26.března
Nemohu ani vysloviti, jak velice mne blaží přízeň Cecilie Valinovy. Bývám často u ní, a ona přichází ke mně. Do kostela chodíme spolu a zvlášť nyní v postě pilně navštěvujeme služby Boží. Nechceme vynechati ani jednoho postního kázaní a drahá matička se těší, že jsem získala tak milou a hodnou společníci. Ona sama mne nemůže pořád doprovázeti. Když jsem pryč já, musí ona býti doma. Když ona si vyšla, zapotřebí, abych já ji zastala.
Činím to ochotně a svědomitě, a milá Bětuška mne v tom věrně podporuje. Je mi ještě z celé duše oddána, a doufám, že jí ode mne již nic neodvrátí. Chová se pořád příkladně, je spokojena se svým stavem a pilně se v něm a pro něj vzdělává. Já ji k tomu poskytuji příležitost, a tak jedna druhé se stáváme potřebnými a užitečnými, čímž svazek mezi paní a služkou zajisté nabývá pevnosti a stálosti.
Alžběta zná Cecilii, sloužila také u Valinů, je již tomu několik let, a nyní lituje, že k nim byla nevděčna. Vypravovala mi dnes o nich, a že to nebyla pomluva, nýbrž samá chvála, vyslechla jsem ji a o drahé Cecilii všelicos nového jsem se dověděla.
Není to radostně ani veselé a já v duši cítím zármutek a útrpnost, že Cecilia prý není štastna.
Když Alžběta u Valinů sloužila, byla Cecilia dívka spanilá a hezká, a již se o ni ucházeli ženichové. Její přívětivost a dobrotu poznal každý, koho s ní potřeba nebo náhoda svedla, a Alžběta nikdy neměla příčiny naříkati si, že by jí snad byla ublížila. Však byla tenkráte mrzutá a zatvrzelá, neuznávala nic dobrého a pánům naschvál činila vzdory. Cecilie mnoho od ní zkusila, ale snášela to trpělivě a hleděla ji napraviti; Alžběta řekla, že prý si počínala zrovna tak jako já. Nemělo to ale žádného účinku, nechtěla jí poslouchati, nechtěla na ni dbáti, nechtěla si ničeho odepříti.
Cecilie měla známost s mladým úředníkem a vážila si ho před jinými ženichy. Byl to hodný a mravný pán a zdálo se, že zasluhuje její lásky. Mohl si na ní zakládati, neboť Cecilie k vůli němu zavrhla ruku boháčů, a. on byl chudý. Ani služby neměl velké a nemohl pojmouti manželku, dokud neobdrží větší. Cecilie takového věna nedostane, jež by ji a muže uživilo, a proto nezbývalo jí a jemu než čekati, a zatím se přihodilo něco opravdu žalostného.
Pan Beránek, tak se mladý úředník jmenoval, byl přeložen na jiné místo, a. Cecilie brzy na to se rozstonala. Ubohou zastihly neštovice, a Alžběta, aby se od ní nenakazila, nechtěla jí sloužiti a radši dům Valinův opustila.
Nebylo to od ní hezké, uznává to nyní a stydí se za to, kdykoli se s Cecilií sejde. Bála se o svůj hladký obličej, nechtěla v nebezpečenství uvésti své zdraví a svůj život a vymlouvala se, že páni nemají k tomu práva. Když si pomyslí, že já jsem jí v nemoci posluhovala, hryže ji až posud svědomí, a již by u nemocných pánů vytrvala, kdyby třebas smrtí to zaplatila. Ví, že je to její povinnost, a dobrým pánům, jako jsem prý já a Cecilia, je snadno přinésti i ty nejtěžší oběti.
Cecilie se uzdravila, ale po kráse její bylo veta. Zůstaly jí známky v obličeji, a pan Beránek ji nechal seděti. Přijel, viděl ji a od té doby se již neukázal.
Alžběta pravila, že ji vždycky opláče, když ji spatří, a já také se nemohla ubrániti pláči, když jsem o jejím smutném osudu slyšela. Srdce mé se jí ještě více naklonilo, a chci ji upřímně a věrně milovati, aby ve mně za svou ztrátu nalézala náhradu.
17.dubna
Je velikonoční pondělí. V poste jsem nechtěla, ale nyní se musím zmíniti, že mne pan Podliska ještě z mysli nepustil. Obrací se ke mně písemně, já otevřela jen jeden list jeho, ostatní obdržel nazpátek neotevřené. Odevzdával je naší Bětušce a vždy jí udělil štědrý dárek, aby mi je jistotně doručila.
Musela jsem jí zakázat bráti od něho psaníčka – úhledná, barevná, voňavá, a když mi po ní začal zkazovati, jak žízní a prahne po mém pohledu, trápí a utrápí se láskou, na slitování a milosrdenství čeká, poručila jsem jí, aby mi nic nevyřizovala, a již ani slovíčka jsem od ní nepřijala.
Slíbila mi, že Podlisku odbude, až ji zase zastaví leckdes v průjezdě nebo na ulici, a že od něho nevezme již ani krejcaru.
Není to hezké, že jí nadbíhá, a vyvolil si špatný prostředek získati si mou lásku.
Alžběta to pochopuje a již sama pravila, že Podliska nemůže být hodný, poněvadž se skrývá za děvečky, aby si vydobyl srdce domácí dcery.
Je mi to nemilé, že Alžbětu zasvětil do svých úmyslu, a nikdy bych jí nebyla svěřila taková tajemství.
Chtěla se mnou více o nich mluviti a řekla: „Pan Podliska se vám asi nelíbí?“
„Nelíbí,” odpověděla jsem jí zkrátka.
„Vám se líbí někdo jiný,“ pátrala dále a usmála se potutelně.
„Kdo pak?“ vyklouzlo mi z úst, a hned jsem se nad svou otázkou začervenala.
„Vám se líbí pan Překot,“ pošeptala mi, ačkoli tu nebylo nikoho, kdo by to mohl slyšeti, a radovala se, že uhodla.
Já jsem se jí k tomu arciť nepřiznala, nýbrž uložila jsem jí, aby se mnou nechtěla vésti řeči, jež jsou až tuze nedotklivé.
Leželo mi v hlavě a znepokojovalo mne, že Alžběta jmenovala pana Překota. Proč právě toho? On mi vskutku byl milý, a mnoho jsem na něj myslila. Pořád mi napadal, měla jsem ho před sebou, slyšela jsem jeho slova, opakovala jsem si je, dívala jsem se na jeho tvář, na jeho čelo, jeho ústa, jeho oči, jeho vlasy, vše na něm mne těšilo.
Nemohla jsem si pomoci, zlobila jsem se, truchlila jsem, oddala jsem se strachu a bázni, dělala jsem si výčitky, obraz jeho mi přece tanul na mysli.
Překot není hovorný a švitorný jako Podliska, ale co propověděl, má váhu a je sestavena dle soudných a učených pravidel. Se mnou mluvívá rád a již často mi dal na srozuměnou, že jsem mu drahá a že se uchází o mou přízeň. Blažilo mne to přenáramně a já v Překotovi viděla vzor všech mužských ctností.
Připojil se k nám několikkráte, když jsme s Cecilií šly po městě, Alžběta nás viděla, a to bezpochyby bylo příčinou, že ho prohlásila za mého milence.
Mrzelo mne to dost, ale přece jsem si přála, aby opravdu byl mým milencem.
Bože, podivné změny se děly v mé duši! Již jsem se lekala, že se snad kloním k zlému. Ó modlila jsem se, abych neklesla!
A neklesla jsem, nabyvši přesvědčení, že Překot není hoden mé lásky.
Byl půst a Překot nechodil do kostela;
Chodí do něho jindy?
Nechodí, vyznal mi to sám.
On je prý mudrc, ten se řídí rozumem a nepotřebuje náboženství. Posmíval se mým modlitebním knihám, že prý obsahují hlouposti, zrazoval mne, abych se nezpovídala, a netajil, že on toho nikdy nečiní.
Viděla jsem ho již, že nesmekl ani před nejsvětější svátostí, a když do kostela vstoupil, aby tam spatřil mne, stál jako socha a nepokořil se před Všemohoucím. Ani na Zelený čtvrtek, ani na Velký pátek, ani včera na Boží hod nesúčastnil se služeb chrámových a o vzkříšení se díval z okna a kouřil.
Srdce mé jest vyhojeno. Překot z něho vyloučen. Již mi neruší pokoje.