3. dubna
Máme po velikonočních svátcích, a Alžběta již zase mluví o tanci. Čísti v knihách nechce, ať jí dám jakékoli. Ubohá jím nerozumí! Vychování její bylo tuze špatné, již slouží od svého mládí, a nikde ji nehleděli vzdělati. Ani katechismu nezná, je v náboženství nevycvičena a neumí posouditi, co je dobré a co zlé.
Arciť se modlí, ale činí to bez rozvahy, bez ducha, bez citu a jako práci to odbývá. Do kostela také chodí, ale služeb Božích nepochopuje a ani kázání s užitkem neposlouchá. Nepřináší si s sebou domů povzbuzení ani ušlechtění, a chyby, jež má ve zvyku, pořád opakuje.
Není v ní žádné jemnosti a svědomitosti, každý den na něco přijdu, co jí nesmím trpěti, a než jsem se ohlídla, již to zase spáchala.
Opozdila-li se někde, vymlouvá se lží; chce-li někam jíti, nepoví mi pravdy; roztloukla-li něco, svádí to na jiné, i na psa a kočku.
Nikdo není jist před její pomluvou, již také nás haní a tupí a nejvíc zlého ví na mne. Lidé mi to donášejí, ačkoliv jich k tomu nevybízím, ano ačkoliv jim to zapovídám, a již jsem sama slyšela, jak mi pod okny nadávala.
Zastihla jsem ji nedávno, když si schovávala, co bylo ustrojeno pro nás, a ještě mi lála, že jí toho nepřeji. Já prý se mám arciť dobře a rodiče též, ale ona se musí spokojiti s jinou stravou, než na jaké my si pochutnáváme, jako by ji Bůh byl nadělil horším žaludkem.
Řekla jsem jí: „Vždyť my si to platíme a vám se nestává křivda. Což nejsme páni a což vy nejste služka? Nedělejte se nám rovnou. Jináč to býti nemůže. Kam vás Bůh postavil, tam buďte. My vám dáváme, co se patří. Můžete si naříkati? Najíte se dost. Pokrmy dostáváte dobré a chutné. Mnoho jiných lidí snáší hlad a byli by rádi, kdyby měli, co vám často zbude. Jak bídně jsou živí, je vám asi víc známo než mně, a proto byste se svým osudem měla býti spokojena.“
Prosila jsem ji ještě, aby nehleděla na ty, kteří jsou nad ní, nýbrž na ty, kteří jsou pod ní, a ona brzy na to ubrala mi másla z hrnce a své nudle si jím přimastila.
Musela jsem se s ní zase vaditi a slíbila jsem jí, že jí sama přimastím, když mne o to požádá a když toho bude třeba, jen když si sama nebude bráti.
Vyklouzlo mi z úst, že je to krádež, a to ji tak nakvasilo, že nudle odstrčila, abych prý si je sama snědla, a hned mi vypovídala službu. Peníze bráti, šaty bráti, to prý je krádež, ale pokrm a máslo se nekrade, to je pro každého.
Můj Bože, jsou to převrácené myšlenky, a já jí je ustavičně musím vyvraceti. Pustila bych ji, ale je mi jí líto, neboť chudák za to nemůže, že jí schází všecko vyšší poznání. Chci jí prospěti, jsem její paní, je to začátek, nesmím jí nad sebou dáti zvítězit.
Maminka měla příčinu, že na mne takovou těžkost uvalila.
24. dubna
Až posud mi Alžběta říkala „ony“ a já se nemohla odhodlati, abych jí oznámila, že mi po česku má říkat „vy“.
Učinila jsem to konečně, ačkoli s nechutí, že ji znám, a ona mi tedy vyká.
Pravila: „Vždyť já jsem věděla, že se seznámíme a spřátelíme, konečně se to stalo.“
Řekla jsem jí: „Tím se arciť mezi námi nic nezmění, já zůstanu paní a vy služkou, jsme ale Češi a musíme šetřiti českých mravů a pravidel.“
Vykládala si to jináč a chtěla býti mou kamarádkou, čehož jsem ovšem nepřijala.
Vypravovala mi, že si s mnohými dívkami tyká, již dlouho se znají, jsou důvěrnice, pokládají se za sestry.
S jinými si říká jen „vy“, že známost jejich není ještě úplná a dokonalá, ale již se k sobě hlásí a se vyhledávají a některá z nich je jí milejší než ta a ona, jež na ni „ty“ pokřikuje. Ani se nenadějí a již také budou „ty“, to se podá samo sebou, na příležitosti k tomu nikdy neschází.
„Ony“ říká jen těm, jež jsou napolo cizí, anebo jichž nemá ráda a nechce si na krk pověsiti. Je to jako posměch, jako urážka, a schválně se při tom ušklíbá, když jim onyká.
Páni jsouť arci „oni“, ale mezi těmi je několik dívek, jež s ní chodily do školy, za ni se nestydí, „vy“ i „ty“ se s ní nazývají.
Není tak sprostá, jak se zdá, umí německy, naučila se tomu u Vrbíků. Drobet již rozuměla, když tam přišla, a že jináč než německy nemluvili, jak náleží se v tom utvrdila.
Dávala si pozor, aby vyzkoumala, co si povídají, brzy se vpravila do všeho, a již ničehož před ni nemohli tajiti.
Slečna Agnes od té doby i s ní mluvila německy a byla ráda, že nemusí lámati té „hloupé“ češtiny.
Ona nyní skoro také raděj mluví německy, a když se sejde s dívkami, jež se v tom jako ona znají, hned němčinu drmolí. Je tu ňákého zevlování od těch, jež jim nerozumějí, a jsou-li při tom chasníci, kteříž byli ve světě a drobet se vzdělali, melou němčinu s nimi. Proto u nich stojí ve vážnosti a činí s nimi vzácnější a vznešenější společnost.
Alžběta ke mně promluvila německy, aby dokázala, že umí, šlo jí to dost bídně a přece myslila, že je proto vzdělanější.
Vykala mi i po německu, což jsem jí zakázala, řkouc, že naše „vy“ u Němců znamená tolik co jejich „oni“.
Přece nechtěla pře stati se mnou se kamarádit, povídala o svých milencích a ženiších a chtěla, abych prý se jí svěřila také se svými.
„Nemám jich, nesmím a nechci jich míti,“ vyjevila jsem jí a takové řeči a otázky jsem si zapověděla.
Ano počala také vynechávati „panno“, „slečno“, když na mne volala, a já ji musela napomenout, že pro ni nejsem pouhá. Pavlina.
Jen milostslečnou býti nechci, jakouž je Agnes Vrbíkova, ačkoliv jsem již její paní. Nesluší se a není hezké, když všecky panny, slečny, chtějí býti milostslečnami a dají si tak přezdívati. Dost na tom, když matky, patří-li jim to, jsou milostpaními.
Alžběta je zaražena a mrzí se, že jí to „vy“ nedalo ke mně většího práva, než již měla.
16. května
Je to k smíchu, Alžběta chce slouti vzdělanou, že drobet umí německy, a nastojte, nedovede ani uplésti si punčochy. Ani v šití se nezná, a když jí popřejeme svobodné chvíle, obětuje ji na toulky a nic pro sebe nedělá. Musí za všecko platiti, já bych ji ráda učila, ale odporuje mi, a marně si s ní dělám obtíže. Již často jsem si k ní sedla, ukazují, opravuji; jí to netěší, musí prý se pobavit, když celý týden se namáhala.
Velikonoční čas se blíží ke konci, ptala jsem se jí, kdy půjde k zpovědi a k svatému přijímání, a ona mi odpověděla, že na to ještě nemyslila.
Řekla jsem jí, že se to nyní musí státi, my již byly a na ni se to také patří.
Když prý chci, půjde třebas zejtra, je jí to jedno, to se snadno vykoná.
„Ne tak snadno, jak se domníváte,“ pověděla jsem jí, „je k tomu třeba přípravy, a bez té vás k zpovědi arciť nepustím.“
„Snad se nedomýšlíte, slečno, že se neumím zpovídat?“ horšila se a začala mi odříkáváti: „Já bídná hříšnice…“
Chuďas, že jí to zůstalo v paměti, byla přesvědčena, že jí k zpovědi již nic neschází, a divila se, že žádám víc, než se od nich žádalo ve škole.
Několik dní jsem s ní opakovala katechismus, ačkoli se jí to protivilo. Je prý to zbytečně. Vždyť zná desatero Božích přikázání a sedmero hlavních hříchů a křesťanskou spravedlnost! Znala to arciť, to jest, uměla to jmenovati, ale víc o tom nevěděla. Zpytovati svědomí zanedbávala docela. Zpovídá prý se, co se vždycky zpovídala. Pamatuje si to od jedné zpovědi k druhé. Něco jí vždycky napadá, ale je toho pořád míň a míň, že již není dítě a nemá každou maličkost za hřích.
Těžko jsem ji přesvědčila, že jí od mládí sotva hříchů ubylo. Prošly jsme spolu všecka přikázání Boží, a já jí vyložila, jak se proti nim lidé prohřešují.
Nechtěla na sebe nic potahovati, jí prý se to netýká, taková ona není, já ji mám za bezbožnici. Nikoliv, já jí nic nekladu za vinu. Nevím a nechci věděti, čeho se dopustila. Musí se poznati a souditi sama. Stavím jí před oči zrcadlo, aby se v něm viděla.
Šlo to těžko. To prý snad není hřích a ono také ne. Snad ji jen straším. Snad se sama mýlím. Mně nemusí věřiti, ale co povídám, je obsaženo v Božích přikázáních a je psáno v knihách.
Na důkaz jsem jí všelicos přečetla. O každém hříchu jsem pojednala zvlášť a mnoho jsem se s ní modlila.
Nemohu zastávati, že jí to pohnulo, ale to řekla, že si to tak ještě nikdy nepředložila.
Doufám, že vskutku na sobě shledala chyby, vzbuzovala jsem v ní i žel a lítost, vedla jsem ji k pravému úmyslu a dobrému předsevzetí a pověděla jsem jí, jak se má zpovídati. Že se napotom musí polepšiti, arciť jsem nezamlčela, a na památku této přípravy dostala ode mne modlitební knížku schválně pro ni koupenou
Měla z ní radost, ale přála si, aby byla německá, že prý by jí k větší cti sloužila.
To jsem jí ovšem vyvrátila. Jestliže knížka dodává cti, dodává jí Čechům česká. Však o čest tu neběží, nýbrž o užitek a ten z ní zajisté bude míti, že jí rozumí a německé nic nebo málo.
Váží si jí tedy a béře ji do kostela.