14.května
Přicházím od Cecilie. Hledala jsem u ní rady a útěchy. Překot se seznámil s mým otcem, a ten mu dovolil navštěvovati naši rodinu a u nás se vyrážeti. Otec i matka ho vyznamenávají, majíce ho za člověka velmi vzdělaného a pořádného, a jeho tiché, vážné a důstojné chování se jim líbí. Ovšem nevědí, že je nevěrec a neznaboh, a dali se omámiti zevnější jeho jakousi hodnosti.
Já se z toho neradovala, že k nám chodí, naopak, mně to bylo nemilé, a bála jsem se lidských řečí. I před Alžbětou jsem se proto ostýchala, neboť ona mne již dávno měla v podezření, že s ním stojím v bližším poměru.
Co si nyní bude mysliti?
Bude přesvědčena, že měla pravdu, a zajisté nade mnou v srdci slaví vítězství.
Však já jí ukážu, že se mýlí, doufala jsem, a k Překotovi jsem byla hodně vlažná. Nic jsem si ho nevšímala, málo jsem s ním mluvila, nechtěla jsem s ním býti sama, a věru jsem se mu vyhnula, kdykoli bylo možná.
Alžběta to měla za přetvářku a špoulila zchytrale ústa na důkaz, že si nadarmo činím násilí.
Překot přece získal příležitost přiblížiti se ke mně soukromě, a nastojte! v skutku a opravdu mi vyznal lásku.
Což dívka, jak vyroste, pořád jen o lásce musí slyšeti, lásku musí míti před očima, láskou musí býti trápena a stíhána?
Vím, že mnohé dívky lásku samy vyhledávají, lásku za čest si vykládají, a ji za prostředek k štěstí drží. Má jim dopomoci k manželství, a když to nemůže následovati, každá láska je marná, nedovolená, hříšná.
Já na manželství nemyslím, vždyť mi minulo teprv devatenáct let, a nechci se pouštěti do záhubného milkování, jež na žádnou poctivou dívku se nesluší.
Pana Překota si nevážím a nemohu tedy lásku jeho odplatiti láskou, jak on ode mne žádá.
Chtěl mne míti za manželku. řekl mi to beze všeho ohledu a ptal se, svoluji-li a miluji-li ho.
Nesvoluji, nemiluji.
Proč?
Nutil mne, až jsem mu to pověděla. Nemá víry, neslouží Bohu po křesťansku, nemodlí, nezpovídá se, nebyla bych a nemohla bych s ním býti štastna. On nemá ani šetrnosti k našim církevním obřadům, nectí, co je nám nejsvětější, nýbrž opovrhuje tím, a to je mu vzdělanosti, moudrostí, filosofii. Ano, tak to sám nazval, a o mně pravil, že jsem dětinská, obmezená, že trpím na staré předsudky a pověry, že mi schází vyššího rozhledu, svobodnějších pojmů a pravé osvěty.
„Dobře,“ pravila jsem, „tedy i vy uznáváte, že se k sobě nehodíme.“
Nechtěl to uznati, ale já stála na svém a načisto jsem se ho odřekla.
Zlobil se, že třeštím, a nechal mne, a za to jsem mu v tom okamžení byla vděčna.
Však velký bol mi svíral srdce a musela jsem ho zkrotiti u Cecilie.
Svěřila jsem jí všecko, a ona mne pochválila, že jsem dobře jednala.
„Nezadávejme se na lidi prázdné svatého náboženství,“ pravila, „ať jsou učení, bohatí, v důstojnostech postavení, sliční a krásní. Duše jejich není sličná a krásná a nerozumí našim ctnostem. Budou hleděti, aby nás převedli na svou stranu. Jsme-li slabé a podáme-li se, veta po nás, i naše víra se rozviklá a ochabne. Pak jsme bez podpory, ztratily jsme mravní cenu, klesáme a hyneme. Byly-li jsme dosti silné protiviti se a odporovati, probudí se v nás po čase žalost nad nevěřícími muži, bázeň a strach o ně a budeme nešťastné. Proto nedejme povstati lásce, jež by nás k nim vázala, a chraňme se, vstoupiti s nimi do manželství.“
Cecilia se zmínila, že dost mužských na svatém náboženství si zakládá a věrně dle něho pokračuje: Ona sama zná jednoho, váží si ho a – miluje ho.
Jak to řekla, zarazila se, ale jen na chvíli a pak mi vypravovala o úředníku – Beránkovi.
„Což vás neopustil?“ skočila jsem jí do řeči.
„Nikoliv,” odpověděla mi.
„Já slyšela,“ vyznala jsem jí, „že se k vám nehlásí, protože jste v nemoci přišla o bývalou krásu.“
Smála se tomu a ubezpečila mne, toho že Beránek není schopen. Zůstal jí věrný, ale stíhá jej zlý osud, a ještě v službě tak vysoko nepostoupil, aby se mohl ženiti.
I dala mi čísti několik listů od něho, a já se podivila jeho šlechetnosti a zbožné mysli.
O jak jsem ráda, že Cecilie nebyla oklamána! Čeká na blaženou budoucnost a podrobuje se přítomným věcem odhodlaně.