III.
Cvič zpočátku ducha dítek ve věcech schopnostem jejich nepřiměřených
Pan profesor Pankracius dočkal se té radosti, že mu manželka synáčka porodila, an právě temný smysl jedné průpovědi ve starém latinském spisovateli Suetoniovi již po tolik nocí bez zdřímnutí zpytoval. Když ho ta zpráva došla, tak se zaradoval, že skutečně starého Suetonia odložil, a k své manželce a k synáčkovi spěchal.
První, nač se podíval, byl nos synáčkův, a zdálo se mu, že jest drobet podobný nosu starožitného římského konšela Cicerona; to ho tím více potěšilo. První péči měl, aby byl pokřtěn; ostatní péči všechnu složil na matku a na chůvu, protože bylo nepříslušelo učenému muži, aby se o takové maličkosti, totiž o zavinutí, očištění a pokrm malého děcka staral.
Pobyv od toho času asi čtyři léta ve svém studovním pokojíku, napadlo mu konečně, že již čas, aby pečoval o vychování a cvičení svého Julia (tak nazýval synáčka, protože Cicero také to jméno měl). I počal tím, že mu pověděl, jak se jmenuje stůl na latinsko. Pak ho naučil denně pět, potom deset věcí latinsky pojmenovati. Na to se musel synáček půl strany slov z Gellarova latinského slovníku nazpaměť naučiti, k.p. alumen, ledek; aluta, měkká kůže atd.
Zprvu se synáček otce tázával: „Copak je to ledek?“ Že ale učený muž nikdy času neměl o takové maličkosti dbáti a že sám neznal, domlouval Juliovi za jeho prostořečnost a přivedl ho tak daleko, že se chlapec již nikdy na nic neptal, ale naučil se každý den celou stranu latinských slov, neznaje ani věcí, které se nimi mínily.
Brzy potom byl přidržován k čtení starožitných latinských spisovatelů. Že však jsou nesnadno k rozumění, musil s nimi svůj celý mladý věk tráviti, aby se k čtení jich připravil a je opakoval.
Předešlý týden měl jsem to štěstí pana Pankracia se synáčkem potkati na procházce. I podivil jsem se, jak daleko učený otec synáčka vyučil. Syn uměl o všech cestách, o znamenitých domích starého města Říma mluviti, jako rozený Pražan o Praze, a otec s libým usmíváním ho poslouchal. Všechno ale, co přirozenost plodí, mu bylo neznámé. Když jsem se divil na jednom poli krásnému žitu, ptal se mne: „Copak je to?“ Odpovím: „Žito!“ „K čemu pak se hodí žito?“ – Jdouce několik kroků dále, spatřil jsem kožku housenkovou, z níž červíčkové vylézali a v larvy se proměnili. Já jsem mu na ně prstem ukázal, řka: Vidíte! „O!“ pravil synáček. „Nevyrážejte housenku ubohou, aby z vajec neutekla!“