Z denníku Pavlíny 22. díl

22. června

Dnes je můj svátek. Cecilia mi přišla přát a přinesla mi věru vzácný dar vázaného. „Buďme přítelkyně,“ pravila. „Ano jsem vaší přítelkyní,“ volala jsem, „jsem jí dávno a nesmírně mne to těší, že vy budete mou.“ Navrhla, abychom si tykaly.
Ovšem i to mne oblažilo, objímala a líbala jsem ji, abych jí to dokázala.
Nyní mám přítelkyni a. mohu se s ní veřejně chlubiti. Poznaly jsme se, přesvědčily jsme se o sobě, přivykly jsme si, přátelství naše nebylo pevných základů.
Jiné dívky mezi sebou uzavírají přátelství, bych tak řekla, na první potkanou. Sešly, viděly se, promluvily spolu a. již jsou nerozdílné přítelkyně. Arciť se dobře ještě neznají a nevědí a nemohou věděti, hodí-li se jedna k druhé. Ale na tom jim nezáleží, jen když si tykají, a tykati si s přemnohými láká a nutí je marnost a. chlouba. Nyní teprv se počínají poznávati a k tomu je zapotřebí času, že jest to věc velmi obtížná.
Když se na cizí dívku podívám, ještě nevím, jaká je uvnitř. Povrchně s ní mohu býti spokojena: má hezkou tvář, slušně se šatí, mile mluví, je veselá, vtipná, všímá si mne, umí se přilichotit. Jsem-li s úsudkem svým o ní již hotovo, možná, že jsem se oklamala.
Ponenáhlu vycházejí najevo její chyby. Ona není pravdomluvná, přesvědčila jsem se, že nemělo podstaty, ano že bylo vymyšleno, co to povídala. Ona není mlčelivá a dokázala, že prozrazuje svěřené jí tajnosti. To dalo pohoršení a způsobilo mi mrzutost. Já přestávám spěšně získané mi přítelkyně si vážiti, ano já počínám ji nenáviděti, že jsem ještě lépe vyzkoumala její povahu. Běda, ona není ctnostná, řeči její mi ji činí podezřelou, skutky její nedají mi více pochybovat.
Hanba, že se ke mně hlásí, že mi tyká, za přítelkyni mou se vydává. Musím se za to styděti a jsem vystavena mnohým nepříjemnostem, jimž bych byla ušla, kdybych tak na kvap se nebyla pustila do nového přátelství.
Proto jsem se nikdy nepřenáhlila a slovíčka „ty“ nenabídnu nikomu, kdo mi není z celé duše povědom.
Arciť si s některými dívkami tykám, chodila jsem s nimi do školy, byla jsem s nimi vychována, přiblížily nás k sobě rozličné poměry. Že bychom byly opravdivé a skutečné přítelkyně, netvrdím a nemohu tvrditi. K tomu je zapotřebí víc než pouhé tykání, a tykání není nevyhnutelně. Mohu býti někomu přítelkyní a vykám mu, že nás snad dělí věk nebo stav, že bráti sluší ohledy, že on je mužský a já jsem ženská.
Však přátelství mezi mužským a ženskou, mezi svobodnými a mladými jinochy a pannami se ani nemá pěstovati. Zbuzuje to podezření, uráží to útlocit, je to nebezpečné. Zvykají si, jsou důvěrní, chovají se k sobě nenuceně, každý den si víc dovolí, a naposled je spojí náklonnost a přítulnost, jež není dovolena, a snad o čest a štěstí je přivede, jestliže se za sebe nemohou vzíti.
Mám se tuze na pozoru a nepřijmu hned přítelkyni a tím méně přítele. Jsem vlídná, přívětivá, ochotná ku všem a zachovávám s nimi dobrou vůli a přízeň. Stojím u nich v uctivosti, nestíhají mne, nekladou mi v cestu překážek, nedají mi zakusiti svých vrtochů, sprostností a hrubostí. Vždyť nikdy nebyly mé důvěrnice a ničehož jim o mně není známo, čeho by proti mně mohly užití. Svádějí nás dohromady jen dobré věci, a já nejsem ničeho účastna, co by mne zlehčovalo. K protivenství a záští nenalézá se tedy příčiny a my vycházíme a snášíme se velmi výborně.
Tak nazvané přítelkyně žijí spolu v ustavičných různicích a hádkách, dnes ta s tou, zejtra ona s onou, dělají si výčitky, tupí a pomlouvají se, štvou jiné naproti sobě. Není to nic neobyčejného, že na sebe přestaly mluviti. Potkávají se a ani se nepozdravují; jsou v jedné společnosti a ani se nevidí. Mezi tím vroucně přilnuly k jiným a zdá se, jako by se s nimi na rukou chtěly nositi. Však pomrzely a rozdvojily se také a stará známost opět přišla k platnosti.
Bývám ráda, že se mne to netýká., ale pravou přítelkyni míti přála jsem si již dávno, a srdce po ní upřímně toužívalo.
Pravá přítelkyně musí spojiti duši s mou duší. Musí se mnou souhlasiti, mi věřiti, se mnou se sdíleti, na mne se spoléhati. Musí o mně býti přesvědčena, náklonnost mi spláceti náklonností. Musí býti věrná nade všecku pochybnost, stálá jako skála. Musí mi napomáhat, mne povzbuzovat k dobrému, a já jí ovšem prokážu tolikéž.
Z toho patrno, že přátelství jest ušlechtilý, vznešený a krásný svazek, jenž člověku prospívá a ho oblažuje. Mezi mnohými těžko obstojí. Však již jedna přítelkyně má převelikou cenu, a díky za ni Bohu, jestliže nám ji udělil.
Mně ji udělil, do smrti mu budu vděčnou.

9. července

Rodiče jsou se mnou drobet nespokojeni, že jsem pana Překota odbyla. I drahá matička se mrzí a opravdu mi činila výčitky.
Kam a co myslím? Nebudu prý pořád mladá, čas utíká, jakmile překročím dvacítku, bude se váha klonit dolů a řeknou, že jsem stará. Již se nebudu tak líbiti, již o mne nebudou tak státi, a snadno se přihodí, že zbudu na ocet, jak se nešetrně říká.
Rádi by prý mne viděli zaopatřenou, než je Pánbůh povolá z tohoto světa. Bohatství nemají velké a neodkážou mi tolik, abych bez starosti žíti mohla z vlastního. A kdybych třebas měla dostatečné jmění, přece je mi třeba ochrance, opatrovníka a hajitele, a tím mi nemůže býti nikdo tak platně jako hodný manžel.
V nynějších časech prý se dívka těžko vdá. Dívek je mnoho a mužských, kdož se mohou ženiti, je málo. Proto chybuje, která si tuze vybírá a na maličkosti hledí, jichž by si neměla ani všimnouti.
Mužům prý se musí prominout, co nám ženským není po chuti. Nějakou přepjatou a tklivou lásku vyhledávat, nevede k dobrému. Od lásky člověk nemůže býti živ. Kdo je na lásku bohatý, ale na jmění chudý, špatné štěstí mi připraví. S chudákem budu trpěti hlad a nouzi, a to lásku brzy otupí.
Pan Překot prý je v takovém stavu, že sňatek s ním nazvati se musí stkvělý. Může dostati nevěst na sta, každá s radostí přijme jeho ruku. Není nad něj v městě ženicha, a já bych prý si to měla dvakrát a třikrát rozvážit, než ho pošlu jinam.
Milá matinka mluvila, jak jí to péče o mne do úst kladla, a zajisté to zle nemyslí. Ona je moudrá a dobrá a nežádá, než abych byla štastna.
V mnohém má arciť pravdu, co mi řekla.
Chudého si vzíti je někdy skutečně nebezpečné a nerozumné. Však kdo umí a chce pracovat, se vzdělal, schopností nabyl, na svou hlavu, na svou ruku se spoléhá a ve světě je užitečný, ten není chudý, třebas by neměl tisíců. Chudý je, kdo nemá prostředků k živobytí a nemůže si jich vydělat.
Buďto se nezná v žádné práci, anebo je k práci neschopen, anebo nechce pracovat jsa lenoch a lehkomyslník. S tím ovšem nevejdeme v manželství a lásky s ním hned na počátku se vystříháme. Když dvě osoby na jistou bídu a psotu se za sebe berou, jednají pošetile a měly by radši zůstati svobodnými.
I ženská se v díle musí znáti a pilnosti musí býti zvyklá, aby v manželství pomáhala, anebo uživila se sama, je-li jí ustanoveno se nevdati.
Matka dobře pravila, že nyní mnoho dívek se vdáti nemůže. Z toho ale nejde, abychom si ženichy nadháněly a vzaly každého, kdo přijde, nehledíce na jeho vlastnosti; nýbrž z toho jde, abychom se cvičily a připravovaly pro život a samy na sebe se mohly bezpečiti, že si chléb vezdejší vyděláme, kdybychom nemohly anebo nechtěly vkročiti v stav manželský.
K vůli bohatství v každém případu se také nevdáme. Přijde vždycky na ženicha. Není-li hodný, nepodáme mu ruky. Maličkosti mu, jak matka žádá. ovšem rády odpustíme. Ale maličkostí není, když opovrhuje vírou jako Překot, když chyby a hříchy, nízké a ošklivé, má. na sobě a ničemností své duše odpor v nás zbuzuje.
I tělesně nám člověk může býti protivný, a zavedly bychom se, kdybychom nechuti proti němu vzdorovaly a pro jmění se s ním spojily.
O matička to všecko dobře ví, ano sama mi to povídala a vykládala, když se ještě žádný ženich nehlásil. Nyní má o mne strach a domnívá se, že je zapotřebí, aby mne napomenula. Však ona smýšlí tak jako já, naučila jsem se tomu od ní, a Cecilie Valinova mne v tom potvrdila.

27. července

V úterý měl svatbu vdovec Šicha. Je otec tří dítek. V městě říkali, že ubozí sirotci nemohou zůstati bez matky. Šicha nechtěl, ale přece se musel oženiti a vzala si ho pořádná a ctnostná panna.
Divila jsem se, že si béře vdovce, že se vdává na tři dítky, že je mnohem mladší než ženich.
Cecilie se tomu nedivila a řekla mi, že to dobře pochopuje.
Což jsou děti takové břemeno, že jim nikdo nechce býti druhou matkou?
I vdovec si může získati srdce panny, a děti jeho si mohou získati její útrpnost a přízeň. Hodný vdovec zasluhuje vážnosti a třebas by ho panna nemilovala ohnivým zápalem jako svobodného jinocha, upřímná vážnost a náklonnost k němu jí dostačí. Obyčejné již sama není mladá, a kdyby tuze mladá byla, sotva by dostála svým povinnostem. Musí býti zkušená, povážlivá, obezřetná, skromná a trpělivá, a je-li chudá a vdá se za bohatšího, přejme jí toho prospěchu, zasluhuje ho co spravedlivé náhrady a odměny za mnohé těžkosti, jímž se podrobila.
I na. těle bídní a. neduhem sklíčení mužští šlechetným ženským se stali tak drahými, že s nimi vstoupily do manželství. Upoutala je k nim pravá. láska, láska, jež se zakládá v přednostech ducha, láska, jež není sobecká a nehledí pouze na sebe.
Však zpytuj se dobře, kteráž muži přinášíš takové oběti, a nejednej lehkomyslně. Pevná povaha, odhodlanost a důvěra v Boha ti nesmí scházeti.
Cecilie mne o tom přesvědčila svými důvody, a já s úctou patřila na nevěstu Šichovu, když po oddavkách šla z kostela. ‚

Příspěvek byl publikován v rubrice Dívčí pokojíček. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář