IV.Nevěsta
Z denníku dvacetileté dívky
29.listopadu 1865
Včera tomu byl týden, co jsem s doktorem Spěšným naposled mluvila. Bylo to při oddavkách Cecilie Valinovy s úředníkem Beránkem dne 22. listopadu a od té doby jsem se s ním ještě nesešla. Nosím v hlavě a nosím v srdci, co jsme si řekli, a ustavičně o tom rozjímám a přemýšlím.
Po roce mu dám odpověď, mohu-li ho milovati a chci-li býti jeho.
Proč teprv po roce?
Sama jsem to navrhla, ačkoliv se mi zdálo, že mám a že musím říci hned: „Miluji vás a chci býti vaše.“
Nebyl tím uražen a já bych věru neměla pokoje, kdyby ho to rmoutilo. Vždyť jsem mu nezatajila, že si smí dělati nadějí, a nemám jiného úmyslu než přesvědčiti se, jestli se k sobě opravdu hodíme. Pochybovala jsem víc o sobě než o něm a že mne svým vyznáním překvapil, ustanovila jsem tu lhůtu, abych nejednala lehkomyslně a mohla se zatím připraviti a proskoumati.
Arciť jsem byla v převelké nesnázi a nyní poznávám, že mi Pánbůh vnuknul slova, jež jsem propověděla.
Je to tak dobře, láska naše je tajemstvím, ano já k své lásce k němu se ještě nepřiznala a mohu ji zapříti, kdy by nevedla k mému a jeho štěstí. Sedím nyní mnoho doma a skoro ani nevycházím.
Mám snad nějakou pilnou práci?
Nemám pilnější než jindy. Vedu hospodářství, zaměstnávám se v pokoji a v kuchyni a jsem ráda, když na mne nikdo nemluví.
Proč?
Vytrhuje mne to z myšlenek.
Z jakých myšlenek?
Z myšlenek na Spěšného.
Ach, ano. Spěšný mi ustavičně napadá a ať dělám, co dělám, mám ho v duchu před sebou.
Držím v ruce jehlu, abych šila, ale nastojte, já píchám do plátna naprázdno a nevím ani co činím.
Někdy hledím před sebe, hledím pořád na jedno místo a pozorně je zpytuji.
Což tam něco vidím?
Vidím a vidím to, i když jsem oči zavřela. Zavírám je schválně a přede mnou stojí – Spěšný.
I bojím se, aby se mi obraz můj nerozplynul, aby nezmizel, a proto se ani nepohnu.
Drahá matinka se na mne již dívala, mne již pozorovala, když jsem tak seděla a když jsem tak stála jako socha, bylo jí to podivné a tuze prý se nad tím pozastavila.
Ptala se: „Kam myslíš, co děláš, Pavlino?“
Já s sebou trhla a jednou jsem až sklenici upustila, tak mne to polekalo.
Jindy zase mi matinka něco přikazuje a já jí ani neslyším. Musí opakovati, co řekla, opakuje to víc na hlas anebo přistoupí ke mně a dotkne se mne. Tím mne probudila, jsem celá pomatena, nerozumím, co se děje, odpovídám jí převráceně.
Kroutí nad tím hlavou, chce věděti co mi je a já říkám: „Nic, matinko.“
Nestůňu?
Nikoliv: jsem zajisté zdráva.
Nemám zármutek?
Nemám: nikdo mi neublížil.
Nesouží mne něco?
Nesouží: žádná nehoda mne nepotkala.
Tedy si připouštím nějaké starosti?
„To ano, matinko,“ přisvědčila jsem jí a začervenala jsem se.
Což jí je nemohu svěřiti?
Mohu a svěřím jí je, ale ještě ne: musím si to teprv rozvážiti.
Matince bylo líto, že k ní nemám důvěry, já se přemohla a vyjevila jsem jí, že mi zase někdo již lásku a ruku svou nabízí.
Kdo?
Pan doktor Spěšný.
Líbí se mi?
O to se nejedná.
Oč se tedy jedná?
Je mi těžko rozhodnouti se.
Podlisku, Překota, Uherského a‘ Smolu jsem zavrhla, co učiním se Spěšným?
„To, matinko, povím vám a povím jemu teprv po roce,“ pošeptala jsem jí do ucha.
Prozatím jsem matince srdce svého blíž neotevřela stydíc se jí a majíc strach, že by mi snad domluvila.
Překot a Uherský jsou boháči a mají výnosné služby. Spěšný je chudý a nemá leč, co od nemocných, jež hojí, dostává. Překot i Uherský by mne byli dobře zaopatřili, kdy bych si jednoho z nich byla vzala. Já se jich odřekla a rodiče se nad tím mrzeli. Nyní dávám přednost Spěšnému a rodičům to snad bude nemilé, že za nimi, co se týká jmění, daleko stojí pozadu.
Bojím se, že se budou hněvat, že mi budou bránit a překážet. Oni Spěšného tak neznají jako já a je třeba, abych počkala, až se o jeho hodnosti lépe přesvědčí.