30. dubna
Uplynula dlouhá doba od chvíle, kdy jsem naposledy seděla u svého deníku.
Nezbývá mi moc času. Škola, soukromé herecké lekce a mnoho učení – unavuje mě zvládnout to všechno.
Byla jsem zatím pětkrát u pana Konrada. V prvních dvou hodinách jsme procvičovali řeč. Další cvičení nepokládal za nutné, protože tady i vzdělaní lidé mluví dialektem, a také proto, že mě deklamaci učil otec, což se mi teď hodí. Ve třetí hodině jsme již začali studovat role a první byla Eleonore von Este, protože Konrad pokládá za důležité cvičení přednesu veršů. V další hodině následovala Porcie z „Kupce benátského”. Potom Adelheid v „Žurnalistech” a později jsme se pustili do Sudermanna, Hauptmanna, Ibsena a několika francouzských a dalších moderních mistrů. Jde to velmi rychle kupředu, protože pracuji tak pilně, až to Konrada překvapuje. Chápu rychle a snadno se učím, to je celé tajemství. Kromě toho mám lepší úsudek a znalosti, než absolventi národní a nedělní školy, kteří, jak řekl Konrad, doposud tvořili nejméně čtyři pětiny jeho žáků.
Studuji s ním všechno, co budu potřebovat v praxi: gestikulaci, chůzi, postoje, smích, pláč a narážky a další nezbytné vybavení. Nemůžu se dočkat, až budu stát na prknech, abych získala jistotu na jevišti a zvykla si na světla ramp, ale během léta nemám šanci.
Městské divadlo a zimní divadelní sezóna jsou teď uzavřeny. A dokud jsem ve školské službě, není možné, abych se objevila mna jevišti, ani jako k nepoznání zamaskovaná statistka. Budu muset počkat do podzimu.
Doufám, že budu tak daleko, abych se hodila na volontérku nebo získala vhodné malé angažmá.
Naštěstí v létě můžeme pokračovat, protože Konrad zůstává tady. Hraje v divadle, které si na léto pronajal vídeňský podnikatel a bude tam dávat francouzské více či méně mravné kusy.
Zdá se, že se doktor Götz smířil s tím, že jsem nezměnila svoje divadelní plány. Je milý, přátelský a živý jako vždycky. Nedávno jsem se ho zeptala, jestli se smířil s mou novou prací, a on řekl:
„Vůbec ne, ale co mám dělat! Vy si nedáte říci. Ale já nemůžu nečinně přihlížet. To by bylo proti mé povaze. A protože se nemohu držet zpátky, můžu vám rovnou pomáhat.”
A to také udělal. Věnoval mi celou polici ve své knihovně, kam dal všechno, co by se mi mohlo hodit. Je tam literární historie, historie německého i zahraničního divadla, životopisy velkých herců, komentáře, příručky, monografie, dramaturgie, analýzy charakterů, úvod do psychologie a mnoho krásných věcí, které budu pilně používat. A přikázal mi, abych se ho zeptala, když nebudu něco chápat, a já se nebojím za ním chodit tak často, jak pokládám za užitečné. A budu to dělat, protože vím, že ho moje společnost těší, a – mluv upřímně, Heleno – také proto, že si s ním ráda povídám a ráda se dívám do jeho jasných šedých očí.
Ve škole postupuji stejně pomalým tempem jako ostatní kolegové a už mi to není zatěžko. Myslím, že jsem nemohla jednat jinak. Duševně jsem se už odpoutala od školy, mám tolik jiné práce, kterou musím vykonat, že mi jen nejnutnější síla zbývá pro vyučování. K páně ředitelově radosti se řídím co nejsvědomitěji jeho pokyny, takže jsem dosáhla velkého úspěchu a už dvakrát obdržela pochvalu.
Dobrý muži, kdybyste tak věděl, proč jsem tak mírná a ústupná.
Takže jsem šťastná, pracovitá a spokojená, s oběma očima vytrvale zaměřenýma na svůj cíl. Jsem netrpělivá, příliš netrpělivá. Nemohu se dočkat dne, kdy budu poprvé stát před publikem. Kéž by to netrvalo dlouho! A pak, kde to bude? A jak to dopadne? Nejvíc záleží na druhé otázce. Nemůžu se ani začít ptát, kdy, jak a proč, protože pak nemohu dojít k žádnému konci, rozptyluje mě to a přivádí ke zbytečným fantasiím o úspěchu, slávě a penězích. Prozatím se musím učit a všechno ostatní přijde později. – Možná. –
Langenstedt, 27. července
Už osmý den jsme prázdninovými hosty u Johannese a Anny. Byla jsem pevně rozhodnutá se tomu vyhnout, chtěla jsem o prázdninách pilně studovat, ale nenašla jsem žádný přesvědčivý důvod, proč zůstat doma, a také jsem nesměla matce zkazit radost z toho, že znovu uvidí své vnoučátko. Konečně pro mě je také lepší, že si několik týdnů odpočinu, a místo abych se učila nové věci, nechám uležet a strávit ty starší.
Vzhledem k tomu, že Johannes má hodně práce v kanceláři a matka a Anna si musí hledět chlapečka celý den, mám dost času pro sebe a své myšlenky.
Z chlapečka se stal nádherný človíček, kulatý, růžový, veselý a celý den šťastný, ať spí nebo bdí.
Doktor Götz, ohleduplný jako vždy, si vzal dovolenou během mých prázdnin. Odjel na jih Francie, na léčebnou kůru do Vichy. Cože? Silný, čilý muž! Staří mládenci jsou všichni hypochondři.
Vrátí se domů krátce po nás a pak se s ním poradím o prvním kroku do nepřátelského světa. Chci jet hned po prázdninách do Berlína, abych se představila divadelním agentům. Jsem vzrušená a předem mám strach, ale musí to být. Možná ještě stihnu získat malé angažmá na příští zimu a můžu na Michaela odejít ze školních služeb. Než odjedu do Berlína, přiznám se matce. Zatím jsem tajila své lekce s Konrádem a pro zdůvodnění studia s doktorem Götzem jsem si vymýšlela různé věrohodné záminky a vědecké zájmy. To podvádění bylo pro mě hrozné, ale bála jsem se rozrušit matku tím, že bych se jí svěřila se svými úmysly, aniž bych mohla současně předložit solidní plán. Teď nastane hodina pravdy a mám z ní trochu strach.
19. srpna
Předevčírem jsme se vrátili z Lagenstedtu, včera znovu začala škola a já jsem se šla vyzpovídat matce. Přijala mé přiznání mírněji a s větším pochopením, než jsem čekala. Odpoledne, když jsem přišla ze školy, sedla jsem si k šicímu stolku a řekla jsem jí stručně a jasně, že se chci vzdát učitelského povolání a jít k divadlu. Zasáhlo ji to a zdálo se mi, že trochu zbledla.
Potom se zeptala velmi tiše: „A proč?”
„Protože jsem ve školství nešťastná a nespokojená a protože mě srdce táhne k divadlu.”
„Jsi mladá, Heleno,” řekla, „nemýlíš se ve svých přáních a touhách, které jsi zatím neměla příležitost podrobit zkoušce?”
Tak jsem jí do podrobností vylíčila, co jsem podnikla v posledních měsících, že se ukázalo, že mám talent, a všechno, všechno, co mohlo zdůvodnit a vysvětlit a omluvit mé jednání. Vstala ze židle a pomalu přecházela sem a tam po pokoji, jako to má ve zvyku, když se hluboce zamyslí.
„Já vím, ale slyšela jsem něco málo o tom, jaký život vedou lidi od divadla, a mám o tebe strach. Myslím, že my, tvoji rodiče, jsme tě vychovali tak, abys našla správnou cestu v každé situaci, pokud ji budeš chtít hledat, ale stejně… Pokud vím, jsi první z mé i otcovy rodiny, kdo chce jít k divadlu.”
„Ale vždyť ti říkám, matko, že si nemohu pomoci, že nebudu šťastná, když nebudu herečkou, že budu mít zkažený život, když zůstanu učitelkou!”
„Taky to může být jinak,” řekla mírně. „Můžeš být manželkou a matkou a později být učitelkou třeba jen dvou dětí, svých vlastních. Myslím, že by to bylo lepší než život u divadla.”
„Pokud je mi souzeno toto štěstí, může mě potkat i u divadla,” řekla jsem.
„Ano, ano, dobře, ale tak čisté a trvalé jako jinde?? Nevím, jak si můžeš přát opustit náš klidný měšťanský život, ale vím – bohužel – že vyzkoušíš všechny prostředky, všechny cesty, abys prosadila svou vůli. Byla jsi už v dětství velmi nezávislá a měla jsi silnou vůli. Ze začátku jsme byli rádi, ale později jsem si se strachem říkala: co budu dělat v případě, až bude se stejnou jistotou prosazovat něco škodlivého nebo nebezpečného? Ne, ne! Nepřerušuj mě! Chci věřit, že na tvé dráze divadelní umělkyně nejsou nebezpečí a škody, kterým by ses nemohla vyhnout, a vím, že by nemělo smysl tě zkoušet odradit nebo ti to dokonce zakázat. Nechci to, protože nebudu stavět zeď mezi sebe a své dítě. K tomu by totiž můj nesouhlas vedl. Není tolik lidí, které mám ráda nebo kteří mě mají rádi, abych si to mohla dovolit. Ale musím tě varovat a poradit ti: přemýšlej o tom stokrát, než uděláš ten krok, a poraď se s moudrými lidmi, kteří lépe než já znají život a povolání, které si chceš vybrat.”
Pak jsme mluvily dokola o výhodách a nevýhodách, ale nezískala jsem od matky prosté a bezpodmínečné svolení, abych si dělala, co chci. Ale přece jenom mému prvnímu útoku matka ustoupila dále, než jsem čekala. Strom se nedá porazit jednou ranou, musí se zpracovat.
Dnes se vrátí doktor Götz. Zastane se mě? Teď se mi zdá neškodný, ale nesmím zapomenout na jeho předchozí odpor. Pro všechny případy bych ho ráda zpracovala předem!
20. srpna
Ani ve svých nejdivočejších snech jsem netušila, že to půjde tak rychle. Když jsem odpoledne přišla domů ze školy, řekla matka, že mluvila s doktorem Götzem o mých divadelních plánech. Zatrnulo ve mně a myslela jsem, že je se vším konec. Ale když matka mluvila dál, můj strach se změnil ve štěstí a vděčnost. Doktor Götz řekl matce, že mám velké nadání, že se brzy prosadím a mizérii divadelního života možná ani nepoznám, protože můj majetek mi v prvních těžkých letech může pomoci. Matka řekla:
„Věřím panu doktoru Götzovi, a protože ti předpovídá skvělou budoucnost, nebudu proti tvému přání. Stejně by to nebylo nic platné, jak tě znám.”
Po těchto krásných slovech jsem ji srdečně políbila a nastotisíckrát poděkovala. Pak jsme se dohodly, že strýčku vrchnímu faráři neřeknu nic, dokud nebudu plnoletá. Až mi bude dvacet jedna, nebude mi moci do ničeho mluvit.
Ale můj dobrý doktor je pro mě hádankou. Nejprve vypadal, jako kdyby se mi chtěl postavit do cesty, a potom se uklidnil a přimluvil se u mé matky, aby mi povolila hereckou kariéru. Musím zjistit, co změnilo jeho přesvědčení. Půjdu mu poděkovat za pomoc a při té příležitosti se zeptám.
20. srpna, noc
Nerozumím mužům! Když doktor Götz přišel dnes večer domů, zářící radostí jsem šla k němu, abych mu poděkovala za pomoc. Velmi vážně se na mě podíval a řekl:
„Neměla byste mi děkovat. Mám špatné svědomí, protože jsem nebyl k vaší paní matce upřímný. Měl jsem jí vylíčit celou bídu lidí od divadla a poradit jí, aby vás nepouštěla na jeviště.”
„A proč jste to neudělal?” Nedokázala jsem se ubránit posměšné otázce.
„Nemohl jsem to udělat,” odpověděl, „protože by to bylo marné. Nechtěl jsem jemné, smutné, nezkušené paní dělat těžkou hlavu. To je omluva mé lži. A další důvod mého mlčení. Z nejtrpčí bídy, drásající nouze divadelníků jde strach. Před ní vás bude v prvních létech chránit dědictví po otci. Řekl jsem vaší paní matce, že doufám, že získáte přiměřené angažmá dříve, nežli své peníze spotřebujete. Ale příliš tomu nevěřím. Z hereček v oboru salonní dámy a charakterní milovnice, který jste si vybrala, má na německých jevištích sotva dvacet dostatečnou gáži. Tento obor vyžaduje největší náklady na toalety. Je nepravděpodobné, že se brzy dostanete mezi těch dvacet šťastných. Mám ještě další důvod, proč jsem vaši matku nepřesvědčoval, aby vás nenechala jít k divadlu. Jsem totiž přesvědčen, že vy při svém vnitřním založení i zevnějšku brzy poznáte upřímného dobrého člověka, který vás bude milovat, a vy se stanete jeho manželkou.”
Zeptala jsem se ho: „A to si opravdu přejete?”
„Ano, slečno Heleno, celým srdcem. Pokud jde o ženskou otázku, jsem staromódní muž. Myslím, že nejlepší kariéra pro ženu stále je být manželkou a matkou, být šťastná a rozdávat štěstí. Ale mluvme o něčem jiném. Chystáte se v příštích dnech do Berlína, abyste se představila divadelním agentům?”
„Zítra, protože mám volno-”
„Budou to první smutné zkušenosti v novém životě. Lidé, ke kterým půjdete, vás nebudou pokládat za osobu, která doufá a snaží se a cítí a trpí, ale za zboží. Divadelního agenta zajímá jen část z vás, jako obchodníka pytel kávy, jako řezníka poražené zvíře, které prodává, a zájem o vaše ženství, vaše tělo, který je horší než lhostejnost k vaší lidskosti, je jedním ze zavedených zvyků těchto gentlemanů.”
„Ale moje umění mu přinese zisk, když mi sežene místo, kde je mohu uplatnit?!” řekla jsem.
„Zcela správně! Vaše umění mu přináší zisk, a má pro něj cenu tak dlouho, dokud mu přinášíte co nejvyšší a co nejsnadněji získané provize. Jestliže přestane, nemá pro něj vaše umění větší cenu, než prázdný pytel, i kdybyste byla největší umělkyně na světě. Ještě se nenašel divadelní agent, který by svou práci dělal z lásky k umění, který by nezištně pracoval pro umělce. Všichni pracují pro svou peněženku a své potěšení, a tak to zůstane navždy. Říkám vám to proto, abyste byla připravena. Dám vám doporučující dopisy pro dva největší agenty, které znám. Asi to moc nepomůže, ale musíte zkusit všechno.”
S tím jsme se rozešli. To, co mi řekl o agentech, je jistě pravda, ale budu na ty chlapy připravená. Pokud něco umím, budou pro mě rádi pracovat, protože jim to přinese peníze. A už se na to těším!