Zapomenuté knihy

II.

Předcházej své děti dobrým příkladem

Pan z Dobromysli ubíraje se ze světa, pozůstavil po sobě mnoho peněz, ale dítek žádných. Aby peníze dobře se vynaložily, učinil všeliké odkazy.
Mezi jiným také odkázal, aby roční ouroky z 30 000 zl. se udělovaly takovým lidem, kteří bez viny zchudli. Ale dopustil se přitom chyby té, že neurčil, jakého náboženství musí zchudlý býti, aby mohl oučasten býti té pomocí.
Štěstím, že rozdělování těchto dobrodiní bylo panu Tupohlávkovi svěřeno, on bedlivěl snažně, aby žádný jiný, než pravý kalvín, těch ouroků nebyl oučasten. Často přicházívaly k němu chudé ženy ovdovělé, nemajíce po mužích dědictví jiného, leč dítky; poručníci opuštěných dítek; otcové, kteří bez své viny nešťastně o jmění přišli; ale že nebyli kalvínského náboženství, odbejval je pod tou záminkou: že teď nejsou hotové peníze v kase. Prosila-li však zlopověstná ženská neb soused, který své jmění promrhal, o pomoc, obdrželi ji bez zaváhání, jen když vykázali, že jsou kalvínského náboženství. To se stávalo vždy v přítomnosti jeho dětí, jimž také obyčejně důvody vyložil, proč nemáme žádného než kalvína milovati. Celý příspěvek →

Prostředkové, jak se může dětem nenáchylnost k lidem, kteří jiné náboženství vyznávají, vštípiti

I.

Namluv jim, že Bůh nenávidí všecky, kteří nejsou jejich náboženství

Paní Alžběta byla luteránskému vyznání víry horlivě oddána a přála tedy, aby její horlivost k náboženství i děti po ní zdědily. Myslila, že svůj oumysl nemůže lépe dosáhnouti, leč když jim milého Pána Boha představovati bude, že mezi všemi lidmi žádného nemá rád než Luterány.
Když tedy cvičila své děti v náboženství, neměla za dobré, aby jim dle slov Ježíšových Boha jako dobrého otce všech lidí oznamovala, nýbrž jim namluvila, že jest jen otec Luteránů, a že všickni lidé, kteří se na luteránskou víru neobrátí, do pekelných muk se dostanou na věky.
Z počátku poznala na dětech k svému velkému zarmoucení vroucí srdce ke všem lidem. Vilhelmina, nejstarší dcera jí jedenkrát namítla: že zná tolik dobrých lidí mezi Katolíky, Kalvíny, Židy, Mnemonity, Herenhuty okolo bydlícími, jak tedy možno, aby tito dobří lidé, kteří předce nic zlého nečiní, od Boha mohli býti ztraceni? Matka jí to věděla z biblí svaté mnohými texty dokázati, že jen luteránská víra jest pravá víra, žeby všickni lidé, kdyby jen chtěli, mohli býti Luterány, a že tedy nemají příčiny sobě co stěžovati, když je Bůh zatratil, proto že té svobody nechtěli užívati. Celý příspěvek →

Prostředkové, jak se mohou některá zvířata dětem v ošklivost uvésti
Namluv dítkám, že jsou taková zvířata jedovatá

Vilímův otec ucítil ve svém pokoji myši, a proto na ně past nalíčil. Vilím k tomu přijda, táže se: „Tatínku, co to děláte?“
„Líčím past, aby se myši do ní chytili, které zde v pokoji jsou.“
„Ach, ubohá zvířátka! Vždyť vám neublížily!“
„Neublížily mi ještě sice, ale mohly by snadno škodu učiniti. Kdyby se dostaly do šatů neb do prádla, mohly by do nich díry vykousati.“
„A tak! To jsem nevěděl. A jak to dělají myšky, že se chytají?“
„Vidíš, na tento háček navlíknu kousek slaniny neb topinku, ony to cítí, seběhnou se, chtí jísti, a když tím drobet pohnou – pác! past sklapne a myši jsou chyceny.“
To si Vilím pamatoval. Ráno časně skočil s postele, aby viděl, zdali se myš chytila, a byla skutečně jedna chycena! To byla radost. On ji vzal z pasti, hladil ji, divil se jejím ouškám, způsobným pazourkům, bílým zoubkům, měkké srsti, a pak běžel na schody, aby matce to roztomilé zvířátko ukázal.
Ale jakmile do světnice vkročil, dala se matka do přenáramného křiku, že ji otec až v zahradě slyšel: „Hu! Hu! Hu! Myš! Myš! Zahoď ji! Vždyť jest jedovatá. Ty šelmo! Tys mi nahnal strachu! Kdopak vezme myši do ruky? Vždyť mají jedovatý ocas.“
Ubohý Vilím stál celý zkamenělý. Zbledl jako smrt a díval se na myš s takovou hrůzou, jako by byla štír jedovatý.
Otec přiběhl na ten křik do světnice, snažil se všemožně, aby Vilím myš zase vzal do ruky a ji na ulici vyhodil. Všecko bylo nadarmo. Pak mu připověděl plný klobouk ořechů, a to ho pohnul, že po ní ruku natáhl. Ale šlo to zdlouha, velmi zdlouha, a sotva se k ní prstem přiblížil, hned zase ruku hrůzou utrhl, řka: „Hu! Hu! Hu! Já se toho ošklivého zvířete – ach! Nemohu se ho dotknouti, vždyť jest jedovaté.“
Myši se bál pak i v dospělých letech. On skočí deset kroků nazpátek, když myš spatří, a kdyby přes jeho tělo přeběhla, div by duši nepustil. Jeho přátelé hádají, že to štítění se myší zdědil.

Prostředkové, jak můžeme dětem vštípiti radování se z cizího neštěstí

Přiveď je nejprve tak daleko, aby je rmoutilo cizí štěstí, budou se jistě také brzy z jejich neštěstí radovati

To jest patrné. Neboť když někoho mrzí štěstí jiných lidí, bude zajisté si přáti, aby je neštěstí potkalo. A jaká to radost! když se jeho vůle vyplní.
Aspoň jsme to viděli na závistivé Filipínce. To byla její jediná radost, která ji v jejím smutném životě někdy obveselila, že předce sem a tam ještě lidé buď vlastní vinou, buď nešťastnými příhodami do bídy padli.
Když její sestřenice, manželka dvorního rady ovdověla, jejížto svatba Filipinčinu matku skoro do hrobu připravila, radost se jí na celém obličeji rozsvítila: „Je-li možná?“ pravila k té ženě, která jí tu zprávu přinesla, „je-li možná? Tu máš paní radová? Já žádnému zlého nepřeju, ale – tobě se stalo dobře. Vždyť nebylo k vystání, jak se vynášela. Ale že se to teď změní – ochábneš – dobrý příjem přestane, zvykla jsi vysokomyslnosti, hejření a dobrým kouskům – ani nechci na to pomysleti, myslím, co z toho pojde. Ještě může zemříti na hnoji, ta veliká paní radová ta!“
A při té myšlence jí srdce tak radostně tlouklo, jako nevěstě, když ženicha obejme. Ačkoliv jindy nerada koho u sebe mívala, předce tu ženu, která jí tu veselou novinu přinesla, tenkrát ani od sebe propustiti nechtěla. Musila u ní zůstati u jídla, a celý večer u ní pobýti. Toť byl spanilý večer! Tenkrát musily všecky domy býti přesouzeny. Tu se povídaly noviny jiným lidem zcela nepovědomé. O nejvíce rodinách znělo: „S těmi lidmi to dlouho trvati nebude; já se toho ještě dočkám, že musejí z města. Pamatovati na mne, paní Uršulko!“
Když se stala pověst, že panna Mariánka má býti s outěžkem, Filipínka se celý den doma nestavila. Běhala po všech ulicích, dílem aby tu potěšitelmou příhodu, možno-li, ještě ten den po celém městě vytrousila; dílem aby obšírnější zprávu o tom dostala.
Tak jest jisté, že musíme nejprve děti závisti naučiti, chceme-li, aby se z neštěstí svých bližních radovaly.

Prostředkové, jak se mohou děti mstivé učiniti

I. Když jsou děti nevrlé, dej jim pokaždé něco, na čem si mohou zlost vylíti

Když se Adolfek uhodil, neb když upadl, dal se do takové křiku, že se to po celém domě rozléhalo. Rodiče hned přiběhli, plni ouzkosti, chtíc ho upokojiti, a sice tímto způsobem: ptali se ho nač upadl? Oč se uhodil? Pak přinesli bič neb metlu. Bili tím tu věc neb místo, kteréž, jak Adolf myslil, jemu ublížilo. „To je ošklivý kámen, porazil Adolfa! Já tě naučím, abys byl zdvořilejší! Ty ohavná stolice! Neuhodilas-li Adolfka do hlavy! Já ti naflákám, že na to budeš pamatovati!“ Tak mluvívali, a pak dali Adolfkovi bič do ruky, že to musí bíti, a tím se upokojil.
Nikdy se více nehoršil, než když mu matka chtěla obličej umýti. Místo co by měla jeho vůli přemoci, a mu ukázati, že svou lehkomyslností si obličej zamazal, svedla vinu vždy na ubohého psa Ořecha. „Zase tu byl, pravila ten ošklivý pes, a zamazal ti obličej. Ale počkej! My ti dáme.“ Tu škaredil Adolfek na psa. A sotva byla voda s obličeje utřena, počalo se bíti nevinného Ořecha.
Tak si zvykl dál a dále, jak se mu kdy něco protivného přihodilo, dal se do všeho, co bylo na blízce, aby se pomstil.
Poněvadž však obyčejně měla chůva Adolfa na starosti, musela větším dílem nejvíce jeho zlost pokusiti. On po ní tloukl, škrábal a kousal ji. Jeho matka to často vidívala a nepozorovala v tom nic neslušného. Celý příspěvek →