Carl Evald – Můj malý chlapec – Finanční gramotnost

Ve státní radě se rozhodlo, že náš malý chlapec bude mít týdenní důchod dva öre. Každé nedělní ráno se mu tato částka vyplatí bez daně z příjmu ze státní pokladny a on bude mít právo nakládat s ní zcela podle vlastní libosti.On přijímá toto oznámení klidně, posadí se stranou a přemýšlí.
„Každou neděli?“ ptá se.
„Každou neděli.“
„Až do letních prázdnin?“
„Až do letních prázdnin.“
O letních prázdninách má jet na vesnici, být u své kmotry, v jejímž domě se mu zlíbilo narodit. Letní prázdniny jsou proto hranicí jeho výpočtů času; za ní v tuto chvíli leží jeho Nirvana.
A my využijeme našeho omezeného horizontu, abychom maximalizovali své štěstí.
To znamená, že pomocí kalendáře spočítáme, že pokud všechno půjde jako doposud, do letních prázdnin bude patnáct nedělí. Připravíme zásuvku s patnácti oddíly a do každého oddílu dáme dva öre. Teď přesně víme, kolik máme, a kdykoliv jsme schopni posoudit svou finanční situaci.
A když můj malý chlapec vidí, jaké mnoho mincí tam leží, naplní se jeho hruď bláznivou radostí. Cítí se nekonečně bohatý, nadlouho zajištěný. Ve svém kroužku na dvoře se vychloubá, co podnikne se svými penězi. Nejoblíbenější přátelé jsou pozváni, aby se podívali na jeho poklad.
První neděle proběhne tak, jak se dalo očekávat.
Vezme dva öre a okamžitě je smění za čokoládovou tyčinku nejlepší kvality, s mandlemi a cukrem, zkrátka ideální tyčinku v každém směru. Celá záležitost se odbude za pět minut: za tu chvíli je tyčinka pryč, vyjma zbytku v koutku úst, které naše nemilosrdná matka odstraní, a skvrny na límci, která nám dělá starosti. Celý příspěvek

Rubriky: Carl Ewald - Můj malý chlapec | Napsat komentář

Z denníku Pavlíny 20. díl

26.března

Nemohu ani vysloviti, jak velice mne blaží přízeň Cecilie Valinovy. Bývám často u ní, a ona přichází ke mně. Do kostela chodíme spolu a zvlášť nyní v postě pilně navštěvujeme služby Boží. Nechceme vynechati ani jednoho postního kázaní a drahá matička se těší, že jsem získala tak milou a hodnou společníci. Ona sama mne nemůže pořád doprovázeti. Když jsem pryč já, musí ona býti doma. Když ona si vyšla, zapotřebí, abych já ji zastala.
Činím to ochotně a svědomitě, a milá Bětuška mne v tom věrně podporuje. Je mi ještě z celé duše oddána, a doufám, že jí ode mne již nic neodvrátí. Chová se pořád příkladně, je spokojena se svým stavem a pilně se v něm a pro něj vzdělává. Já ji k tomu poskytuji příležitost, a tak jedna druhé se stáváme potřebnými a užitečnými, čímž svazek mezi paní a služkou zajisté nabývá pevnosti a stálosti.
Alžběta zná Cecilii, sloužila také u Valinů, je již tomu několik let, a nyní lituje, že k nim byla nevděčna. Vypravovala mi dnes o nich, a že to nebyla pomluva, nýbrž samá chvála, vyslechla jsem ji a o drahé Cecilii všelicos nového jsem se dověděla.
Není to radostně ani veselé a já v duši cítím zármutek a útrpnost, že Cecilia prý není štastna. Celý příspěvek

Rubriky: Dívčí pokojíček | Napsat komentář

Račinka 20. díl

II.

Přičiň se, aby tvé dítky rády vší rozkoše požívaly

Paní Fabiánce leželo přísloví „Naše živobytí trvá sedmdesát let“ atd. tak na srdci, že nepřemejšlela na nic, než jak by svým dítkám práci a klopotu skrze sedmdesát a osmdesát let je očekávajících aspoň v mladých letech nějak nahradila. Sotva čtla oznámení, že se přivezly cizozemské všeliké krmě, hned rozdrhla měšec a poslala děvečku spěšně ke kupci, aby její děti nejprve lahůdek těch požily. Do divadla vodila je čtyrykrát za tejden skrze šest let. Pak je brala do všech bálů, koncertů a všelikam, kde co za peníze viděti bylo, nevynechávajíc ničeho. Tancmistr již dostal mladé pány a panenky v pátém roce k cvičení; a krejčího a čepičářku bylo viděti každý den s oděvem a okrasami do domu paní Fabiánky spěchati. Celý příspěvek

Rubriky: Račinka | Napsat komentář

Z denníku Pavliny 19. díl

19. února

Byla jsem u Valinů. Srdce mi okřálo. Cecilie mne potěšila: Žádná dívka mi není tak milá, tak drahá a vzácná jako ona. Ve čtvrtek jsem se o tom přesvědčila.
Mé přízně požívala Cecilie sice vždycky. Ale obdivovala jsem se jí, jak říkáme, jen z daleka, dávala jsem pozor na veškeré její jednání a mohu každého ubezpečiti, že se mi přenáramně líbilo. Však Cecilie o tom nevěděla ničehož a málo si mne všímala. Znaly jsme se, to je pravda, ale ještě jsme se k sobě přátelsky a soukromě nebyly přiblížily, scházejíce se toliko náhodou a jen na veřejných místech.
Byla jsem v kostele a Cecilie tam také byla. Modlila jsem se o mši svaté, Cecilie se mi zdála pobožnější než já. Poslouchala jsem kázání, a když jsem se po Cecilii obrátila, viděla jsem, že ona z kněze ani očí nespouští. Byla jsem v divadle, Cecilie mi seděla na blízku a velkou napjatost projevovala. Hrála jsem divadlo sama, zpívala a deklamovala jsem, Cecilie zvlášť na mne hleděla a vždy první chválu mi vzdala. Celý příspěvek

Rubriky: Dívčí pokojíček | Napsat komentář

Račinka 19. díl

Prostředkové, jak se mohou děti pro krásu přirozenosti necitelny učiniti

I. Zakaž jim, když chtějí přirozenost zkoumati a hleď, abys je všelikou přípovědí od toho odvrátil

Matějček nespatřil v městě z krásné přirozenosti než oblaka a kousek nebeské oblohy tak široký jako ulice, neboť jeho otec jsa řemeslník bydlel v úzké ulici v malém domě, při němž ani zahrádky nebylo. Vzal-li ho otec někdy do pole, míval z toho nevyslovitelnou radost, protože mu bylo všechno nepovědomé. Tu našel kvítek, brzy červa, brzy ptáka, a všechno jeho pozornost upínalo a bavilo. Nato skákal za otcem volaje: „Tatínku! Tatínku! Podívejte se sem na ten roztomilý kvítek! Na toho krásného ptáčka!“ Ale otec mu odpovídal mrzutě: „Bláznovství! Cožs pak ještě žádný kvítek, žádného ptáka neviděl?“
Jednou našel velikou housenku. „Podívej se,“ řekl, „na to veliké zvíře co jsem tu našel!“ Ale otec řekl: „Fuj! Tu šeredu! Zahoď ji! Zašlápni ji, mohla by tě podělati.“ Celý příspěvek

Rubriky: Račinka | Napsat komentář

Račinka 18. díl

II.

Předcházej své děti dobrým příkladem

Pan z Dobromysli ubíraje se ze světa, pozůstavil po sobě mnoho peněz, ale dítek žádných. Aby peníze dobře se vynaložily, učinil všeliké odkazy.
Mezi jiným také odkázal, aby roční ouroky z 30 000 zl. se udělovaly takovým lidem, kteří bez viny zchudli. Ale dopustil se přitom chyby té, že neurčil, jakého náboženství musí zchudlý býti, aby mohl oučasten býti té pomocí.
Štěstím, že rozdělování těchto dobrodiní bylo panu Tupohlávkovi svěřeno, on bedlivěl snažně, aby žádný jiný, než pravý kalvín, těch ouroků nebyl oučasten. Často přicházívaly k němu chudé ženy ovdovělé, nemajíce po mužích dědictví jiného, leč dítky; poručníci opuštěných dítek; otcové, kteří bez své viny nešťastně o jmění přišli; ale že nebyli kalvínského náboženství, odbejval je pod tou záminkou: že teď nejsou hotové peníze v kase. Prosila-li však zlopověstná ženská neb soused, který své jmění promrhal, o pomoc, obdrželi ji bez zaváhání, jen když vykázali, že jsou kalvínského náboženství. To se stávalo vždy v přítomnosti jeho dětí, jimž také obyčejně důvody vyložil, proč nemáme žádného než kalvína milovati. Celý příspěvek

Rubriky: Račinka | Napsat komentář

Račinka 17. díl

Prostředkové, jak se může dětem nenáchylnost k lidem, kteří jiné náboženství vyznávají, vštípiti

I.

Namluv jim, že Bůh nenávidí všecky, kteří nejsou jejich náboženství

Paní Alžběta byla luteránskému vyznání víry horlivě oddána a přála tedy, aby její horlivost k náboženství i děti po ní zdědily. Myslila, že svůj oumysl nemůže lépe dosáhnouti, leč když jim milého Pána Boha představovati bude, že mezi všemi lidmi žádného nemá rád než Luterány.
Když tedy cvičila své děti v náboženství, neměla za dobré, aby jim dle slov Ježíšových Boha jako dobrého otce všech lidí oznamovala, nýbrž jim namluvila, že jest jen otec Luteránů, a že všickni lidé, kteří se na luteránskou víru neobrátí, do pekelných muk se dostanou na věky.
Z počátku poznala na dětech k svému velkému zarmoucení vroucí srdce ke všem lidem. Vilhelmina, nejstarší dcera jí jedenkrát namítla: že zná tolik dobrých lidí mezi Katolíky, Kalvíny, Židy, Mnemonity, Herenhuty okolo bydlícími, jak tedy možno, aby tito dobří lidé, kteří předce nic zlého nečiní, od Boha mohli býti ztraceni? Matka jí to věděla z biblí svaté mnohými texty dokázati, že jen luteránská víra jest pravá víra, žeby všickni lidé, kdyby jen chtěli, mohli býti Luterány, a že tedy nemají příčiny sobě co stěžovati, když je Bůh zatratil, proto že té svobody nechtěli užívati. Celý příspěvek

Rubriky: Račinka | Napsat komentář

Nejde o morálku, jde o přežití 14. díl

11. září

Před osmi dny jsem byla k smrti smutná a dnes se vznáším radostí. Ne, ne, ne tak docela! Pouze ctižádostivá herečka jásá, človíček je trochu smutný.
Radost i smutek způsobilo toto:
Když jsem šla ráno do školy, našla jsem v naší poštovní schránce v domovní hale lístek od doktora Götze. Stálo v něm: „Přijďte dnes krátce po dvanácté hodině do Městského divadla. Zopakujte si svoji scénu z „Domova“. Budete dělat zkoušku. Váš G.”
Vyběhla jsem dvě poschodí a vzala si „Domov”. První hodinu jsem učila náboženství, druhou aritmetiku, neměla jsem čas ke studiu. Třetí hodinu to ale šlo.
Když škola skončila, šla jsem rychle do divadla. Z dálky jsem viděla tři muže stojící u vchodu, poznala jsem ředitele, pana Konrada a doktora Götze. Jeho přítomnost mě hodně uklidnila, protože jsem hořela vzrušením a trochu úzkostí, Když jsem přišla blíž, zavolal ředitel:
„Pomalu, pomalu! Šetřete dechem! Dostanete se na prkna včas!” Celý příspěvek

Rubriky: Z deníku německé herečky | Napsat komentář

Z denníku Pavlíny 18. díl

12.února 1865

Byla jsem včera za městem na procházce, matička mne sama poslala, abych prý se občerstvila. Mrzlo, šla jsem čerstvě, a pořád mne potkávali lidé. Nebylo tedy třeba se báti a já se nebála, neboť se mi ještě nikdy nepřihodilo nic zlého. Ani dnes se mi nemohlo nic státi, vždyť to bylo ve dne, záhy po obědě, a naše krajina není nebezpečna.
Nepřipustila jsem si žádných starostí a chůze venku mne těšila, že jsem již několik dní byla vyseděla doma při práci. Čerstvý vzduch mne posilňoval, oddychovala jsem si volně, a zimní roucho přírody opravdu dobře na mne působilo.
Na obloze nebeské svítilo slunce, dole na zemi ležel sníh a pod nohama mi vrzal a chrustil. Když jsem se podívala na planiny okolo, leskly a třpytily se jako velké zrcadlo, vrchy a lesy v zdálí vystrkovaly do výšky své bílé hlavy a jaksi poklidně na mne kývaly. Stromy u cesty byly ozdobeny stkvělými hvězdičkami, a když se o ně opřel lehký větřík, sypaly je na mne a celou mne do nich zahalily.
Měla jsem plášť jako posetý a nechtěla jsem si ho oklepávat, že mi těch hvězdiček, něžných a pravidelných, bylo líto, jež se samy rozpouštěly.
Leckdes bylo kousek ledu, a já, skoro se to stydím napsati, jsem si tam zašla, abych drobet si zaklouzala. Devatenáctileté děvče se klouzá, bylo to ovšem ode mne dětinské, a aby mne nikdo neviděl, ohlídla jsem se napřed, a jen když nebylo svědků, na led jsem se odvážila.
Šlo to dobře, ačkoliv jsem na počátku vrávorala, a bavilo mne to, až bych skutečně byla padla.
Tu se mne zmocnila bázeň, a já chvátala z klouzačky pryč s úmyslem, že na jinou již nevstoupím. Však bylo pozdě, od města přicházel nějaký pán a velmi rychle si vykračoval. Celý příspěvek

Rubriky: Dívčí pokojíček | Napsat komentář

Račinka 16. díl

Prostředkové, jak se mohou některá zvířata dětem v ošklivost uvésti
Namluv dítkám, že jsou taková zvířata jedovatá

Vilímův otec ucítil ve svém pokoji myši, a proto na ně past nalíčil. Vilím k tomu přijda, táže se: „Tatínku, co to děláte?“
„Líčím past, aby se myši do ní chytili, které zde v pokoji jsou.“
„Ach, ubohá zvířátka! Vždyť vám neublížily!“
„Neublížily mi ještě sice, ale mohly by snadno škodu učiniti. Kdyby se dostaly do šatů neb do prádla, mohly by do nich díry vykousati.“
„A tak! To jsem nevěděl. A jak to dělají myšky, že se chytají?“
„Vidíš, na tento háček navlíknu kousek slaniny neb topinku, ony to cítí, seběhnou se, chtí jísti, a když tím drobet pohnou – pác! past sklapne a myši jsou chyceny.“
To si Vilím pamatoval. Ráno časně skočil s postele, aby viděl, zdali se myš chytila, a byla skutečně jedna chycena! To byla radost. On ji vzal z pasti, hladil ji, divil se jejím ouškám, způsobným pazourkům, bílým zoubkům, měkké srsti, a pak běžel na schody, aby matce to roztomilé zvířátko ukázal.
Ale jakmile do světnice vkročil, dala se matka do přenáramného křiku, že ji otec až v zahradě slyšel: „Hu! Hu! Hu! Myš! Myš! Zahoď ji! Vždyť jest jedovatá. Ty šelmo! Tys mi nahnal strachu! Kdopak vezme myši do ruky? Vždyť mají jedovatý ocas.“
Ubohý Vilím stál celý zkamenělý. Zbledl jako smrt a díval se na myš s takovou hrůzou, jako by byla štír jedovatý.
Otec přiběhl na ten křik do světnice, snažil se všemožně, aby Vilím myš zase vzal do ruky a ji na ulici vyhodil. Všecko bylo nadarmo. Pak mu připověděl plný klobouk ořechů, a to ho pohnul, že po ní ruku natáhl. Ale šlo to zdlouha, velmi zdlouha, a sotva se k ní prstem přiblížil, hned zase ruku hrůzou utrhl, řka: „Hu! Hu! Hu! Já se toho ošklivého zvířete – ach! Nemohu se ho dotknouti, vždyť jest jedovaté.“
Myši se bál pak i v dospělých letech. On skočí deset kroků nazpátek, když myš spatří, a kdyby přes jeho tělo přeběhla, div by duši nepustil. Jeho přátelé hádají, že to štítění se myší zdědil.

Rubriky: Račinka | Napsat komentář