II.
Přičiň se, aby tvé dítky rády vší rozkoše požívaly
Paní Fabiánce leželo přísloví „Naše živobytí trvá sedmdesát let“ atd. tak na srdci, že nepřemejšlela na nic, než jak by svým dítkám práci a klopotu skrze sedmdesát a osmdesát let je očekávajících aspoň v mladých letech nějak nahradila. Sotva čtla oznámení, že se přivezly cizozemské všeliké krmě, hned rozdrhla měšec a poslala děvečku spěšně ke kupci, aby její děti nejprve lahůdek těch požily. Do divadla vodila je čtyrykrát za tejden skrze šest let. Pak je brala do všech bálů, koncertů a všelikam, kde co za peníze viděti bylo, nevynechávajíc ničeho. Tancmistr již dostal mladé pány a panenky v pátém roce k cvičení; a krejčího a čepičářku bylo viděti každý den s oděvem a okrasami do domu paní Fabiánky spěchati.
Tímto vynaložením děti tak daleko přivedla, že věděly, z které končiny na východ, západ, poledne, půlnoci jaká lahůdka pochází, jak chutná; že hned poznaly na jiných dětech, že jejich šaty již čtrnáct dní z mody vyšly; že věděly všeliké příhody milovníků vypravovati, jak se v divadle hrály; že věděly podle nejnovějšího způsobu poklony činiti, v přítomnosti vzácných osob vzácně si vésti, nad jinými dětmi, které nebyly tak ošaceny a na vlas v pohybováních svých vycvičeny, sobě funěti a rameny krčiti.
Jednou je pozval pan Valenta na svůj statek, chtěje jim jako bývalý spolužák pana Fabiána velkou (po vesnicku) v lesíčku mezi lukami skrovným obědem radost způsobiti. Valentovy děti skákaly jak kamzíci před hostmi, Fabiánovi kvítkové tázali se s ouzkostí, daleko-li jest do lesíčka; a uslyševše, že asi čtvrt hodiny, hned šeptaly matce, aby jim dala kočár. Cestou se Valentovy děti všemožně vyrážely, ukazovaly jim všeliké byliny vzácné, motejly nachytané atd. Ale dítky Fabiánovy přitom nic nepocítily. Když pohlédly na zahradu, ptal se Alvin dvanáctiletý syn Fabiánův, zdali mají ananasy na zahradě; a vejhlídek krásných žádné si nevšimlo, zaneprázdňuje se s skvostným obědem, který je očekává.
Když pak na místo došly, zašla jim chuť k jídlu, vidíce ubrus na neouhledném stole prostřený, a místo seslí jen drnové besídky pod lípou.
Když pak večer do kočáru vlezly, jedouce k městu všechny děti jedním hlasem zvolaly: „Chvála Pánu Bohu, že jsme se z toho sedlského vyražení vytrhly, to byl náš nejnešťastnější den.“ Matka však je těšila v městě bálem, a že kupec Kylián opět nové pochoutky z cizích zemí dostal.
Tyto děti i v dospělých letech již nikdy spokojenosti nepocítily, dychtíce ustavičně po nových lahůdkách a vyraženích; v dvacátém roku již necítily blažených radostí, kterých nám přirozenost na všech stranách hojně bez vydávání peněz poskytuje. Tím se Fabiánovým dětem jmění ztenčilo, takže nejsouce schopni k práci, dosáhly všecky v omrzení světa sotva třicátého roku.