Prostředkové, aby se v dětech láska k bližnímu udusila
Mluv o lidech v přítomnosti dětí hodně mnoho zlého
1.
Pan Orgon dal sobě postaviti stolici tak, aby celou ulici mohl přehlédnouti, a všechny okolojdoucí pozorovati, Poněvadž neměl nic jiného na práci, zaneprázdňoval se tím, že posuzoval lidi okolojdoucí, a tím vyrážel svou manželku a dítky. Úsudkové jeho byli velmi zlovolní.
„Jak Kačenka směle jde, jako by byla jaktěživa nebrkla! Myslí jistě, že již lidé na to zapomněli, co se s ní a se sousedem minulého roku přihodilo? Hm!“
„Tu jde Fridrichova dcera – kdo tu si vezme, ten také okřeje – jak se vyfintila – jak sukněmi hází!“
„Podívejte se, jak si pan doktor N. vede! Nastojte! Škoda, že není ulice drobet širší, Kdyby pak si jen pomyslel na dluh, který má svému švagrovi zaplatiti, hrdost by mu brzy zašla!“
„Hle! Hle! Pomysli si, Bohumír, Jiříkův syn – má hodinky a kastorový klobouk! A nemá jistě ani košile na těle.“
„Jak ty děti N-ovic chodí otrhané! Jak bídně vyhlížejí, jako by jedly cvrčky. Nemáme sice o zemřelých zle mluviti, ale jejich otec – Bůh mu buď milostiv! – byl ohavný muž! Co ten zlého na světě natropil! Boží trest ho nemine!“
„Ha, sedláče! Zač to žito?“ „Za tolar měřice!“ „Jste blázen! (k svým dětem): Tj. pravda, není na světě většího hrubiána než sedláka. Když něco měšťanu prodává, žádá nesmírně, a nejlepší si nechává pro sebe. Smradlavé vejce, mléko, v něž se myši utopily, nedoscíplé slepice a husy – všecko nese na trh – a to my máme všecko jísti.“
„Mistr Vojtěch má namouti nový kabát? Jistě měl svatební šaty v díle, že mohl několik loket sukna odstranit. Jaktě živ jsem slejchával: Strč krejčího, mlynář, tkadlce, anebo jakéhokoli řemeslníka do pytle, otáčej ho jak chceš, zatřes jim kolikkrátkoli, a vždy bude zloděj na vrchu.“
„Vidíš! Teď pak předce paní Marciběle zajde pejcha! Když si zpomenu, jak si ta žena vedla. V žádném krámu nebylo jí nic dle chuti. Každou neděli musela být pečeně, a za den dvakrát také. Ha! Ha! Kyž pak se může teď jen komisárku do syta najísti!“
„Honem, děti! Vidíte-li toho muže v šedivém kabátu? Tj. ten, co před rokem byl od své děvky obžalován.“
Tak zlovolní byli jeho všichni úsudkové, kteréž pan Orgon o svých bližních vyřkl. On odkryl chyby všech, které dílem již dávno v zapomenutí přišly, a na koho žádné chyby nevěděl, hleděl ho aspoň v podezření uvésti.
Děti poslouchající všecko dychtivě, pomyslily si, že všichni lidé jsou taškáři a blázni, a že na světě kromě nich, jejich pantáty a panímámy není dobrého a poctivého člověka, hledíce na celé lidské pokolení opovrženě, a navykly si tak hrdý, pošetilý pohled, jak by mohly celý svět přehlédnouti. Myslily jen vždy na sebe, a nikdy jim myšlenka nepřipadla, aby k štěstí druhých lidí něčím byly nápomocni.
2.
Libuška přišla jedenkrát velmi zkroušeně do světnice a běžela pro svou pokladničku.
„Nu?“ ptal se otec, „co to má býti?“
„Ach! Venku stojí velmi chudá žena. Povídala mi, že dnes ještě ani kousek chleba v ústech neměla, a že stůně na pakostnici.“
„Zeptala ses jí, jak se jmenuje?“
„Mařena – je to ta žena s berlou, co jsem vám ji juž jednou ukázala.“
„Tať? Opovaž se jí co dáti! Ta děvka všechno promrhala. Jdi a řekni jí: kdyby byla lépe z mládí hospodařila, že by jí teď nebylo třeba žebrati.“
„To skutečně nejsem v stavu z ústa vypustiti.“
„Tedy já jí to řeknu. Děvko! Nestydíte se lidí obtěžovati? Neměla jste dům a zahradu? Je-li pravda, to jste chřtánem…“
„Pro Boha, zlatý pane!“
„A co! Ha! Táhněte. Sice vám něco jiného ukážu!“
Tak nevlídně nakládal tento muž se všemi chudými. A musel-li komu pro hanbu dát vídeňský, hleděl si ho nejzlovolnějším posuzováním a cucháním nahraditi. Brzy říkal, že jsou lenoši, časokradci, kteří nechtějí pracovati, a že on také musí pracovati; brzy tvrdil, že marnotratností do chudoby padli, a že měli lépe hospodařiti, jestli chtěli ve světě dobře vycházeti; a že on ví nejlépe, jak sobě co živ musel bídně pomáhati. A když jej nešťastní o pomoc žádali, na kteréž nic zlého nevěděl, předce říkával: „Kdo ví, na kom si to zasloužili! Bůh nečiní nic bez příčiny.“
Takové řeči způsobily, že Libuška k chudým dobročinná docela necitelnou se stala, a že je čím dále v větší ošklivosti měla. Když po čase chudí truchlivě o milosrdenství žádali, šla necitelně okolo nich, a myslila si: předce jest škola dáti troník těm otrhancům; můžeš svých peněz lépe vynaložit.
3.
Žofiččina matka říkávala, že je s děvkami veskrz nešťastná. Že již dlouho děvečku podle své hlavy hledala, ale Bohu žel! že ji ještě nalézti nemohla. Ona vyhnala ročně, ba někdy ve čtvrt roce čtyři děvky, té naděje, aby předce jedenkrát dobrou dostala, ale nic platno. „Jednoho čerta“, říkávala, „vyženu, druhého dostanu.“ Jedna jí byla váhavá, druhé příliš smělá, třetí vyhlížela jako by chtěla všecko očima vypáliti, čtvrtá měla dobrou vyřídilku, pátá si čistě chodila a vlasy kadeřila atd. Zkrátka ze všech šedesáti děveček, kteréž měla za deset let svého manželsta ve službě, nebyla ani jedna bez velikých chyb.
A ty si všecky pamatovala. Kolikrát byla o děvečkách řeč, vypravovala velmi horlivě, co zkusila s Barkou, a Mariánou, s Franckou, a Ankou atd., doložila obyčejně, že ta slota není hodna, aby jí někdo podal sousto chleba.
Provinila-li děvečka něco, to byste měli slyšeti povyk: „Ty hanebná děvko, nejsi hodna, že tě země nosí, takového chomouta! Což nevíš, že tě živím?“ atd.
Jídlo jim skoupě oddělovala, zkazilo-li se jí co ve spižírně (a to se stávalo velice často, protože zbytky všelijakých krmí tolik tejdnů schovávala, až zplesnivěly), říkávala: „Dobré je to pro čeleď, musíme hospodařiti; ona má dobré žaludky.“
Pod matčinou kázní rostla Žofička. Dávala se od rána až o večera od děveček posluhovati, musely jí stláti, na ni práti, ji mejti, oblíkati, čistiti, česati, všecko přinášeti a odnášeti, pro ni jídla strojiti a z nejvzdálenějších míst a v tom největším blátě, nečase, mrazu a horku všecko snášeti, a ani jedenkrát jí nepřipadlo, aby byla Bohu za ta dobrodiní děkovala, kteráž jí skrze čeládku prokazuje; ani jedenkrát jí nepřišlo na mysl, aby se čeládce za všechno dobré, kteréž jí prokazovala, tím nejmenším se odměnila. Zacházela spíše se všemi, kdo ji poslouchali, co nejhůř. „Troupe, opice, mrcho, ostudo, hovado“ byla obyčejná jména, která jim dávala. A nešlo-li jí něco podle mozku, přetrhla-li se jí tkanička, neb nechtěl-li jí čepec dobře seděti, zavolala si děvečku, aby na ni svou zlost vylíti mohla.
Kdyby byl někdo s jejím psíčkem tak nakládal, to bychom slyšeli naříkání!