraz. Otočil se bokem a pokusil se zahlédnout, jak vypadá z profilu. Vlastně nebyl tak ošklivý. Na jeho tváři nebylo nic špatného, byla úzká s pravidelnými rysy. Vlasy nudné myší barvy. Ale slyšel, že vypadají hezky, když si je nakadeří. Zdědil ústa po otci, kulatá, měkká, se zdviženými koutky. Oči měl příliš malé. To věděl. Ale měli správnou tmavě modrou barvu. To říkal Baldrian. Dokonce měl velké modré panenky. Obočí bylo v pořádku, úzké a rovnoměrně zakřivené. Aspoň nebylo tak huňaté, jakým byli postiženi někteří muži. Znovu se usmál. Bílé zuby se zableskli. Jo! Možná má šanci dostat se do zkušebny.
Myšlenka na ženu, která si ho odvede do zkušebny, mu dodala novou odvahu. Nebude to žádná z žen, které doposud poznal. Žádná ze školy. Žádná z ulice. Žádná odnikud. V žádném případě by neměla být z Egalského zálivu, ale odněkud zdaleka. Nebude to nikdo, koho znal. Bude krásná a silná a odvede ho do zkušebny. K tajemství. Pryč od každodenního života plného obav a hanby kvůli tělesným nedostatkům. Uvede ho do vyšší říše, duchovní říše, kde nebude mít žádný penis ani chlupy na prsou ani cokoliv jiného, za co by se musel stydět. Jenom ona a on a svět, který se naplní láskou.
Petronius vstal a podíval se z okna. Nad souostrovím Egalského zálivu zapadalo slunce. Barvy bojovali proti temnotě a byli intensivnější. Obloha byla světle zelená nad červenými pruhy. Tam by byly. Ona a on. Uprostřed západu slunce, dívaly by se dolů, plynuly by k horizontu v posteli z červených matrací se závojem světle zelené oblohy nad sebou. Zadíval se na fjord a zamyslel se nad mořem, které se valí, valí bez konce. Tak to bude i s ním a s tou ženou. Nikdy se nezastaví. Změní ho. Jeho tělo se změní. Jeho nitro. Hlubokou, všudypřítomnou proměnou, po které všichni chlapci touží a kterou mohla způsobit jenom žena; proměnou, která mu umožní se úplně odevzdat a pocítit pravdu a obsah slov: „Jsem muž!“
Petronius náhle zatoužil, aby s ním v pokoji byla žena. Zatoužil po ženě, která by z něj udělala muže.
A v hloubi duše věděl, že existuje jedna věc, na kterou může být opravdu pyšný: jedna věc, díky které neměl tak špatné vyhlídky, kdyby na to přišlo:
Měl neobyčejně malý penis.