2. listopadu
Nevím, jak se to stává: já nikoho tak často nepotkávám jako pana Spěšného. Stýskala jsem si na to Cecilii, a ona řekla, že snad jiné lidi potkávám tak často jako Spěšného, ale nedbám na ně, ba ani jich nevidím a na Spěšného dbám a. vidím ho vždycky. Jak to? Inu, víc mi na něm záleží. Proč? Na to prý si mám odpovědíti sama. Těžká odpověď. Pan Spěšný mi pořád leží na mysli. Mám ho za toho nejvýbornějšího člověka. Prudilová mne o něm přesvědčila. V městě požívá všeobecnou přízeň. I otec se o něm již pochvalně zmínil. Matka mu také přeje. Oba pravili, že ho povolají do domu, kdyby u nás někdo stonal. Náš starý doktor umřel, a na jeho místo se sem dostal pan Spěšný. Je zdejší rodák, ale již zde nemá přátel, rodiče jsou nebožtíci. Jen kdyby u nás nikdo nestonal, aby k nám nepřišel!
Bojím se toho a přece se nebojím, je to podivný pocit. Jsem pomatena, když je přítomen, dech se ve mně tají, skoro se třesu a pranic se mi řeč nedaří. Myslí si asi, že jsem nevtipná. Včera jsem se s ním zase sešla u nemocné Prudilové. Bylo prvního a já jí nesla obyčejnou almužnu. Nemohla jsem věděti, že tam bude, ale on mohl věděti, že tam budu já. Přicházím vždycky prvního, a Prudilové mu to snad prozradila. Věděl to nebo nevěděl? Mně na cestě arciť napadlo: „Což kdyby tam zase byl pan doktor?“ Však odmítla jsem tu myšlenku, a když tam vskutku byl, lekla jsem se ho, jakoby mne z nenadání byl překvapil. Bylo to v touž hodinu jako ponejprv, a Prudilová pravila, že se dnes zdržel déle než jindy. Snad na mne čekal? Nečekal na mne, zpytoval a zkoumal nemocnou, zdali se to s ní lepší. Ano, lepší se to s ní, je silnější, může víc pracovati, dá-li Pánbůh, nabude ještě zdraví. Doktor to sám řekl, já jevila radost a on přislíbil, že se všemožně přičiní.
Jen kdyby nehádal, že k Prudilové chodím k vůli němu!
Snad tam prvního již nesmím jíti? Nepůjdu tam prvního, půjdu tam posledního. Lidé by si to také na zlou stranu vykládali. Nechci jim dáti příčiny k pomluvám a podezření.
Pan Spěšný měl s sebou balík knížek. Nesl si je právě z pošty, byly to knihy nejnovější, co vyšly. Chtěl mi půjčiti, co bych si vybrala, ale já nechtěla vybírati řkouc, že je tuze dobrotivý a že nemohu a nechci býti smělou. Neslušelo by se míti s ním takovou důvěru, a proto jsem se radši zapřela. Mluvil o tom a onom a z každého slova vysvítalo, že je upřímný Čech, jenž z celého srdce miluje vlast a národ. Je prý mu to samé i o mně známo, a nemůže prý leč vážiti si mne a těšiti se ze mne.
Nesměla jsem s ním u Prudilové dlouho býti sama, on to bezpochyby také uznával, a když jsem chtěla odejíti, odešel napřed, abychom prý bez překážky mohly mluviti. Dnes jsem ho viděla opět, a sice na hřbitově. Je dušiček, a já tam byla s matkou. Klečel na hrobě svých rodičů ve vzdáleném koutě a modlil se. Matka se ptala: „Kdo je ten pán, jehož příklad opravdu k pobožnosti povzbuzuje?“
Já se na něj ani nepodívala, ale srdce mi povídalo, že on to je, a odpověděla jsem hoříc v tváři a slzy majíc v očích: „To je doktor Spěšný.“
Matka řekla: „Musí býti šlechetný člověk a hodný křesťan.“
Ano, tak tomu je.
23. listopadu
Cecilie Valinova je provdána. Včera měla svatbu. Měla ji na svůj svátek a já byla drůžičkou. Také jsem k tomu přispěla, že se konečně naplnila její naděje. Otec na prosbu mou orodoval a se přimluvil za pana Beránka, povzbudil jiné, aby to též učinili, a on postoupil ve službě. Nebylo třeba přímluvy, nýbrž jen upomínky. Na Beránka se zapomnělo, a nyní zněl všeobecný úsudek, že pro schopnost a pilnost a zásluhy své již dávno měl býti, čím se teprv stal.
Cecilie mi dala za družbu pana doktora Spěšného. Schválně mi to učinila. Bránila jsem se a odporovala jsem dost, ale přece jsem svolila. Svolila jsem ráda, ačkoli se mi srdce při tom chvělo. Bože, co z toho pojde, jaké s ním povedu řeči, jak obstojím a se mu zachovám! Byla jsem plna pochybnosti, strachu a rozčileni. Mnoho nocí jsem nespala.
Když pro mne pan Spěšný přišel, se mnou se vedl, se mnou mluvil, neviděla, neslyšela jsem, byla jsem jako u vytržení. Teprv v kostele jsem se zpamatovala. Modlila jsem se za sebe, za nevěstu, za ženicha, a to mne upokojilo a posilnilo. Spěšný se mi zmínil o lásce, mi vyjevil, že hledá manželku, mne se tázal, mohu-li ho milovati a chci-li býti jeho. Bože, jsem mladá, právě mi bude dvacet let, nežádám si změny stavu, nechci pryč od rodičů! Což to musí býti, abych se vdávala? Byla jsem v přehrozné nesnázi a pomohla jsem si návrhem, že mu odpovím – po roce. Přijal ho a podal mi ruku. Neřekl již nic než: „Smím si dělati naději?“ a tak vroucně se mi podíval do očí, že jsem pravila: „Smíte, jestli že jeden o druhém a každý o sobě úplně budeme přesvědčení.“
Ach, ano, já jsem již přesvědčena: miluji ho. Cecilie to uhodla a přála mi štěstí a Boží požehnání, když jsem se jí k tomu přiznala. Manžel její na vyšší úřad byl přeložen zase k nám a já plesám v duchu, že jsem na blízku své nejdražší a nejmilejší přítelkyně.