12. června
Těšila jsem se v duchu, že Alžběta po svaté zpovědi ke všemu dobrému bude volnější, ale věru jsem se sklamala. Nejde to tak čerstvě, jak člověk myslí, a kdo nevytrvá, nic nedokáže.
Nešťastná dívka vytýkala mi, že prý jsem ji chtěla jen proto obrátiti, abychom s ní mohli dělat, co se nám líbí, a nemusili se báti, že se ozve, když ji hodně budeme utiskovati.
Je to velká křivda, již mi učinila, a skoro jsem se jí nabažila. Nevděčnice postavila si hlavu, je horší, než byla, a pořád mi vzdoruje.
Dověděla jsem se, že ji přítelkyně popuzují, a ona jim věří víc než mně.
Není prý dobře, býti dlouho v jedné službě, že prý pánům sevšední.
Což je u nás dlouho? Ani půl léta. To jmenují dlouhou službou, a je patrno, že ony ještě dřív z ní vystupují.
Když s nimi nechce běhat, nechce klevetit, nechce k muzikám chodit, nechce přes čas zůstat a v noci vydržet, vysmívají se jí a mne pomlouvají.
Snad prý nebude takového holčátka poslouchati, jako jsem já?
Chci z ní udělati němou loutku, pobožnou babici, jsem nadutá, pyšná, neznám světa, vychovávám ji jako děcko. Nesmí se mi podrobiti, bylo by to pro ni a pro ně všecky hanba, kdyby matičky odevzdávaly je svým nedospělým a sotva škole odrostlým dcerkám. Vím-li něco, vím to prý jen z knih, sama jsem ničehož nezkusila a opovažuji se vypínati se moudrosti nad ně. Jináč je to u mne, a jináč je to u nich. Já mám všeho hojnost a mohu si zaopatřiti vytažení, jaké chci. Ony přispívají k našemu pohodlí, jsou chudé a musejí býti rády, když se jim někdy malé radůstky dostane. My jim zajisté nedohodíme žádné, ano kazíme jim je, aby se nám ještě více obětovaly.
Odměnu za to dostávají špatnou, přihospodařit si nelze, a mladé pořád nebudou. Kdyby nyní něčeho neužily, v stáří to dočista přestane, a proto jim nezbývá než oblažiti se proti vůli naší a nedati si v tom překážet.
Alžběta se podala svým pokušitelkám a je jako zlým duchem posedlá. Již zase byla přes noc u muziky a řekla mi, není-li prý mi to po vůli, abych si hledala jinou služku. Však takové, jaké já si žádám, nenaleznu prý leda mezi blbými a tupými ženskými a mohu si povolati odněkud ze vsi. Arciť jsem ji ubezpečila, že je mi to jedno, mám-li děvečku z města nebo ze vsi, jen když něco umí a je hodná. A kdyby třebas mnoho neuměla, snadno se přiučí, má-li vtip a dobrou vůli, a to Pánbůh rovně asi rozděluje měšťákům jak vesničanům.
Namítla mi, že ona není děvečka. V takovém domě jako u nás mělo by se jí říkati komorná, panská anebo aspoň kuchařka, třebas kuchyňská: když ne jináč, tak služka. Děvečku si zapovídá, a také by se slušela, abych ji nazývala Lisi, ne pořád Alžběto, Bětuško a Bětko, to prý je „cu sprosté“.
Darmo s ní mluviti, že to není sprosté, nýbrž hezké, srdečně, české, ona toho nedopouští a již se zase dovolává své němčiny.
Dali jsme jí několik zlatých služby a já radila, aby si je uložila do spořitelny. Neposlechla, nýbrž koupila si za ně od žida hodně strakatý šátek, tenký a lehký jako pavučina, ačkoliv jsem jí varovala, že není pěkný ani stálý a nestojí za tolik peněz.
Domnívá se, že jí sluší, byl jí hodně vychválen, a já prý tomu nerozumím.
Když svou mzdu již mermomocí chtěla utratit, lépe by ji byla obrátila na jiné užitečnější a potřebnější věci, jichž se jí nedostává. Však v tom já jí nemohu poroučeti a slyšela jsem, že si i dluh udělala.
Již zase lže. Nic před ní neobstojí v kuchyni ani v špižírně. Všeho mi ubírá. Já se stydím zavírati zámky. Budu to muset učiniti. Ať se zlobí. Bez toho s ní mám jen samé boje.
24 července
Alžběta nám nebezpečně stonala.
Řekla mi jednou v neděli odpoledne, že musí navštíviti ňákou tetu, již prý tu má, o níž se mi ještě nikdy nebyla ani zmínila.
Šla tedy, ale na ulici čekaly na ni lehkomyslné její družky a odvedly ji za město, kde se tančilo v blízké vesnici. Ovšem je doprovázeli mužští, pobyli tam až do večera, Alžběta se opozdila, a aby se dřív dostala domů, musela pospíchatí a hodně se upachtila. Vrátila. se celá udýchána, hořela v tváři jako oheň, a pot se jí lil s čela. Také drobet zmokla, překvapila ji bouře, a ještě víc ji popohnala.
Lekla jsem se jí, když jsem ji spatřila, a divila jsem se, že se tak uběhla, když nebyla jinde než u tety v městě. °
Ano, u tety byla, bydlí tam a tam, je to a to, celou povídku si vymyslila.
Proč se tam tak dlouho zdržela?
Nechtěla jí pustiti, měly si co vypravovat, již se dlouho neviděly.
Bylo mi to podezřelé, ale neskoumala jsem dále, abych jí zase nerozhněvala, a ona nenechala mi k tomu času řkouc, že musí pro mlíko k ránu.
Přinesla ho míň, než se patřilo, a když jsem je měřila, abych ji přesvědčila, že schází, lhala, že ji tedy ošidili.
Pravila jsem, že se nemá dát ošiditi, to ji popudilo a odešla mi na dvůr, aby prý se tam ochladila. Volala jsem na ni opět a opět, že nastydne, nic neprospělo, nevečeřela a nešla spát, dokud sama nechtěla.
Již v noci jí nebylo dobře, však přece vstala a nic si nenaříkala. Pozorovala jsem na ní, že se přemáhá, a přemáhala se tak dlouho, až ji skutečná nemoc porazila.
Matka poznala, že má zapálení plic a poslala pro lékaře. Lékař netajil nám ani jí, že běží o její život, a my prosily, aby ji zachoval, může-li, že mu rády zaplatíme. Slyšela to a plakala, že ji dáme do nemocnice, a bála se, že tam musí umříti. Umříti jí bylo něco přehrozného a zapřísahala nás pro Boha, abychom jí neopouštěly. Ví prý dobře, že toho nezasluhuje, rmoutila, soužila mne, způsobila mi mnoho mrzutostí.
„Nyní o tom nemyslete,“ těšila jsem ji, „všecko vám odpouštím a chci se o vás starati.“
Opravdu jsem se o ni starala, matka též a samy jsme jí posluhovaly. Arciť nám bylo třeba pomocnice, a já se jí ptala, nemám-li poslati pro tetu.
Nikoliv, nechce tety u sebe míti, teta o ni nestojí, teta by se jí neujala, teta by nepřišla, nemohla přijíti, že jí tu – ani není.
Vylezlo z ní konečně a přiznala se, kde byla, co tam dělala a jak si uškodila. Ona ubohá vypila i mlíka, co scházelo, a tím, že stála na dvoře ve větru uhřáta nemoc si přitáhla. Litovala toho upřímně a byla nám vděčna, že se jí proto neodřikáme, a já ji pochválila, že mluví pravdu. Lékař musí pravdu věděti. Před tím nemáme ničeho tajit. Poznal-li příčinu nemoci, může proti ní předepsati nejlepší prostředky. My jí nebudeme nic za zlé mít, ani jí nebudeme odsuzovat. Nyní jen na jejím uzdravení nám záleží
V skutku jsme jí prokázaly všecku lásku, již bližní prokázati může bližnímu. Já u ní seděla, k ní v noci dohlížela, jí léky podávala, jí četla a s ní se modlila. Ba obětovala jsem jí svůj svátek, divadlo a ples, ba ani do kostela jsem nešla. Mnohou práci její jsem zastala sama, a co jsme daly nádennici, kteráž mi vypomáhala, neutrhly jsme jí na mzdě.
To jí pohnulo. Naklonila se nám a přesvědčila se o nás. Bůh přispěl a lékař jí navrátil zdraví. Je ještě slabá, ale již zase koná svou službu.