Náš dvůr je plný dětí a z jejich skupiny si náš chlapeček vybral přítele svého srdce. Jmenuje se Einar a je možná stejně dobrý jako kterýkoliv jiný.
Můj malý chlapec ho obdivuje a Einar se nechá obdivovat. Přátelství je založeno na jediném správném základě. „Einar říká“ – „Einar myslí“ – Einar dělá – tak to jde celý den a my podle toho řídíme svůj malý život.
„Nevím, co na tom Einarovi vidí,“ říká matka našeho chlapečka,
„Ani já to nevím,“ říkám, „ale náš chlapeček ano, a to stačí. Kdysi jsem měl přítele, který na tobě neviděl nic přitažlivého. A pokud si dobře vzpomínám, ty jsi měla tři kamarádky, které pokládaly tvůj vkus za neomluvitelný. Naštěstí pro našeho chlapečka…“
„Naštěstí!“
„Záleží na pocitu, a ne na objektu,“ pokračuji v přednášce.
„Díky,“ říká.
Teď se na našem dvoře děje něco nezvyklého, co na děti dělá mimořádný dojem a zaměstnává řadu dní nadměrně jejich mozečky.
Do sousedství přišla spála.
Můj malý chlapec ho obdivuje a Einar se nechá obdivovat. Přátelství je založeno na jediném správném základě. „Einar říká“ – „Einar myslí“ – Einar dělá – tak to jde celý den a my podle toho řídíme svůj malý život.
„Nevím, co na tom Einarovi vidí,“ říká matka našeho chlapečka,
„Ani já to nevím,“ říkám, „ale náš chlapeček ano, a to stačí. Kdysi jsem měl přítele, který na tobě neviděl nic přitažlivého. A pokud si dobře vzpomínám, ty jsi měla tři kamarádky, které pokládaly tvůj vkus za neomluvitelný. Naštěstí pro našeho chlapečka…“
„Naštěstí!“
„Záleží na pocitu, a ne na objektu,“ pokračuji v přednášce.
„Díky,“ říká.
Teď se na našem dvoře děje něco nezvyklého, co na děti dělá mimořádný dojem a zaměstnává řadu dní nadměrně jejich mozečky.
Do sousedství přišla spála.
Spála není jako bolení žaludku z toho, že jste snědli příliš mnoho hrušek, ani nachlazení, když si člověk zapomněl obléknout svetr.Spála je mnohem mocnější a děsivější. Přichází v noci a padne na malého chlapce, který si krátce předtím tak šťastně hrál. A potom chlapec zmizí.
Možná přijede podivný kočár podobný krabici se dvěma koňmi, kočím a dvěma muži s lesklými mosaznými knoflíky. Ti dva muži vytáhnou z kočáru nosítka s červenou přikrývkou a bílou plachtou a odnesou je tam, kde chlapec bydlí. Brzy vynesou nosítka a chlapec je na nich. Nikdo ho nemůže vidět, protože plachta zakrývá jeho obličej. Nosítka strčí do kočáru, který s bouchnutím pořádně zavřou, a kočár s chlapcem odjede, Jeho matka si otře oči a jde nahoru k ostatním.
Možná žádný kočár nepřijede. Ale pak je nemocný chlapec uzavřen ve svém pokoji a nikdo ho nemůže dlouhou dobu vidět, protože je nakažlivý.
A každý ví, že je to strašně smutné.
A děti na dvoře nemluví o ničem jiném.
Mluví tlumenými hlasy a s tajemnými tvářemi, protože nikdo neví nic jistě. Slyšeli, že jeden z těch, který byl odvezen v kočáru, je mrtvý, ale to na ně neudělalo větší dojem, než že někdo onemocní a zmizí.
Den za dnem se malá skupina zmenšuje a ještě nikdo se nevrátil.
Stojím u otevřeného okna a dívám se na svého malého chlapce, který sedí na schodech se svým kamarádem. Objímají se a nevidí nic jiného než sebe. To znamená, že Einar vidí sebe a můj malý chlapec vidí Einara.
„Až budeš nemocný, přijdu za tebou,“ říká můj malý chlapec.
„Ne, nepřijdeš.“
„Přijdu.“
Jeho očí zářily důležitostí toho slibu. Einar pláče, jako by už byl nemocný.
A nazítří je.
Leží v malé místností je úplně sám. Nikdo ho nesmí navštívit. Okno je zakryté červeným závěsem.
Můj chlapeček sedí sám na schodech a dívá se na závěs. Ruce má v kapsách. Nestojí o hru a s nikým nemluví.
Chodím po své pracovně sem a tam, neklidný kvůli tomu, co má přijít.
„Děláš si starosti o našeho chlapečka,“ říká jeho matka. „Bude zázrak, jestli unikne.“
„To není tím. Všichni jsme měli trošku spály.“
Ale když s ní o tom chci mluvit, uslyším, že se někdo dotýká knoflíku dveří, a je to nepochybně on, a už stojí v pokoji před námi.
Znám tě tak dobře, můj malý chlapče, když vstoupíš do místnosti takhle bokem s protáhlou tváří, posadíš se a díváš se na dva lidi, jednoho po druhém, kteří ti dluží za tolik radostí. Máš velmi zelené oči. Slova selhávají, sedíš celý schoulený a jsi nám tak drahý.
„Mami, je Einar nemocný?“
„Ano, ale brzy bude v pořádku. Doktor říká, že mu není tak zle.“
„Je nakažlivý?“
„Ano, je. Jeho sestřičku poslali na venkov, aby také neonemocněla. Nikdo za ním nesmí, kromě jeho matky, která mu dává mléko, léky a ustýlá mu postel.“
Mlčení.
Matka mého chlapečka se vrací ke své knize a nemá žádné podezření. Otec mého malého chlapce se s velkým napětí dívá z okna.“
„Mami, chci jít za Einarem.“
„To nemůžeš, drahoušku. Víš, že je nakažlivý. Představ si, že bys onemocněl,ty sám. Einar nestojí o povídání s tebou. Celý den spí.“
„Ale kdyby se probudil, mami…“
„Nemůžeš tam jít.“
Něco se v něm pohnulo a téměř se rozplakal, Nastal čas, abych se ujal jeho záchrany.
„Ty jsi slíbil, že ho navštívíš?“
„Ano, tati…“
Je to venku. Jeho oči září. Stojí vzpřímeně a šťastně a vkládá svou ručku do mé.
„Pak to musíš udělat,“ řeknu tiše, „jakmile se probudí.“
Matka s bouchnutím zavře svou knihu.
„Jdi dolů na dvůr a hraj si, my si s tatínkem promluvíme.“
Vyběhne.
A ona ke mně přišla a položila mi ruku na rameno a vážně řekla:
„To si netroufnu udělat.“
A já ji vezmu za ruku, políbím ji a řeknu stejně vážně,
„To si netroufnu odmítnout.“
Díváme se na sebe, my dva, kteří sdílejí království, moc a slávu.
„Slyšel jsem, že mu to náš chlapeček slibuje,“ řekl jsem.“viděl jsem to. Sám Karl of Rice1 by nebyl vážnější, když skládal svou rytířskou přísahu. Víš, nemáme na výběr. Stejně může dostat spálu a není ani jisté, že ji dostane…“
„Kdyby to byl záškrt, pak bys takhle nemluvil.“
„Možná máš pravdu. Ale mám ukrást pětník, protože si nejsem jistý, jestli bych odolal pokušení ukrást království?“
„Nikdo na světě by s tebou nesouhlasil.“
„Nepotřebuji nikoho kromě nás dvou. Ve skutečnosti je infekce prakticky náhodná. Možná to přijde, možné ne. My to v žádném případě neovlivníme.“
„Máme ho tomu poslat napřed?“
„To neděláme; ne, tohle neděláme,“
Je velmi rozrušená. Objal jsem ji a společně chodíme sem a tam.
„Má drahá, dnes se našemu chlapci může stát velké neštěstí. Může dostat ránu, ze které se nikdy nevzpamatuje.“
„Já vím,“ říká.
„Pokud nedodrží svůj slib, je to hotové naštěstí. Je škodlivé už jenom pomyslet na porušení slibu; on cítí, že je něco velkého a zvláštního na dodržení slibu.“
„Ano, ale…“
„Miláčku, svět je plný opatrných lidí. Ještě krok a upadnou do bažiny podvodu. Máme z toho pro našeho malého chlapce udělat záležitost rozumu, nějakou ctnost? Jeho slib byl hloupý – jistě…“
„Je tak malý.“
„Ano, a díky bohu za to. Jaké má štěstí, že si neuvědomoval riziko, když skládal svůj slib, a jaké má štěstí, že si ho neuvědomí, když jej splní. Má štěstí, ten uličník. Naučil se držet slovo v době, kdy se naučil čistotě. V době, kdy bude dost velký, aby rozuměl riziku, už to pro něj bude nepřekonatelný zvyk. A to vše – s malým rizikem spály.“
Položí mi hlavu na rameno a nic neříká.
To odpoledne vzala našeho chlapečka za ruku a šli za Einarem. Stojí na prahu jeho pokoje, pozdraví ho a zeptají se ho, jak se má.
Einarovi není dobře a nepodívá se a neodpovídá.
Ale na tom opravdu nezáleží.
Možná přijede podivný kočár podobný krabici se dvěma koňmi, kočím a dvěma muži s lesklými mosaznými knoflíky. Ti dva muži vytáhnou z kočáru nosítka s červenou přikrývkou a bílou plachtou a odnesou je tam, kde chlapec bydlí. Brzy vynesou nosítka a chlapec je na nich. Nikdo ho nemůže vidět, protože plachta zakrývá jeho obličej. Nosítka strčí do kočáru, který s bouchnutím pořádně zavřou, a kočár s chlapcem odjede, Jeho matka si otře oči a jde nahoru k ostatním.
Možná žádný kočár nepřijede. Ale pak je nemocný chlapec uzavřen ve svém pokoji a nikdo ho nemůže dlouhou dobu vidět, protože je nakažlivý.
A každý ví, že je to strašně smutné.
A děti na dvoře nemluví o ničem jiném.
Mluví tlumenými hlasy a s tajemnými tvářemi, protože nikdo neví nic jistě. Slyšeli, že jeden z těch, který byl odvezen v kočáru, je mrtvý, ale to na ně neudělalo větší dojem, než že někdo onemocní a zmizí.
Den za dnem se malá skupina zmenšuje a ještě nikdo se nevrátil.
Stojím u otevřeného okna a dívám se na svého malého chlapce, který sedí na schodech se svým kamarádem. Objímají se a nevidí nic jiného než sebe. To znamená, že Einar vidí sebe a můj malý chlapec vidí Einara.
„Až budeš nemocný, přijdu za tebou,“ říká můj malý chlapec.
„Ne, nepřijdeš.“
„Přijdu.“
Jeho očí zářily důležitostí toho slibu. Einar pláče, jako by už byl nemocný.
A nazítří je.
Leží v malé místností je úplně sám. Nikdo ho nesmí navštívit. Okno je zakryté červeným závěsem.
Můj chlapeček sedí sám na schodech a dívá se na závěs. Ruce má v kapsách. Nestojí o hru a s nikým nemluví.
Chodím po své pracovně sem a tam, neklidný kvůli tomu, co má přijít.
„Děláš si starosti o našeho chlapečka,“ říká jeho matka. „Bude zázrak, jestli unikne.“
„To není tím. Všichni jsme měli trošku spály.“
Ale když s ní o tom chci mluvit, uslyším, že se někdo dotýká knoflíku dveří, a je to nepochybně on, a už stojí v pokoji před námi.
Znám tě tak dobře, můj malý chlapče, když vstoupíš do místnosti takhle bokem s protáhlou tváří, posadíš se a díváš se na dva lidi, jednoho po druhém, kteří ti dluží za tolik radostí. Máš velmi zelené oči. Slova selhávají, sedíš celý schoulený a jsi nám tak drahý.
„Mami, je Einar nemocný?“
„Ano, ale brzy bude v pořádku. Doktor říká, že mu není tak zle.“
„Je nakažlivý?“
„Ano, je. Jeho sestřičku poslali na venkov, aby také neonemocněla. Nikdo za ním nesmí, kromě jeho matky, která mu dává mléko, léky a ustýlá mu postel.“
Mlčení.
Matka mého chlapečka se vrací ke své knize a nemá žádné podezření. Otec mého malého chlapce se s velkým napětí dívá z okna.“
„Mami, chci jít za Einarem.“
„To nemůžeš, drahoušku. Víš, že je nakažlivý. Představ si, že bys onemocněl,ty sám. Einar nestojí o povídání s tebou. Celý den spí.“
„Ale kdyby se probudil, mami…“
„Nemůžeš tam jít.“
Něco se v něm pohnulo a téměř se rozplakal, Nastal čas, abych se ujal jeho záchrany.
„Ty jsi slíbil, že ho navštívíš?“
„Ano, tati…“
Je to venku. Jeho oči září. Stojí vzpřímeně a šťastně a vkládá svou ručku do mé.
„Pak to musíš udělat,“ řeknu tiše, „jakmile se probudí.“
Matka s bouchnutím zavře svou knihu.
„Jdi dolů na dvůr a hraj si, my si s tatínkem promluvíme.“
Vyběhne.
A ona ke mně přišla a položila mi ruku na rameno a vážně řekla:
„To si netroufnu udělat.“
A já ji vezmu za ruku, políbím ji a řeknu stejně vážně,
„To si netroufnu odmítnout.“
Díváme se na sebe, my dva, kteří sdílejí království, moc a slávu.
„Slyšel jsem, že mu to náš chlapeček slibuje,“ řekl jsem.“viděl jsem to. Sám Karl of Rice1 by nebyl vážnější, když skládal svou rytířskou přísahu. Víš, nemáme na výběr. Stejně může dostat spálu a není ani jisté, že ji dostane…“
„Kdyby to byl záškrt, pak bys takhle nemluvil.“
„Možná máš pravdu. Ale mám ukrást pětník, protože si nejsem jistý, jestli bych odolal pokušení ukrást království?“
„Nikdo na světě by s tebou nesouhlasil.“
„Nepotřebuji nikoho kromě nás dvou. Ve skutečnosti je infekce prakticky náhodná. Možná to přijde, možné ne. My to v žádném případě neovlivníme.“
„Máme ho tomu poslat napřed?“
„To neděláme; ne, tohle neděláme,“
Je velmi rozrušená. Objal jsem ji a společně chodíme sem a tam.
„Má drahá, dnes se našemu chlapci může stát velké neštěstí. Může dostat ránu, ze které se nikdy nevzpamatuje.“
„Já vím,“ říká.
„Pokud nedodrží svůj slib, je to hotové naštěstí. Je škodlivé už jenom pomyslet na porušení slibu; on cítí, že je něco velkého a zvláštního na dodržení slibu.“
„Ano, ale…“
„Miláčku, svět je plný opatrných lidí. Ještě krok a upadnou do bažiny podvodu. Máme z toho pro našeho malého chlapce udělat záležitost rozumu, nějakou ctnost? Jeho slib byl hloupý – jistě…“
„Je tak malý.“
„Ano, a díky bohu za to. Jaké má štěstí, že si neuvědomoval riziko, když skládal svůj slib, a jaké má štěstí, že si ho neuvědomí, když jej splní. Má štěstí, ten uličník. Naučil se držet slovo v době, kdy se naučil čistotě. V době, kdy bude dost velký, aby rozuměl riziku, už to pro něj bude nepřekonatelný zvyk. A to vše – s malým rizikem spály.“
Položí mi hlavu na rameno a nic neříká.
To odpoledne vzala našeho chlapečka za ruku a šli za Einarem. Stojí na prahu jeho pokoje, pozdraví ho a zeptají se ho, jak se má.
Einarovi není dobře a nepodívá se a neodpovídá.
Ale na tom opravdu nezáleží.
1 Hrdina románu Valdemar vítěz od Bernarda Ingemanna