Carl Evald – Můj malý chlapec – Finanční gramotnost

Ve státní radě se rozhodlo, že náš malý chlapec bude mít týdenní důchod dva öre. Každé nedělní ráno se mu tato částka vyplatí bez daně z příjmu ze státní pokladny a on bude mít právo nakládat s ní zcela podle vlastní libosti.On přijímá toto oznámení klidně, posadí se stranou a přemýšlí.
„Každou neděli?“ ptá se.
„Každou neděli.“
„Až do letních prázdnin?“
„Až do letních prázdnin.“
O letních prázdninách má jet na vesnici, být u své kmotry, v jejímž domě se mu zlíbilo narodit. Letní prázdniny jsou proto hranicí jeho výpočtů času; za ní v tuto chvíli leží jeho Nirvana.
A my využijeme našeho omezeného horizontu, abychom maximalizovali své štěstí.
To znamená, že pomocí kalendáře spočítáme, že pokud všechno půjde jako doposud, do letních prázdnin bude patnáct nedělí. Připravíme zásuvku s patnácti oddíly a do každého oddílu dáme dva öre. Teď přesně víme, kolik máme, a kdykoliv jsme schopni posoudit svou finanční situaci.
A když můj malý chlapec vidí, jaké mnoho mincí tam leží, naplní se jeho hruď bláznivou radostí. Cítí se nekonečně bohatý, nadlouho zajištěný. Ve svém kroužku na dvoře se vychloubá, co podnikne se svými penězi. Nejoblíbenější přátelé jsou pozváni, aby se podívali na jeho poklad.
První neděle proběhne tak, jak se dalo očekávat.
Vezme dva öre a okamžitě je smění za čokoládovou tyčinku nejlepší kvality, s mandlemi a cukrem, zkrátka ideální tyčinku v každém směru. Celá záležitost se odbude za pět minut: za tu chvíli je tyčinka pryč, vyjma zbytku v koutku úst, které naše nemilosrdná matka odstraní, a skvrny na límci, která nám dělá starosti.
Sedí vedle mě s nepřítomným výrazem a houpá nohama. Otevřu zásuvku a podívám se na prázdné místo a na čtrnáct ostatních.
„Takže je pryč,“ říkám.
Můj přízvuk předstírá trochu melancholie, která vyvolá souzvuk v jeho hrudi. Ale neprojeví se okamžitě.
„Tatínku… je dlouho do příští neděle?“
„Velmi dlouho, můj chlapče; mnoho dní.“
Sedíme, ponoření do vlastních myšlenek. Pak říkám zamyšleně:
„Kdyby sis koupil káču, měl bys z ní možná větší potěšení. Vím o místě, kde mají krásnou káču; červenou, se zeleným kruhem okolo. Je to právě přes ulici, v hračkářství. Velmi bych se mýlil, kdyby ji hračkář nebyl ochoten prodat za dva öre. A ty máš přece bič.“
Přešli jsme přes ulici a podívali se na káču ve výloze. Je to opravdu nádherná káča.
„Mají zavřeno,“ říká můj chlapeček sklíčeně.
Překvapeně se na něj podívám.
„Ano, ale na tom přece nezáleží? Stejně to káču nemůžeme koupit dříve než příští neděli. Vždyť jsi svůj peníz utratil za čokoládu. Dej mi kapesník, ještě máš kousek na tváři.“
Už není o čem mluvit. Schlíple a zamyšleně jdeme domů. Sedíme dlouho u okna v jídelně, ze kterého vidíme výlohu obchodu.
Během týdne se denně díváme na káču, abychom nenechali svou lásku vychladnout, Člověk by mohl tak snadno zapomenout. A káča záři ještě svůdněji. Vejdeme a ujistíme se, že cena opravdu odpovídá našim možnostem. Přimějeme majitele obchodu ke slavnostní přísaze, aby ji pro nás držel do nedělního rána, i kdyby přišli jiní chlapci a nabízeli za ni mnohem větší částky.
V neděli ráno jsme na místě před devátou hodinou a třesoucíma se rukama se chopíme našeho pokladu. A hrajeme si s ní celý den a spíme s ní v noci, dokud ve středu ráno nezmizí beze stopy podle ošklivého zvyku všech káč.
Než dojde na další minci, stane se něco pozoruhodného.
Na dvoře je chlapec, který má švihadlo, a můj chlapeček proto také chce švihadlo. Ale je to těžké. Pečlivé vyšetřování odhalí skutečnost, že takové švihadlo, které používají vyšší společenské třídy, nelze nikde získat za méně než deset öre.
O záležitosti se diskutuje již v sobotu.
„To je nejjednodušší věc na světě,“ říkám. „Nesmíš zítra své dva öre utratit. Další neděli to musíš udělat zase, a ještě další a další. A v neděli nato máš ušetřeno deset öre a můžeš si koupit švihadlo.“
„Kdy tedy mohu dostat svoje švihadlo?“
„Od zítřka za pět neděl.“
Nic neříká, ale vidím, že nepokládá můj nápad za příliš skvělý. Během dne získá ze zdrojů, které neznám, znalosti finančních záležitostí, které mi v neděli ráno předloží těmito slovy:
„Tatínku, mohl bys mi půjčit deset öre na švihadlo. Když mi půjčíš deset öre, já ti vrátím čtyřicet öre …“
Stojí přede mnou rudý ve tváři a dost rozpačitý. Pozoruji, že je zralý upadnout do drápů lichvářům.
„Takové obchody nechci dělat, chlapče,“ říkám. „Z toho by nevzešlo nic dobrého. A ty ani nemáš možnost to udělat, protože máš jenom dvacet šest öre, jak víš.“
Zhroutil se do sebe jako ten, který ztratil polední naději.
„Tak se na to podívejme,“ povídám.
Jdeme k naší zásuvce a pozorujeme ji dlouho a do hloubky.
„Mohli bychom to zařídit tak, že ti teď dám deset öre. A potom dostanu tvé dva öre a ještě čtyři další…“
Přerušil mě hlasitým výkřikem. Vytáhl jsem peněženku, dal mu deset öre a vzal si minci ze zásuvky.
„Příští neděli to nebude příjemné,“ řekl jsem, „a příští a příští a příští…“
Ale nerozvážný mladík už je pryč.
Samozřejmě, ze splácení dluhu se konalo velmi obřadně. Vždy byl osobně přítomen, když se otevřela zásuvka, a pozoroval, jak je předmětná mince odebrána a přemístěna do mé kapsy místo do jeho.
Poprvé jde všechno dobře. Je docela zábavné, že si dva öre beru já, a švihadlo je v jeho paměti doposud čerstvé kvůli bolestnému očekávání, které předcházelo jeho zakoupení. Příští neděle už není tak příjemná, a když dojde na čtvrtou splátku, tváří se můj chlapec velmi pochmurně.
„Děje se něco?“ ptám se.
„Tak rád bych měl kousek čokolády,“ řekne, aniž by se na mě podíval.
„Nic jiného? Můžeš ji mít za čtrnáct dní, do té doby splatíš švihadlo a dva öre budou zase tvoje.“
„Chtěl bych mít kousek čokolády už teď.“
Samozřejmě oplývám upřímným soucitem, ale nemohu si pomoci. Co je pryč, je pryč. Viděli jsme to na vlastní oči a přesně víme, kam to zmizelo. A v neděli ráno jsme se rozešli ve sklíčené náladě.
Později jsem ho však našel, jak stojí nad zásuvkou se zdviženým obočím a našpulenými rty. Tiše jsem se posadil a čekal. A nemusel jsem čekat dlouho, než jsem se dověděl, že vývoj jeho ekonomického myšlení pokračuje běžným směrem.
„Tatínku, co kdybychom přesunuli dva öre z téhle neděle a já bych si je vzal a koupil si čokoládovou tyčinku…“
„Ale to potom nebudeš mít dva öre tamtu neděli.“
„To nevadí, tatínku…“
Prodiskutujeme to a pak to uděláme. A tím se samozřejmě zapleteme do nejdivočejších spekulací.
Příští neděli je dost chytrý, aby si vzal nejvzdálenější minci, která leží těsně před letními prázdninami. Pokračuje tou cestou bez skrupulí, dokud konečně nedopadne rána a pět dlouhých nedělí vytvoří řadu bez nejmenší naděje na jedinou minci.
Kde by se měly vzít? Byly tady. Víme to. Jsou pryč. Sami jsme je utratili.
Ale během těch pochmurných dnů chudoby sedíme každé ráno nad prázdnou zásuvkou a hovoříme dlouho a hluboce o tom bolestivém jevu, který je tak prostý a tak snadno pochopitelný a ze kterého musíme vytěžit to nejlepší.
A doufáme a věříme, že naše zkušenost nám bude dobrá, až po prázdninách začněme s novou řadou dvou öre.