3. září
Nastojte, i pan Smola mi byl obtížný.
Pan Smola je boháč, arciť, má domy a statky, ale život jeho byl až posud velmi zhýralý. Ví to celé město a každý otec a každá matka chrání před ním dcery. Neženil se a již pokročil v stáří. Nyní mu napadlo, že se ožení, a vybírá si mezi mladými. Ty opustil, s nimiž se jednou znal. Již měl více milenek a podvedl a oklamal jednu po druhé. Nechce o nich slyšeti a hledá pannu, která by mu je vynahradila.
I na mne si zpomněl, nemám to za čest, a ovšem dostal košíček. Rodiče s tím byli spokojeni a za prostopášníka by mne věru neprovdali. Do jisté zkázy a záhuby mne neuvrhnou, ale aby mne zaopatřili, odporučují mi mnohého ženicha, jenž se jim zdá býti hodný, mně však nic.
Napřed jsem zkoušela pro Překota, nyní zkouším pro Uherského.
Sám v městě pověděl, že si na mne dělal nadějí a že ji musel pustiti, protože jsem zarytá Češka, s níž se v ničem nesrovnává.
Zaslechl to otec, oznámil to matce a matka se mne tázala, co se mezi mnou a Uherským přihodilo.
Musela jsem jí to vyjeviti, a ona mi zase dává vinu, že jsem se lehkomyslně přivedla o řádného ženicha.
„Je odpadlík a odrodilec, nepřítel a škůdce národu,“ omlouvala jsem se.
Drahá matinka nedbala na to, řkouc, že je vlastenectví dobrá a hezká věc, ale sňatek že je důležitější. Proto ono musí ustoupiti tomuto, aby mi nebylo na škodu.
Matinka je sama horlivá vlastenka, ale jakmile to přijde na vdavky, zapírá přesvědčení a obětuje časnému prospěchu šlechetné zásady.
Jsou i jiné matinky takové.
Vím, že je zavádí láska a přílišná starostlivost, a kdyby to mělo přijíti k skutku, snad by věc teprv zrale povážily a samy se jí protivily.
Možná, že se jim nelíbí, když jednáme samostatně, a ujímají se toho, koho jsme zavrhly, aby nám mohly odporovat. Kdybychom ho byly přijaly, zavrhovaly by ho ony a také by odporovaly.
Proto radno nic nečiniti bez nich, uznati moudrost, již před námi, a podrobiti se moci, již nad námi mají.
Já se dle toho nezachovala, že jsem neměla pochybností, a že bylo třeba rozhodnouti se rychle a nedělati žádné naděje.
Tuze mne trápí a děsí ty ustavičné útoky, a dnes jsem se modlila, aby anděl strážce bděl nad mým srdcem a nedal mu milovati lidí nehodných. Zůstanu raději svobodnou, než bych se vdala do neštěstí.
1. října
Byla jsem navštívit nemocnou Prudilovou a přinesla jsem jí podporu, již jí matka každý měsíc uděluje.
Prudilová je bídný mrzák, snáší mnoho bolestí a říká se, že jí není pomoci. Pracovati nemůže, leda že drobet dere peří a plete punčochy a tím si věru málo vydělá.
Mohly by jí arciť pomáhati děti. Synové jsou řemeslníci a chodí po světě; dcery někde slouží a k matce se nehlásí. Jsou prý velké parádnice, vše obětují na šat a matka je ubohý lazar.
Hanba jim a hanba všem takovým dcerám, jež nad nešťastnou matkou a nad nešťastným otcem se zapomínají!
Prudilovou musí živiti cizí. My ji podporujeme měsíčně, a k tomu ještě dvakrát za týden dostává od nás jísti. Jídlo jí donáší Alžběta. Já jí donáším peníze, mluvím s ní, když u ní jsem, čtu jí z knihy, těším ji, modlím se s ní.
Dnes mne při tom překvapil lékař Spěšný a do velkých rozpaků mne uvedl.
Prudilová mu povídala kdo jsem, on se chlubil, že mne již zná, a velkou čest a chválu o mně hlásal.
Prudilová oznámila mně, kdo on by byl, já se nechtěla přiznati, že ho již také znám, a jen mlčky jsem se uklonila.
Chtěla jsem odejíti, ale vděčná žena mne nepustila, dokud nevyjmenovala od prvního až do posledního, co dobrého u ní konám.
Jsem prý vtělený anděl, potěšitel, ochránce její a Bůh ví co ještě. Beze mne by si musela zoufati. Odplata nebeská mne nemine.
Styděla jsem se za takové přílišné lichocení, ale nemohla jsem se mu vyhnouti, a Prudilová, když s ním byla u konce, přešla na Spěšného, aby i jemu za lásku jeho díky vzdala.
Ještě žádný lékař k ní nepřišel. Pan Spěšný k ní chodí. Nevolala ho k sobě. Vždyť nemůže platit. Slyšel o ní, navštívil ji a od té doby ji navštěvuje pořád, dává jí líky a nic za to nedostává. Je líp, ulehčilo se jí a bolesti ubylo. Úplně se již arciť, neuzdraví, ale i každá úleva je jí drahá, a tu jí přináší pan Spěšný. Rozumí jejímu neduhu, pochopil její nemoc, je moudrý lékař a je, Bůh mu to zaplať, hodný, šlechetný a milosrdný člověk.
Milý doktor se nad pochlebou její červenal jako napřed já, a dlouho jsme jeden ani druhý nemohli promluviti.
On se zpamatoval dříve a velmi slušně a srdečně mne pozdravil, když jsem se mu poroučela.
Vyprovodil mne až ke dveřím a tu nad tím, že se se mnou seznámil osobně, vyslovil své potěšení, doufaje, že nás snad příznivý osud ještě častěji svede.