Z denníku Pavlíny 14. díl

7.srpna

Slova tolik nedokážou, co skutky. Alžběta je jiná, než byla. Říká, že by pro mne do ohně skočila, mně ruce a nohy líbala. Jináč než „milostslečno“ mne prý již nenazve. Já ji mám jmenovati „ty“. Do smrti u mne zůstane. Chce a musí se mi odměniti.
To je arci hezké, ale nemá nemoc ještě daleko za sebou, a proto je tuze rozčilena. Třeba počkati, až se cit ochladí a ustálí, a pak teprv uvidím, jak to mezi námi bude. Lépe zajisté.
Bětuška nikdy nebyla zlá, nýbrž chybovala z nevědomosti a dala se poštívat. Služba u všelijakých pánů ji učinila mrzutou, reptavou a broukavou a povahu její pokazila. Z mládí neměla pevného základu, že se vychování její doma i ve škole zanedbalo, a později se již nevzdělala a nepřiučila. Duše musela pustnouti, že neznala pravého povolání člověka a vyšších záměrů a libovala a zakládala si jen v požívání světských a tělesných rozkoší. Nyní se drobet zpamatovala a přispělo jí poznání, že my páni nejsme nepřátelé sloužících. Činili jsme jí dobré, smýšlíme s ní upřímně, a tedy i to bylo pravda, co jsme jí dříve schvalovali a nabízeli.
I začala si toho vážiti a dělá, k čemuž jsem ji již před nemocí byla vedla, a o čem nechtívala slyšeti. Jen tuze prudce pouští se mi do toho. Mám strach, že ji to brzy zase omrzí, a musím ji zdržovati.
Jednou již opět povstalo mezi námi nedorozumění. Souží ji velká chuď k jídlu, jmenuje to hladem, a pořád chce víc, než jí smíme dávati. Zhltala by toho, že by jí to věru uškodilo, a v skutku jí bývá hůř, když se neměla na pozoru. Prosila mne o hodně kyselý salát okurkový a o pivo, já pravila, že jí ho lékař zakázal a že jí ho tedy musím odepříti.
„Však ono by nebylo tak zle,“ řekla a divila se, že jí nepřeji jako v nemoci, to prý snad bylo – jen na oko.
Skutečně mne to zabolelo, ale dáti jí salátu, abych ji smířila a udobřila, přece jsem nemohla a nechtěla. Připomenula jsem jí jen, že musí chtíč přemáhati, chce-li zůstati zdráva, ona tomu podložila jiný smysl a durdila se, že jí vytýkám mlsnotu.
Když je mi toho salátu líto, mohu prý si ho nechati. Však ona bez něho také může býti, a kdyby nemohla, dostala by ho za několik krejcarů plnou mísu.
Jak to po nemoci bývá, je nedůtklivá a nevrlá a nemůže vypuditi z hlavy, co se jí tam usadilo. Salát ji tak dlouho pokoušel, až si ho sama koupila, a běda, přitužilo se jí, a zase celý den si poležela.
Pykala svého provinění i nedůvěry proti mně, ke všemu se přiznala a již v ničem se mi nezpouzí.

4. září

Nemohu ani vysloviti, jak mne dobré chování Bětuščino blaží.
Žádala mne, abych jí půjčila ňákou knihu, že to ještě jednou zkusí, jestliže čemu porozumí.
Vybrala jsem jí knihu dost prostoduchou a zajímavou, ale málo jí posloužila a skoro nic z ní neví.
Ptala se, nemám-li prý historie o krásné Majeloně, ta prý je až tuze zábavná, slyšela to od hokynářky, jež nám vejce a máslo přináší.
Já krásné Majelony nemám, ale pozvala jsem ji, že může poslouchati, když matce předčítám, jestliže tato dovolí.
Dovolila ráda a Bětuška byla přítomna, když jsem četla to samé, čemuž nerozuměla., když ona to četla. Nyní pochopovala všecko a pravila, že se jí zdá, jako bych jí něco vypravovala. Zní to jináč, než když ona to slabikuje, a má to smysl, jakýž jí dříve ušel. Věru se jí to líbí a. přijde zase, když ji připustíme. V práci jí to nepřekáží, tu si béře s sebou a je pilnější, když nesedí sama.
Musela jsem ji učiti, jak se čte, četla jsem já a pak četla ona, a. když jí to nešlo, pýřila se, že prý je – hloupá.
Vždyť se ještě před nedávnem pokládala za vzdělanou?
Ba arciť, ale nyní ví, že k tomu patří víc než kousíček němčiny, a chce to nahraditi.
Opravdu se přičiňuje, již také psala, aby se přesvědčila, umí-li to ještě, a sotva jména svého načmárala.
Však to já nepokládám za tak důležité, jako jsou jiné schopnosti, jichž je jí nyní víc zapotřebí, a především mi na tom záleží, aby dobře šila.
Ptala se mne, smí-li také šíti v neděli, že se jí odpoledne stýská.
Lépe jedná, než kdyby běhala a chodila k muzikám jako dříve. Může navštíviti služby Boží i odpoledne, a když si potom k šití zasedne, nikdo proti tomu nebude.
Však vyjíti si na čerstvý vzduch do polí a do zahrad, také jí nebudu brániti. Má snad ňákou přítelkyni, která by ji doprovodila, a je-li hodná, potěší a povyrazí se s ní. S těmi se již nechce scházeti, jež ji zaváděly, a budou-li se k ní hlásiti, odbude je.
Pravila jsem, že nyní ona může zavádět, ale k dobrému, a snad se jí podaří, ukázati jim šlechetnější cestu, než po jaké až posud kráčely.
Slíbila mi to a v skutku si jich několik získala. Druhé se od ní trhly: pohrdají prý jí a dost ji pomlouvají. Nedělá si z toho nic a ani tomu mužskému, kterýž jí nadbíhal, již nevěří, měl prý ji za blázna. Nyní nadbíhá jiné a jí se posmívá. Je útrata, a známost s ním by nevedla k štěstí.
Libuje si, že se ho sprostila, a jiným již nedá sluchu, aby jí neoklamali jako on. Zajisté se nezahodí za prvního, jenž se na ni usměje, a pořádný a svědomitý člověk o ni ještě nestál.
Myslím, že o tom dobře soudí, a žertovala jsem, že ji v tom budu následovat.
My dívky musíme si býti vědomy své důstojnosti. Chudá i bohatá, paní i služka, má dbáti na čest a vážnost. Když se samy nesnížíme, nikdo nás nemůže snížiti.

Příspěvek byl publikován v rubrice Dívčí pokojíček. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář