Z denníku Pavlíny 17. díl

III. Přátelství a láska

Z denníku devatenáctileté dívky

Opravdu se nacházím ve velké nesnázi, že i tyto zápisky se uveřejňují. „Bratr na prázdninách,“ „Paní a služka“ dělaly mi, jak milým čtenářkám známo, také starosti, ale nikoli takové, jaké „Přátelství a láska“ mi způsobuje. Nepomyslila jsem, že někdo bude čísti, co jsem poznamenala jen pro sebe. Mělo to zůstati hlubokým tajemstvím, a aby to nevyšlo na jevo, zavírala jsem na zámek ubohý denník svůj. Klíč jsem věru nosila u sebe, a v noci mi ležel pod hlavou. Ani matka neměla tušiti, co se v srdci mém děje, skoro jsem se za to styděla. Mluvila jsem s ní sice o svých důležitých příhodách a svěřila jsem jí, co mne den po dni potkalo milého a nemilého. Jmenovala jsem také osoby, s kterými jsem obcovala, a hledala jsem u ní rady a potěchy. Ale svých vnitřních zápasů a bojů, svých pochybností a rozpaků, svých úzkosti a těžkosti jsem jí nepověděla a nevyložila, bojíc se, že by mne snad neprávě posoudila. Ano já sama jsem se měla za horší, než jsem až dosud byla, a tuze jsem se nad tím rmoutila. Drahá matička nesmí se rmoutiti se mnou, nesmí truchliti nad dcerou, nesmí jí odejmouti lásky. Vždyť ona se zase pozdvihne, se ospravedlní, její vážnost si zaslouží. Již se to stalo. Matička všecko ví a miluje mne ještě víc než dříve. Nic jsem prý neprovinila, naopak, jednala prý jsem dobře a získala jsem si její důvěru a chválu. Pokušení, co na mne, přichází prý i na jiné dívky, a blaze jim, jestliže v něm obstojí jako já. Já jsem nad ním zvítězila, matička to nahlíží a je přesvědčena, že poznání, jež jsem nabyla, prospěje všem pannám. Bratr Karel zastává totéž, byl doma o vánočních svátcích, a hned jak přišel, tázal se po mém denníku. Zarazila a začervenala jsem se a nechtěla jsem mu ho ani ukázat. Prosil, nutil, a já rozhodla, že ho do rukou nedostane. Nedám se pohnout a obměkčit? Nikoli. Což kdyby mi ho vzal? Toho neučiní, nemá k tomu práva a je hodný a šlechetný. Celý příspěvek

Rubriky: Dívčí pokojíček | Napsat komentář

Račinka 15. díl

Prostředkové, jak můžeme dětem vštípiti radování se z cizího neštěstí

Přiveď je nejprve tak daleko, aby je rmoutilo cizí štěstí, budou se jistě také brzy z jejich neštěstí radovati

To jest patrné. Neboť když někoho mrzí štěstí jiných lidí, bude zajisté si přáti, aby je neštěstí potkalo. A jaká to radost! když se jeho vůle vyplní.
Aspoň jsme to viděli na závistivé Filipínce. To byla její jediná radost, která ji v jejím smutném životě někdy obveselila, že předce sem a tam ještě lidé buď vlastní vinou, buď nešťastnými příhodami do bídy padli.
Když její sestřenice, manželka dvorního rady ovdověla, jejížto svatba Filipinčinu matku skoro do hrobu připravila, radost se jí na celém obličeji rozsvítila: „Je-li možná?“ pravila k té ženě, která jí tu zprávu přinesla, „je-li možná? Tu máš paní radová? Já žádnému zlého nepřeju, ale – tobě se stalo dobře. Vždyť nebylo k vystání, jak se vynášela. Ale že se to teď změní – ochábneš – dobrý příjem přestane, zvykla jsi vysokomyslnosti, hejření a dobrým kouskům – ani nechci na to pomysleti, myslím, co z toho pojde. Ještě může zemříti na hnoji, ta veliká paní radová ta!“
A při té myšlence jí srdce tak radostně tlouklo, jako nevěstě, když ženicha obejme. Ačkoliv jindy nerada koho u sebe mívala, předce tu ženu, která jí tu veselou novinu přinesla, tenkrát ani od sebe propustiti nechtěla. Musila u ní zůstati u jídla, a celý večer u ní pobýti. Toť byl spanilý večer! Tenkrát musily všecky domy býti přesouzeny. Tu se povídaly noviny jiným lidem zcela nepovědomé. O nejvíce rodinách znělo: „S těmi lidmi to dlouho trvati nebude; já se toho ještě dočkám, že musejí z města. Pamatovati na mne, paní Uršulko!“
Když se stala pověst, že panna Mariánka má býti s outěžkem, Filipínka se celý den doma nestavila. Běhala po všech ulicích, dílem aby tu potěšitelmou příhodu, možno-li, ještě ten den po celém městě vytrousila; dílem aby obšírnější zprávu o tom dostala.
Tak jest jisté, že musíme nejprve děti závisti naučiti, chceme-li, aby se z neštěstí svých bližních radovaly.

Rubriky: Račinka | Napsat komentář

Račinka 14. díl

Prostředkové, jak se mohou děti závisti naučiti

Představuj jim vždy štěstí jiných lidí za veliké neštěstí

Paní Lenorka dychtila velmi, aby se v oděvu a domácím nářadí nad jiné vynášeti mohla, a měla malý příjem, kterýž sotva stačil k zapravení nejpotřebnějších vydání. To ji velice rmoutilo.
Předce by hoře to snadno snášela, kdyby jen druzí lidé byli také tak se nuzovati museli. Ale nebylo to tak. Slejchávala vždy o lidech, kteří měli veliké příjmy, kterým napadlo dědictví, kteří ženěním, vdáváním šťastní se stali, neb z loterie vyhráli, a takové zprávy, říkávala, že jsou samé hřebíky do její rakve. Naproti ní bydlela její sestra, vdána bohatému kupci, v jehož krámě nikdy nebylo prázdno, poněvadž svou přívětivostí a slušným nakládáním sobě mnoho lidí přivábil. Paní Lenorka sedávala se svou dceruškou Filipinkou u okna a pozorovala. Kdykoliv někdo šel do krámu, na němž znáti bylo, že plný měšec nese, vždy ji to do srdce hryzlo; tu vzdychala: „To jest pravda, jiným lidem se vede všecko po vůli! – Tu jest má sestra, ta veliká paní jako hraběnka, všecko k ní běží a nosí jí peníze; kdo pak mně co přinese?“ Celý příspěvek

Rubriky: Račinka | Štítky: , , | Napsat komentář

Z denníku Pavlíny 16. díl

4. prosince

Pravé divy se staly s naší Bětuškou. Člověk sotva věří, že je to ona.
Podívejme se, jak se proměnil i její zevnějšek.
Před rokem bývala ve všední den ušpiněná a v neděli se skvěla v parádě. Když jsem jí řekla, že mladé děvče vždycky má šetřiti čistoty, odporovala mi, že to není možná a že toho ani není třeba, poněvadž jí doma nikdo nevidí.
„Vidíš se sama a vidíme tě my,“ domlouvala jsem jí a obyčejně jsem přidala: „Špinavá holka otupuje si stud a ztrácí vážnost.“
Nechtěla na to dbáti a byla také nepořádná. Nosila roztrhané šaty a střevíce a nic na sebe nespravila. Kam co hodila, tam to nechala. V kuchyni uklízela já sama, chtěla-li jsem, aby tam neleželo páté přes deváté. Do pokoje jsem jí věru ani nepustila.
Nyní je to jináč. Alžběta i všedního dne na sebe drží a v neděli nestrojí se nevkusně a křiklavě. Sama si šaty předělává, šije, kdykoli může, je pilná a již se v tom zná obstojně. Musí prý to přivésti ještě dále a za velkou hanbu by pokládala, kdyby to dokonale neuměla. Plete také punčochy a chce míti zásoby, kdežto jindy jedinký pár jí stačil, a ten byl koupený. Celý příspěvek

Rubriky: Dívčí pokojíček | Štítky: , , | Napsat komentář

Račinka 13. díl

Prostředkové, jak se mohou děti mstivé učiniti

I. Když jsou děti nevrlé, dej jim pokaždé něco, na čem si mohou zlost vylíti

Když se Adolfek uhodil, neb když upadl, dal se do takové křiku, že se to po celém domě rozléhalo. Rodiče hned přiběhli, plni ouzkosti, chtíc ho upokojiti, a sice tímto způsobem: ptali se ho nač upadl? Oč se uhodil? Pak přinesli bič neb metlu. Bili tím tu věc neb místo, kteréž, jak Adolf myslil, jemu ublížilo. „To je ošklivý kámen, porazil Adolfa! Já tě naučím, abys byl zdvořilejší! Ty ohavná stolice! Neuhodilas-li Adolfka do hlavy! Já ti naflákám, že na to budeš pamatovati!“ Tak mluvívali, a pak dali Adolfkovi bič do ruky, že to musí bíti, a tím se upokojil.
Nikdy se více nehoršil, než když mu matka chtěla obličej umýti. Místo co by měla jeho vůli přemoci, a mu ukázati, že svou lehkomyslností si obličej zamazal, svedla vinu vždy na ubohého psa Ořecha. „Zase tu byl, pravila ten ošklivý pes, a zamazal ti obličej. Ale počkej! My ti dáme.“ Tu škaredil Adolfek na psa. A sotva byla voda s obličeje utřena, počalo se bíti nevinného Ořecha.
Tak si zvykl dál a dále, jak se mu kdy něco protivného přihodilo, dal se do všeho, co bylo na blízce, aby se pomstil.
Poněvadž však obyčejně měla chůva Adolfa na starosti, musela větším dílem nejvíce jeho zlost pokusiti. On po ní tloukl, škrábal a kousal ji. Jeho matka to často vidívala a nepozorovala v tom nic neslušného. Celý příspěvek

Rubriky: Račinka | Napsat komentář

Z denníku Pavlíny 15. díl

28. září

Obveseliti ducha a mysl žádá a přeje si jeden každý. Pořád pracovati a. vážní býti nemůžeme. Ustavičná samota nás konečně omrzí. K zdaru našemu také nepřispívá. Stáváme se v ní nepřístupnými, nemluvnými, nespůsobnými.
Mladý člověk zvlášť miluje společnost. On zase k mladým se kloní. Mezi staršími je stísněn, stýská se mu, nemůže se dost volně pohybovati. Mají na starosti jiné věci než on, schází jim jeho lehkost, jeho pružná mysl, zakládají si na nestejných zábavách. Co ho těší, již netěší jich, hovor jeho je jim prázdný a mělký, u něho víc panuje cit, u nich rozum. Když ale mladý svět, jak říkáme, je pohromadě, může se vymluviti, rozumí si, hraje, žertuje, skáká, směje se, je blažen.
Ovšem se svůj nejvíc hodí k svému. Nejen stáří nás spojuje, nýbrž i stav, vychování a vzdělání, způsoby a zvyky.
Naše Bětuška nevyráží se se mnou tak dobře jako s dívkami sobě rovnými, a já s ní také ne. Je a zůstane mezi námi rozdíl. Já jsem její paní, ona slouží. Já si nashromáždila vědomostí, ona na ně je chudá. Já i hlavou se mohu přičiniti, ona jen rukama. Já vyrostla mezi vznešenými, ona mezi sprostými. Naše obyčeje, naše tužby, naše potřeby se rozcházejí, a proto jedna druhé nedostačíme. Celý příspěvek

Rubriky: Dívčí pokojíček | Napsat komentář

Nejde o morálku, jde o přežití 13. díl

24. srpna

Doktor Götz měl pravdu: hodní páni agenti v Berlíně mi připravili první zklamání.
Odpoledne před mým odjezdem jsem byla u Konrada, který mi dal doporučující dopisy a instrukce. Řekl mi svým nepřikrášleným způsobem o agentech:
„Devadesát procent těch chlapů jsou darebáci! Jděte za jedním z těch nejvýznamnějších a rovnou mu nacpěte pět set nebo raději tisíc do tlamy. Tak dosáhnete svého nejrychleji a bez obtěžování pozornostmi. Peníze jsou jediná věc, kterou respektují.”
Moc hezké, milý pane Konrade, naštěstí mám pětistovek a tisícovek jako smetí, takže je můžu na potkání rozdávat.
Hned moje první návštěva by leckoho odradila. Přišla jsem do kanceláře prvního z těch pánů. V předpokoji seděli dva písaři se samolibými obličeji a drzýma očima.
„Chci mluvit s vaším šéfem,” řekla jsem.
„Není o čem mluvit,” řekl jeden z nich, rozvaloval se na židli a neudělal jediný pohyb, který by naznačoval, že se hodlá zvednout. Opravdu, nevychovanost těch lidí předčila všechno, co jsem doposud očekávala od subalterních úředníků v německých kancelářích. Konrad mi vyprávěl o životě těch ubohých škrabáků u divadelních agentů, takže jsem se nenechala zastrašit, zatvářila jsem se povýšeně a řekla jsem:
„Okamžitě mě ohlaste u šéfa! Tady je moje vizitka a tady je pro něj dopis!” Celý příspěvek

Rubriky: Z deníku německé herečky | Napsat komentář

Račinka 12. díl

Prostředkové, jak se mají děti ukrutnosti navyknouti

Vzbuď v nich časně radost nad bolestí a trápením živočichů

Soused Kylián byl dle jednomyslného uznání celé osady pravý ukrutník. Neznal větší radosti, než když mohl své spolutvory mučiti. Při hudbě v kostele obyčejně usnul, ale uslyšel-li kvílení, bolest trpícího – tu se zasmál a okříval.
Po jídle bývalo jeho obyčejné vyražení, že psa za uši vyzdvihoval, silně ním třepal a čím pes bolestněji kňučel, tím více svítily Kyliánovi oči, zaťal zuby a třepal psem tak dlouho, až nemohl ducha popadnouti. Jestli jen na koni asi hodinu cesty, musela na něm státi pěna, a když s něho slezl, díval se vždy na své krvavé ostruhy. Na svůj vůz naložil vždy ještě jednou tolik než jiní sousedé, a sotva že koně drobet zastavovali neb vázli, běžel na ně a mlátil je tlustým klackem, kam mohl, že všickni přítomní bolestí oči odvraceti museli. Proto měli jeho koně místem jako dlaň veliké krvavé rány. Z těch ani oko nezpustil, když šel při koních, že se zdálo, jako by na bolestech své oči pásl. Celý příspěvek

Rubriky: Račinka | Napsat komentář

Z denníku Pavlíny 14. díl

7.srpna

Slova tolik nedokážou, co skutky. Alžběta je jiná, než byla. Říká, že by pro mne do ohně skočila, mně ruce a nohy líbala. Jináč než „milostslečno“ mne prý již nenazve. Já ji mám jmenovati „ty“. Do smrti u mne zůstane. Chce a musí se mi odměniti.
To je arci hezké, ale nemá nemoc ještě daleko za sebou, a proto je tuze rozčilena. Třeba počkati, až se cit ochladí a ustálí, a pak teprv uvidím, jak to mezi námi bude. Lépe zajisté.
Bětuška nikdy nebyla zlá, nýbrž chybovala z nevědomosti a dala se poštívat. Služba u všelijakých pánů ji učinila mrzutou, reptavou a broukavou a povahu její pokazila. Z mládí neměla pevného základu, že se vychování její doma i ve škole zanedbalo, a později se již nevzdělala a nepřiučila. Duše musela pustnouti, že neznala pravého povolání člověka a vyšších záměrů a libovala a zakládala si jen v požívání světských a tělesných rozkoší. Nyní se drobet zpamatovala a přispělo jí poznání, že my páni nejsme nepřátelé sloužících. Činili jsme jí dobré, smýšlíme s ní upřímně, a tedy i to bylo pravda, co jsme jí dříve schvalovali a nabízeli. Celý příspěvek

Rubriky: Dívčí pokojíček | Napsat komentář

Z denníku Pavlíny 13. díl

12. června

Těšila jsem se v duchu, že Alžběta po svaté zpovědi ke všemu dobrému bude volnější, ale věru jsem se sklamala. Nejde to tak čerstvě, jak člověk myslí, a kdo nevytrvá, nic nedokáže.
Nešťastná dívka vytýkala mi, že prý jsem ji chtěla jen proto obrátiti, abychom s ní mohli dělat, co se nám líbí, a nemusili se báti, že se ozve, když ji hodně budeme utiskovati.
Je to velká křivda, již mi učinila, a skoro jsem se jí nabažila. Nevděčnice postavila si hlavu, je horší, než byla, a pořád mi vzdoruje. Celý příspěvek

Rubriky: Dívčí pokojíček | Napsat komentář