7. února
Je masopust, naše Alžběta již dvakrát byla u muziky a vždy tam zůstala až do rána. Já ubohá ji musela dovoliti, ale nařídila jsem jí, aby již večer přišla domů. Neslíbila ničeho, ale večer domů nepřišla, a když jsem ji za to pokárala, odsekla mi: „Však ony také bývají na bále!“
To arciť bylo pravda, a tak mne překvapilo, že jsem se na chvíli zamlčela. Však napadlo mi, že je v tom přece rozdíl, a pravila jsem k ní: „Milá Bětuško, já arciť bývám v plesu, ale nebývám vám tam sama, otec a matka mne berou s sebou.“
„Snad sem vždycky mám povolat otce a matku, když se chci vytančit?“ smála se mi.
Řekla jsem: „Právě proto jsem nechtěla, abyste pryč byla v noci, že o tom rodiče nevědí!“
„Oni by mi to bez toho nezakázali.“
„Tedy by šli s vámi anebo by vás někomu svěřili.“
„Já bych hodně na ně dbala!“
„To nejste poslušná dcera.“
„Jsem nebo nejsem, do toho jim nic není. Ale já vím, ony jsou jako všickni páni, chtějí se samy vyrážet a nám čeledínům toho nepřejou.“
Ubezpečila jsem ji, že jí ze srdce přeji každou radost a každé vyražení a že se mi jen to nelíbí, že se v noci toulá sama, což je škodlivé a záhubné a na žádnou dívku se nesluší.
Rozdurdila se, že prý neví o žádné škodě a záhubě, a já jí vyložila, že si kazí dobré jméno a dobrou pověst a do skutečného nebezpečenství se vydává, když s rozpustilými a snad i opilými mužskými od večera do rána tančí v hospodě.
To ji ještě více popudilo. Řekla, že, kdyby na to přišlo, tančí líp než já a nedá se ode mne ani od jiných milostslečen zahanbit.
Nepochybovala jsem o tom, nýbrž přiznala jsem jí, že to ovšem je možná věc. Ale o to se tu nejedná. Já chtěla jen ukázatí, že jí tanec k zlému poskytuje příležitost, jíž se každé ctnostné děvče má vyhýbat.
Věru je s ní těžko mluvit. Již se zas horšila, že jí snad nemám za ctnostnou, nač já zajisté ani nezpomněla.
Bylo třeba podati jí důkazy makavé, že si tím hejřením ublížila, a ty jsem jí podala, ukazujíc na její rozcuchané a roztrhané šaty a. na její prošoupané střevíce.
„Podívejte se,“ pravila jsem, „to jsou vaše nejlepší šaty a vaše jediné střevíce, utratila jste víc, než za čtvrt léta si vysloužíte.“
Styděla se a já jí litovala, že se tak lehkomyslně okrádá, nespoříc a nešetříc, což přede vším má míti na zřeteli.
Vytýkala mi, že já také nespořím a nešetřím. Šaty, jež jsem měla v bále, jsou prý mnohem dražší než její, a jiné parády bylo prý na mně, že ona jí jak živa tolik míti nebude.
To ovšem bylo pravda, ale vyložila jsem jí, že já nic nepokazila a že zajisté spořím a šetřím, dávajíc si na své věci pozor, aby mi hodně dlouho vydržely, ačkoli si mohu zříditi nové snadněji než ona.
„Na mne nehleďte,“ prosila jsem ji. „Mně pomáhají rodiče. Vy se o sebe staráte sama. My nemáme sice velkého bohatství, ale bez jmění přece nejsme. Vy jste chudá a nemáte, leč co si vyděláte. Měla byste pamatovati na budoucnost. Když všecko promarníte, čeká na vás v stáří nouze. Dokud můžete pracovat, není vám zle. Až vás opustí síla, nebudete vědět, co si počíti. Mnohá již chopila se žebroty.“ Odporovala doufajíc, že to s ní tak daleko nepřijde. Může prý se vdáti a bude zaopatřena.
Řekla jsem jí, že by se vdala, kdyby si ňáké věno zachovala, a že i v manželství dobře by jí posloužily vlastní zásoby. Což neví, že na sta rodin má bídu a žije v nedostatcích? Každý krejcar, jejž nyní marně vyhodí, byl by jí potom milou podporou a pomocí.
Zapírala, že marně vyhazuje, a já jí dokázala, že si jedná mnoho zbytečného a že mnoho potřebného jí schází. Šaty její jsou lehké a za peníze, jež stály, mohla by míti důkladnější. Jen když to hodně křičí, pak se jí to líbí. Všelijaké tretky se pro ni ani nehodí. Na zimu nemá nic teplého. Musí se učit hospodařiti, aby se opravdu oblažila.
Ano, chce se oblažit, smůla se mi, proto chodí i k muzice, jiného vytažení ve světě nemajíc a neznajíc.
Zarmoutila mne její řeč a umínila jsem si, že ji, dá-li Pánbůh, přesvědčím o něčem jiném a přivedu na ušlechtilejší myšlenky.
13. března
Přinesla jsem Alžbětě knihu a ptala jsem se, umí-li číst.
Chlubila se, že to jednou dobře uměla, ale od té doby, co vystoupila ze školy, necvičila se v tom a sotva již mnoho dokáže. Z modlitebních knížek si v kostele arciť říkává, ale ty již zná nazpaměť, obdržela je, když ponejprv šla k svatému přijímání.
Bylo mi podivné, že ještě nemá jiných, dala jsem si je ukázati a viděla jsem, že jsou to knížky pro děti.
„Proč pak si nezjednáte knížek pro velké?“ ptala jsem se jí, a když mi odpověděla, že na ně nemá peněz, pohrozila jsem jí prstem, řkouc: „Na čepce, pentle a krajky vám peněz neschází. I náramky, jehlice a prsteny již máte. Ano slyšela jsem, že prý jste se také dala fotografovati, abyste měla svůj obrázek, svou podobiznu. Nemohla jste si raděj koupiti modlitebních knížek?“
„Ony se již také daly malovat,“ odbyla mne a zlobila se, že všecky ty věci, jež jí vyčítám, chci míti jen pro sebe,
Zase jsem ji musela napomenouti, aby činila rozdíl v stavu a neřídila se ve všem dle nás, jež si můžeme víc dovoliti než ona, majíce k tomu prostředky. Našim potřebám nemá přivykat, zavedla by se. Co sluší nám, nesluší jí, a každý moudrý napřed tím se zaopatří, co je pro něj důležitější a užitečnější.
Nechtěla tomu rozuměti, a aby mi přetrhla řeč, vzala do ruky knihu, již jsem před ni položila, a chtěla věděti, co s ní má dělat.
Radila jsem ji, aby si v ní četla, že ji to snad příjemně vyrazí. Však nedala tomu víry, a když jsem odešla, knihu honem zavřela. Není prý do toho čtení nic, vyřídila mi a vrátila mi knihu, a že byla neděle, vyprosila se, že raděj půjde na odpolední kázání.
Je půst, ovšem jsem ji dovolila a ona šla s ňákým mužským na procházku.
Já v skutku byla v kostele a večer jsem se jí ptala, jak se jí kázání líbilo.
Dobře prý.
O čem pak se kázalo?
Nevěděla ničehož a hněvala se, že ji snad chci zkoušeti jako pan páter ve škole.
Tedy jsem toho nechala, ale pověděli mi známí, že ji s milencem viděli na procházce. To mi nebylo po vůli a domluvila jsem jí, že lhala.
Zapírala dost, ale já jí dotírala na svědomí, až se přiznala.
Lháti jest hanebný obyčej. Přivádí nás o důvěru a úctu. Kdo se dobře chová, nemusí ničehož tajiti. Kdo chybil, lépe udělá, když se s tím svěří, a snáz se napraví. Já jí chybu ráda odpustím, ale lež je mi protivná a přeji si, aby již nikdy lží mne neurazila.
Nevím, co si myslila a předsevzala, ale nelhala naposled, již tuze je tomu oddána.