Prostředkové, jak se mají děti ukrutnosti navyknouti
Vzbuď v nich časně radost nad bolestí a trápením živočichů
Soused Kylián byl dle jednomyslného uznání celé osady pravý ukrutník. Neznal větší radosti, než když mohl své spolutvory mučiti. Při hudbě v kostele obyčejně usnul, ale uslyšel-li kvílení, bolest trpícího – tu se zasmál a okříval.
Po jídle bývalo jeho obyčejné vyražení, že psa za uši vyzdvihoval, silně ním třepal a čím pes bolestněji kňučel, tím více svítily Kyliánovi oči, zaťal zuby a třepal psem tak dlouho, až nemohl ducha popadnouti. Jestli jen na koni asi hodinu cesty, musela na něm státi pěna, a když s něho slezl, díval se vždy na své krvavé ostruhy. Na svůj vůz naložil vždy ještě jednou tolik než jiní sousedé, a sotva že koně drobet zastavovali neb vázli, běžel na ně a mlátil je tlustým klackem, kam mohl, že všickni přítomní bolestí oči odvraceti museli. Proto měli jeho koně místem jako dlaň veliké krvavé rány. Z těch ani oko nezpustil, když šel při koních, že se zdálo, jako by na bolestech své oči pásl.
Od bití a lekání byla jeho manželka celá chromá a zdraví svého zvlášť v posledních šesti nedělích dokonce zbavená, poněvadž ji, že klíček ztratila, z postele za vlasy vytáhl a hrozil, že jí krkem zakroutí.
Trestal-li děti své – což se velmi často stávalo, svázal jim ruce a flákal je krouceným uzlovatým provazem tak nelidsky, že jim pěna z úst kapala; aneb je pěstí do zad a do hlavy tloukl.
Jednou dopadl na své louce cizí děvečku, a tak ji ztloukl, že polomrtvá ležeti zůstala a jen lékařovým velikým snažením při životě zachována byla.
Obyčejně vyhrožoval takto: „Dostanu-li tě, vaz ti zlámu, ze světa tě zprovodím; podávky do tebe vrazím.“
Když ho napomínali, aby odložil ukrutnost, a mu předpovídali, že to s ním zlý konec vezme, odbejval je vždy těmito slovy: „Ať se se mnou děje, co chce! Jednou předce zemřu; ať jest to v posteli, na šibenici neb na špalku – to mi jest vše jedno.“
Tak neobyčejný muž musil býti též neobyčejně vychován. Neboť ačkoli při obyčejném vychování divní tvorové se zdaří, přece pak zřídka slýcháváme o takovém ukrutném muži, jako byl Kylián.
Pokusil jsem se dlouho nadarmo, abych zvěděl, jak byl vychován, našel jsem konečně jeho spolužáka, jehož jsem se tázal: zdaž mu povědomo, odkud to pošlo, že jest soused Kylián tak přehrozný ukrutník?
„To snadno uhodnete,“ odpověděl mi, „jak pak to může jinak býti? V jeho otci, Bůh mu dej radost věčnost, nebylo ani dobré žilky. On neměl většího zalíbení než hodně lidí soužiti. Dva jeho synové nemohli u něho vydržeti, odešli do ciziny.“
„Toť juž pochopuji, odkud pošla Kyliánova ukrutnost.“
„Ale nemůžete si zpomenouti,“ ptám se dále, „co s ním otec dělal, když byl Kylián ještě malý?“
„I pamatuji to dobře. Já tam býval pečený vařený, protože jsme byli sousedé. Vím, jako by to dnes bylo, že byl Kyliánek otcovým mazlíčkem, kterýž mu všecko snášíval, co by ho jen těšiti mohlo.“
„A co to bylo?“
„Vyslídíval všecky ptačí hnízda, a přinášel mladé Kyliánovi. Tento je škubal, ořezával jim křídla a nožičky, a smíchy se kácel, když se v krvi váleli a bolestí pištěli. Snášel mu štěňata, koťata, a nechal mu je mučiti, takže mně samému bylo těch zvířátek líto! Nedal žádnému holouběti hlavu podřezati, ale zakroutiv jim křídla dal je Kyliánovi, aby si s nimi hrál. A podřezal-li slepici krk, nechal ji tak běhati, sedl si k ní se synáčkem, a nemohl se dost nasmáti, an se ubohé zvíře bolestí potácelo.“
„Tak! Tak! Když byl Kylián tak krásně vychován, ovšem není divu, že se stal takovým ukrutníkem. Kdo se tak zdařil, že má potěšení z úzkosti a pištěné malého ptáčka, z kvičení štěňat zraněných, tenť obyčejně když dospěje, stane se katem lidí a zvířat.“