II. Když jedno tresceš, chval druhé
Paní Nanynka byla drobet prchlá. Provinilo-li dítě něco, rozběhla se na ně, rvala je za vlasy a pohlavkovala je. Když se tím upachtila, sedla si a kázala dlouho pokání, a pak se svezla obyčejně na druhé, kteréž ten den nebylo bito, a chválila ho přes příliš.
Abych patrněji mluvil, postavím sem jen malý příběh.
Kateřince, nejstarší dcerušce se zachtělo, aby si hrála s vodou. Kladla na vodu kousky dříví, a na to všelicos řkouc: že to jsou lodě, a to ji těšilo. Pak chtěla chytati ryby, jela s rukávy až po lokte do vody, a když kamínek neb kousek železa z vody vytáhla, volala na své přítelkyně: „Hleďte! Rybu jsem ulovila! Tu mám kapra! Tuť mám pstruha!“ S tím vyražením tak se pomáčela, že z ní kapalo. Bětuška ale, jíž se tenkrát zalíbilo punčochu vroubiti, nedbala o Kateřinčino vyražení a zůstala tichá.
Paní Nanynka, spatříc mokré šaty na Kateřince, hned ji – plesk, plesk – několik notných pohlavků zasadila. Pak ji jela do vlasů, táhla ji ještě do světnice, rvala ji ještě několik minut, a konečně sebou hodila bezduchá na stolici a držela následující kázáni:
„Zlopověstné, bohaprázdné dítě! Z tebe mám hanbu a potupu! Napomínám a vyučuju tě dost, a pořád zůstáváš jaks byla. A kdybych si hubu až po uši roztrhla, nebudeš jinačí. Ty jsi pravá svině a popelka. Jak tu stojí ta mrcha jako kus dřeva! – Zástěrku jsem jí teprve dnes dala bílou – k čemu juž je. Fuj! Styděla bych se, kdybych byla dcera hodných lidí, a kdybych se chtěla tak špinavě chovati. To si chválím Bětušku! Jak tu čistě stojí! Jako by za sklem stála. Předce je šetří, nikdy nebude takové hlouposti činiti! Ale pojď sem, má milá Bětuško! Tu máš hubičku! O Kačence – o té – fuj! Ani věděti nechci – koštětem ji vyženu!“
Neučinila-li Bětuška druhý den něco po matčině vůli, dostala také takové kázání, a Kačenku si vychválila za příklad.
Jaký oumysl vlastně paní Nanynka při takovém jednání měla, nevím. Byl-li její oumysl, aby dítě jedno na druhé poštvala, dosáhla ho šťastně.
Byly na sebe tak rozníceny, že se mohly očima usmrtiti. Chválené dítě hněvávalo se pokaždé na potrestané, protože matce tolik mrzutosti způsobilo; a potrestané mohlo zlostí puknouti, že se sestře, ana také lepší nebyla, taková chvála dává.
III. Buď hezky váhavý a mírný při nátiscích, kteréž děti sobě činí, a chraň se, abys přísně jejich vad nezpytoval
Mariánka věděla se velmi dobře ke svým rodičům se přilísati, ale nemůže se zapříti, že byla také velmi potutelná, a někdy zlostná. Měl-li bratr něco, co se jí líbilo, přivlastnila si to, nebo to roztrhala, roztloukla a zkazila. Nato se dal Vilím do hrozného řvaní. Rodiče hned přiběhli, ptajíce se: „Co pak je ti?“
„Mariánka,“ dí Vilím, „mi vzala tantesy![1] Roztrhala můj obrázek!“
„Což musíš pro každou maličkost tak náramně křičeti? Mlč pak jen! Dlouho-li pak to bude trvati, hračky ty ji omrzejí, pohodí nimi, pak si je můžeš zase vzíti.“
To byla obyčejná náhrada, kterouž dostal Vilím za křivdu od sestra učiněnou.
Někdy, když počaly děti křičeti, přiběhli rodiče, a bez vyšetřování, kdo vádu začal, mlátili obě. Vilím byl obyčejně nejvíc byt, protože nejsilněji křičel. To ho tak rozzlobilo, že počal sám svým soudcem býti. Když mu sestra ublížila, hnal se na ni, porval a zbyl ji; a oba na sebe zanevřeli tak, že se do smrti zbůjnicky nenáviděli.
[1] Tantes maličkost, hračka, možná i peníz nepatrné hodnoty