Zapomenuté knihy

IV.Nevěsta
Z denníku dvacetileté dívky

29.listopadu 1865

Včera tomu byl týden, co jsem s doktorem Spěšným naposled mluvila. Bylo to při oddavkách Cecilie Valinovy s úředníkem Beránkem dne 22. listopadu a od té doby jsem se s ním ještě nesešla. Nosím v hlavě a nosím v srdci, co jsme si řekli, a ustavičně o tom rozjímám a přemýšlím.
Po roce mu dám odpověď, mohu-li ho milovati a chci-li býti jeho.
Proč teprv po roce?
Sama jsem to navrhla, ačkoliv se mi zdálo, že mám a že musím říci hned: „Miluji vás a chci býti vaše.“
Nebyl tím uražen a já bych věru neměla pokoje, kdyby ho to rmoutilo. Vždyť jsem mu nezatajila, že si smí dělati nadějí, a nemám jiného úmyslu než přesvědčiti se, jestli se k sobě opravdu hodíme. Pochybovala jsem víc o sobě než o něm a že mne svým vyznáním překvapil, ustanovila jsem tu lhůtu, abych nejednala lehkomyslně a mohla se zatím připraviti a proskoumati.
Arciť jsem byla v převelké nesnázi a nyní poznávám, že mi Pánbůh vnuknul slova, jež jsem propověděla. Celý příspěvek →

2. listopadu

Nevím, jak se to stává: já nikoho tak často nepotkávám jako pana Spěšného. Stýskala jsem si na to Cecilii, a ona řekla, že snad jiné lidi potkávám tak často jako Spěšného, ale nedbám na ně, ba ani jich nevidím a na Spěšného dbám a. vidím ho vždycky. Jak to? Inu, víc mi na něm záleží. Proč? Na to prý si mám odpovědíti sama. Těžká odpověď. Pan Spěšný mi pořád leží na mysli. Mám ho za toho nejvýbornějšího člověka. Prudilová mne o něm přesvědčila. V městě požívá všeobecnou přízeň. I otec se o něm již pochvalně zmínil. Matka mu také přeje. Oba pravili, že ho povolají do domu, kdyby u nás někdo stonal. Náš starý doktor umřel, a na jeho místo se sem dostal pan Spěšný. Je zdejší rodák, ale již zde nemá přátel, rodiče jsou nebožtíci. Jen kdyby u nás nikdo nestonal, aby k nám nepřišel!
Bojím se toho a přece se nebojím, je to podivný pocit. Jsem pomatena, když je přítomen, dech se ve mně tají, skoro se třesu a pranic se mi řeč nedaří. Myslí si asi, že jsem nevtipná. Včera jsem se s ním zase sešla u nemocné Prudilové. Bylo prvního a já jí nesla obyčejnou almužnu. Nemohla jsem věděti, že tam bude, ale on mohl věděti, že tam budu já. Přicházím vždycky prvního, a Prudilové mu to snad prozradila. Věděl to nebo nevěděl? Mně na cestě arciť napadlo: „Což kdyby tam zase byl pan doktor?“ Však odmítla jsem tu myšlenku, a když tam vskutku byl, lekla jsem se ho, jakoby mne z nenadání byl překvapil. Bylo to v touž hodinu jako ponejprv, a Prudilová pravila, že se dnes zdržel déle než jindy. Snad na mne čekal? Nečekal na mne, zpytoval a zkoumal nemocnou, zdali se to s ní lepší. Ano, lepší se to s ní, je silnější, může víc pracovati, dá-li Pánbůh, nabude ještě zdraví. Doktor to sám řekl, já jevila radost a on přislíbil, že se všemožně přičiní.
Jen kdyby nehádal, že k Prudilové chodím k vůli němu! Celý příspěvek →

3. září

Nastojte, i pan Smola mi byl obtížný.
Pan Smola je boháč, arciť, má domy a statky, ale život jeho byl až posud velmi zhýralý. Ví to celé město a každý otec a každá matka chrání před ním dcery. Neženil se a již pokročil v stáří. Nyní mu napadlo, že se ožení, a vybírá si mezi mladými. Ty opustil, s nimiž se jednou znal. Již měl více milenek a podvedl a oklamal jednu po druhé. Nechce o nich slyšeti a hledá pannu, která by mu je vynahradila.
I na mne si zpomněl, nemám to za čest, a ovšem dostal košíček. Rodiče s tím byli spokojeni a za prostopášníka by mne věru neprovdali. Do jisté zkázy a záhuby mne neuvrhnou, ale aby mne zaopatřili, odporučují mi mnohého ženicha, jenž se jim zdá býti hodný, mně však nic.
Napřed jsem zkoušela pro Překota, nyní zkouším pro Uherského. Celý příspěvek →

20. srpna

Študenti jsou na prázdninách a. v městě nastal vejselejší ruch a rozmanitější život. Já bývám účastnou, ano přispívám k němu, ba činím tak říkajíc střed, okolo něhož se všecko shromažďuje.
Mladí páni vyhledávají mne a přicházejí, aby se poradili, když nějakou zábavu mají v úmyslu, a já hledím schváliti jim, co jest šlechetnější a vzdělati může jejich mravy.
Jsou mezi nimi vřelí a horoucí jinoši, a mnohý by srdce hned pustil z uzdy, kdyby se mu zavdal podnět.
Nesmíme s nimi milostné pletky si začínati, jež k ničemu nevedou. Povzbuzovati v nich vášeň a náruživost, z níž jen hoře a stud vyplývá, jest marnost ze všech nejohavnější. Oni se nás mají naučit ctíti, mají poznati vznešenost a důstojnost panenskou, aby samých sebe zachovali. Celý příspěvek →

22. června

Dnes je můj svátek. Cecilia mi přišla přát a přinesla mi věru vzácný dar vázaného. „Buďme přítelkyně,“ pravila. „Ano jsem vaší přítelkyní,“ volala jsem, „jsem jí dávno a nesmírně mne to těší, že vy budete mou.“ Navrhla, abychom si tykaly.
Ovšem i to mne oblažilo, objímala a líbala jsem ji, abych jí to dokázala.
Nyní mám přítelkyni a. mohu se s ní veřejně chlubiti. Poznaly jsme se, přesvědčily jsme se o sobě, přivykly jsme si, přátelství naše nebylo pevných základů.
Jiné dívky mezi sebou uzavírají přátelství, bych tak řekla, na první potkanou. Sešly, viděly se, promluvily spolu a. již jsou nerozdílné přítelkyně. Arciť se dobře ještě neznají a nevědí a nemohou věděti, hodí-li se jedna k druhé. Ale na tom jim nezáleží, jen když si tykají, a tykati si s přemnohými láká a nutí je marnost a. chlouba. Nyní teprv se počínají poznávati a k tomu je zapotřebí času, že jest to věc velmi obtížná.
Když se na cizí dívku podívám, ještě nevím, jaká je uvnitř. Povrchně s ní mohu býti spokojena: má hezkou tvář, slušně se šatí, mile mluví, je veselá, vtipná, všímá si mne, umí se přilichotit. Jsem-li s úsudkem svým o ní již hotovo, možná, že jsem se oklamala.
Ponenáhlu vycházejí najevo její chyby. Ona není pravdomluvná, přesvědčila jsem se, že nemělo podstaty, ano že bylo vymyšleno, co to povídala. Ona není mlčelivá a dokázala, že prozrazuje svěřené jí tajnosti. To dalo pohoršení a způsobilo mi mrzutost. Já přestávám spěšně získané mi přítelkyně si vážiti, ano já počínám ji nenáviděti, že jsem ještě lépe vyzkoumala její povahu. Běda, ona není ctnostná, řeči její mi ji činí podezřelou, skutky její nedají mi více pochybovat. Celý příspěvek →

14.května

Přicházím od Cecilie. Hledala jsem u ní rady a útěchy. Překot se seznámil s mým otcem, a ten mu dovolil navštěvovati naši rodinu a u nás se vyrážeti. Otec i matka ho vyznamenávají, majíce ho za člověka velmi vzdělaného a pořádného, a jeho tiché, vážné a důstojné chování se jim líbí. Ovšem nevědí, že je nevěrec a neznaboh, a dali se omámiti zevnější jeho jakousi hodnosti.
Já se z toho neradovala, že k nám chodí, naopak, mně to bylo nemilé, a bála jsem se lidských řečí. I před Alžbětou jsem se proto ostýchala, neboť ona mne již dávno měla v podezření, že s ním stojím v bližším poměru.
Co si nyní bude mysliti?
Bude přesvědčena, že měla pravdu, a zajisté nade mnou v srdci slaví vítězství.
Však já jí ukážu, že se mýlí, doufala jsem, a k Překotovi jsem byla hodně vlažná. Nic jsem si ho nevšímala, málo jsem s ním mluvila, nechtěla jsem s ním býti sama, a věru jsem se mu vyhnula, kdykoli bylo možná. Celý příspěvek →