20. srpna
Študenti jsou na prázdninách a. v městě nastal vejselejší ruch a rozmanitější život. Já bývám účastnou, ano přispívám k němu, ba činím tak říkajíc střed, okolo něhož se všecko shromažďuje.
Mladí páni vyhledávají mne a přicházejí, aby se poradili, když nějakou zábavu mají v úmyslu, a já hledím schváliti jim, co jest šlechetnější a vzdělati může jejich mravy.
Jsou mezi nimi vřelí a horoucí jinoši, a mnohý by srdce hned pustil z uzdy, kdyby se mu zavdal podnět.
Nesmíme s nimi milostné pletky si začínati, jež k ničemu nevedou. Povzbuzovati v nich vášeň a náruživost, z níž jen hoře a stud vyplývá, jest marnost ze všech nejohavnější. Oni se nás mají naučit ctíti, mají poznati vznešenost a důstojnost panenskou, aby samých sebe zachovali.
Když jim dívka trpí zamilované zdvořilkování, pochlebování a vzdychání, zřejmě prozrazuje, že si jich ani sebe neváží. Jsou takové lehkomyslnice, a jednání jejich mladé lidi zavádí nízce smýšleti o všech.
Musíme jim lepší pojem o ženských vštípiti a vnuknouti, a to nejen jim, nýbrž všem mužským, ať jsou kdokoliv, aby nás měli v poctivosti.
Tím prospějem i jim. Budou si na nás i na sobě zakládati, vystříhají se všeho, co by nás urazilo, dají si na tom záležet, aby chvalitebnými činy se nám zalíbili, vezmou na sebe útlejší mravy a zamilují si ctnost, přesvědčivše se, že ji od nich žádáme, se nadějeme.
Já se opravdu přičiňuji působiti mezi nimi v tom směru, Cecilie Valinova věrně stojí za mnou a podporuje mne svou moudrosti a zkušeností. Druhé dívky následují můj příklad, a tak směle mohu říci, že naše zábavy jsou nevinné a opravdu nás vzdělávají.
Přece se proti nim někdo vyslovil, od něhož jsem to věru neočekávala.
Pan Uherský vždy bývá přítomen, když jsme uspořádali nějakou slavnost, ale více co divák než skutečný účastník. On chodí s námi na vycházky, navštěvuje divadlo a akademii, poslouchá, když hrajeme, zpíváme a deklamujeme.
Bylo mi podivné, že stává stranou, jako by k nám nepatřil, že žádné radosti nejeví, nýbrž mračí se a je zasmušilý, a že nejvíc mne pozoruje. Jindy býval přívětivý, mluvil a pozdravoval, arciť jen po německu, ale nyní si mne někdy schválně nevšímá anebo mne zastavuje, aby mi nějakou nezdvořilost řekl do očí. Když rozprávím s jinými, jsem veselá, směji se, chodí on okolo, jako by byl uražen, hledí mrzutě a konečně rychlým krokem odejde, aby svou nespokojenost dal najevo.
Nerozuměla jsem mu, až mi své podivné chování sám vysvětlil.
Přistoupil ke mně dnes odpoledne, když jsem šla ze zpěváckého spolku, a pravil nevrle: „Již se nemohu zdržeti, abych vám nepověděl svého mínění.“
„Povězte upřímně,“ řekla jsem.
„Já ten váš zpěvácký spolek nenávidím.“
„Proč?“
Nedal mi odpovědi, nýbrž pokračoval: „Já nenávidím vaše vycházky, vaše divadla a akademie!“
„Co proti nim máte?“
„Jsou směšné a protivné.“
„Nevěděla bych!“
„Ano, vy to nevíte, ale já to vím. Pořád chcete jen česky pískat, česky mňoukat, česky bručet. Pořád jen českou vlast a český národ máte na jazyku. Pořád jen sbíráte a vydíráte na české školy, na české ústavy, na české památky. To je pošetilost, bláznovství. Škoda, že i vy jste se mu oddala.“
„Pane,“ odpověděla jsem mu vážně, „vy nás urážíte.“
„Nikoliv,“ odporoval, „vy urážíte mne, vy urážíte všecky vzdělance, že německou řečí pohrdáte.“
„To my nečiníme, ale vy pohrdáte českou. Což nejste Čech?“
„Jsem, ale třeštěnec, ani bloud nejsem, jenž od české řeči spásu očekává.“
„Což nemilujete vlast a národ?“
„Dejte mi pokoj s vlastí i s národem. Já neblouzním a nebudu blouzniti a k vám se nikdy a nikdy nepřidám.“
„Já k vám také ne.“
„Je mi vás líto. Právě o vás se mi nejvíc jedná. Mohla byste vynikati mezi vznešenějšími. Vy se přidržujete luzy a chátry. Nestydíte se ani za ty převrhlé a zvětřilé študenty. Vaše pověst a vaše jméno tím velmi trpí. Slibte mi, že všech těch přepjatostí zanecháte.“
„Vám to mám slíbiti?“ divila jsem se.
„Ano, mně,“ pravil poněkud mírněji, „já si na vás zakládám, já vás mám rád, já bych vás miloval, kdyby nebylo těchto překážek.“
„Děkuji za vaši lásku,“ vyznala jsem mu, „nechci a nemohu si ji zasloužiti, neboť česká řeč, vlast a národ mi jsou milejší než vy.“
Uklonila jsem se mu a odešla jsem k Cecilii, jež mi vysvětlila, že pan Uherský na mne již byl žárlivý, ačkoliv jsem mu ještě nepatřila.