10. ledna
Vládnout, paní být, poroučet, hospodyni dělat je věru těžší úloha, než jsem si myslila. Již se obávám, že jí nedostojím, a kdyby se mi třebas všecko podařilo, s tou tvrdohlavou a ošemetnou čeládkou nebude možná vyjít. Často jsem byla při tom, když si na ni paničky stýskaly, a nevěřila jsem jim, že nesnesitelný kříž jim způsobuje. Nyní to začínám sama poznávati a naše Alžběta již až do duše mne omrzela. Nechci žalovati matce, že to s ní nevydržím, zarmoutila bych ji a sama sebe bych zahanbila. Snad si ji přece nakloním a má vina to nebude, když nám z domu uteče. Ano, již mi tím hrozila a hned první den vyslovila se proti mně jakoby poslušnost a službu mi vypovídala. Přišla jsem za ní do kuchyně, když ji tam matka byla poslala, aby si svůj uzlík rozvázala, a hle, ona na uzlíku sedí, mračí se a nic nemluví. Pravila jsem k ní vlídně: „Bětuško, vyndejte si své věci, já vám ukážu, kam si je máte uložit.“ A zůstala seděti a nic mi neodpověděla.
Ptám se jí: „Schází vám něco?“
Řekla nevrle: „Schází”.
„Co pak, má drahá?“
„Zde já sloužit nebudu.“
„Proč?“
„Jste zde dvě paní a člověk má na jedné dost.“
„Vždyť nejsme zlé!“
„To všudy říkají.“
„Již jste tedy byla na více místech?“
„Zkusila jsem to leckdes a nikde se mi nelíbilo.“
„Zde se vám snad bude líbiti.”
„Nebude, ony jsou tuze mladá a nezkušená a mají mi poroučet.“
„Matka to chce.“
„Já ne.“
„Vždyť jste ale řekla, že je vám to jedno.“
„Milostpaní jsem to řekla, jim mohu říci pravdu, jsou mladší než já.“
„To ale nebylo dobře, pravdu máte mluviti vždycky.“
„Již mne chtějí upravovat, já vím, jak to takové mazlíčky dělají, a proto se pěkně poroučím.“
Vstala, chopila se svého uzlu a již s ním vycházela ze dveří. Však zpomněla si, že dostala závdavek, a nastojte, neměla peněz, aby ho vrátila.
„Závdavek jim pošlu,“ řekla, „nemám ho u sebe“ – a já ji vzala za ruku, táhnouc ji nazpátek.
„Jen si ho nechte,“ pravila jsem, „nezáleží mi na něm, ale na tom mi záleží, abyste mne dříve neodsuzovala, než jste mne poznala.“ Pohnulo mne to, že mi až slze vyhrkly.
Alžběta je viděla a prohlásila se, že tedy neodejde, až si ten závdavek odslouží.
I rozvázala uzel, uložila si své věci a chtěla, abych jí vykázala práci.
„Musíme vařiti oběd,“ vyjevila jsem jí, „aby byl hotový, než přijde otec, my jíme v jednu hodinu.“
„Kdo bude vařit: ony nebo já?“ ptala se.
Odpověděla jsem: „Dnes mohu vařiti sama, vy tu máte mnoho nádobí, do poledne je sotva umyjete.“
Myla tedy a pořád dávala pozor, jak míchám, zadělávám, jídla připravuji, aby v tom ňákou chybu našla.
Ó jak jsem byla ráda, že mi to dobře šlo od ruky a že jsem si před služkou ničeho nezadala. Paní musí sama uměti, co složce ukládá, a kdo chce poroučet, musí sám práci znát, sice je vážnost jeho tatam. Maminka mne napřed ve všem náležitě vycvičila, než na mne práva a povinnosti své přenesla, a toho bylo třeba, abych úřadu svému dostačila. O nás dívky nebudou se pořád matky starati, nýbrž my samy dříve nebo později starati se budeme o jiné, byvše učiněny samostatnými. Ať jest to ve stavu svobodném nebo manželském, schopnost k tomu musíme míti a tu zaopatřiti si nezanedbávejme.
Je to asi smutné postavení, když služka je moudřejší, způsobnější a obratnější než paní, již má poslouchati. Já to dobře tušila, cítila a povážila, vaříc oběd před Alžbětou, jejíž oči mne ustavičně stíhaly. Nemohouc mi nic vytýkat, byla uštěpačná a dávala na jevo, že pochybuje, umím-li také něco jiného ustrojit, než co právě dnes budeme míti k jídlu.
„Jestli pak milostslečna umí také hrách vařit?“ smála se a dodala: „Hrách jíst to nemusí uměti, to umíme my děvečky.“ „Já ho ráda jím,“ řekla jsem, ona se ušklíbla a potupně hodila okem po hrncích na ohništi. Proč mne nenávidí?
24. ledna
Naše Alžběta byla naposled v službě u Vrbíků. Vrbíkova slečna Anežka nestojí u ní v přízni, pomlouvá, haní a tupí ji, že to nemohu a nechci poslouchati. Najednou již řekla, že je husa, ano i hloupou husou ji nazvala, jež neumí do rukou vzíti ani vařečky. Musela prý ji přece ctíti co nějakou princeznu, dávala si rukavičku líbat, milostslečno říkat, ani se sama neoblíkala a celý den nic nedělala. Na procházky chodit, večer strávit ve společnosti při vytažení, ráno dlouho spát a třebas v posteli snídat, to se jí líbilo, ale jinému nepřeje ničehož, má ho za otroka., vadí se, nedává a sama je ze všech nejhorší.
Alžběta mi chtěla povídati, cokoli na Anežka věděla, já jí to ale zakázala a pořád ji musím okřikovat. Má v ústech jen klevety, o každém něco ví a nikdy to není dobré. Tu prý jí dávali každý den brambory, tam měla hrách třikrát za týden; tu jí nesolili, tam nemastili; tu jí nepřáli ani kousek mýdla, tam před ní i chléb zavítali. Masa a kávy se ještě málo najedla. Kde jí maso dali, již zapáchalo: kde dostala kávu, byla tuze špatná. Ani pořádně se vyspat, známé navštívit, do kostela chodit prý nemohla. Potom aby člověk sloužil! Služebný stav je nejtrpčí na světě. Bůh ji stvořil jako každou jinou ženskou. Přece je některá slečna a některá milostslečna. Proč právě ona musí trpěti? Chtěla jsem jí to vymlouvat, ale zlobila se, že nejsem v tom a že tedy nemohu souditi, jak sloužícím je zle. Je jim v skutku zle?
Všem nikoliv. U nás se zle nemají, a kdyby Alžběta si toho vážila, mohla by zajisté býti spokojena. Já jí nechci v ničem ublížiti, budu k ní spravedliva a svědomitě naplním povinnosti, jež k ní mám.