24. srpna
Doktor Götz měl pravdu: hodní páni agenti v Berlíně mi připravili první zklamání.
Odpoledne před mým odjezdem jsem byla u Konrada, který mi dal doporučující dopisy a instrukce. Řekl mi svým nepřikrášleným způsobem o agentech:
„Devadesát procent těch chlapů jsou darebáci! Jděte za jedním z těch nejvýznamnějších a rovnou mu nacpěte pět set nebo raději tisíc do tlamy. Tak dosáhnete svého nejrychleji a bez obtěžování pozornostmi. Peníze jsou jediná věc, kterou respektují.”
Moc hezké, milý pane Konrade, naštěstí mám pětistovek a tisícovek jako smetí, takže je můžu na potkání rozdávat.
Hned moje první návštěva by leckoho odradila. Přišla jsem do kanceláře prvního z těch pánů. V předpokoji seděli dva písaři se samolibými obličeji a drzýma očima.
„Chci mluvit s vaším šéfem,” řekla jsem.
„Není o čem mluvit,” řekl jeden z nich, rozvaloval se na židli a neudělal jediný pohyb, který by naznačoval, že se hodlá zvednout. Opravdu, nevychovanost těch lidí předčila všechno, co jsem doposud očekávala od subalterních úředníků v německých kancelářích. Konrad mi vyprávěl o životě těch ubohých škrabáků u divadelních agentů, takže jsem se nenechala zastrašit, zatvářila jsem se povýšeně a řekla jsem:
„Okamžitě mě ohlaste u šéfa! Tady je moje vizitka a tady je pro něj dopis!”
Pak se konečně zvedl, cosi zamumlal a zmizel v další místnosti. Po chvíli se vrátil, nechal pootevřené dveře a mávl směrem k nim. Rozhodla jsem se to pokládat za pozvání a šla do druhé místnosti. To byla nejsvětější svatyně. Nejvyšší seděl u velkého psacího stolu, vedle něj v křesle trůnila nahastrošená, vyžilá, opotřebovaná ženština.
Pan agent sotva zvedl hlavu, aby se na mě podíval, na můj pozdrav odpověděl zavrčením, židli mi samozřejmě nenabídl.
„Sháníte angažmá?” řekl.
„Ano, a co nejdříve.”
„Na zimu už těžko.”
„Možná by to šlo,” řekla jsem potichu. „Nemám velké požadavky.”
„Jako začátečnice také nemůžete mít. Hereček je hodně. Máte fotografie a repertoár?”
„Ano.”
„Nechte je vepředu se svou adresou. A to je prozatím všechno.”
Tak jsem byla propuštěna. Písař v předpokoji se na mě drze a surově smál, když jsem odtáhla jako zmoklý pes.
U druhého agenta jsem dopadla ještě hůř. Uvítání bylo podobné jako první. Když jsem předala vizitku a doporučující dopisy – mezi nimi jeden Konrádův – bylo mi dovoleno vstoupit do privátní kanceláře. Agent seděl za stolem a četl dopis doktora Götze. Na pozdrav mi neodpověděl a nechal mě stát.
Při čtení dopisu začal:
„Hm, hm, tak vy chcete být herečkou? Pan šéfredaktor o vás píše moc hezky, ale bohužel nic podstatného. Tak se podíváme, co je v ostatních dopisech.”
A otevřel Konrádův dopis.
„Hm, hm, starý Konrad. No, podíváme se.”
Náhle hodil dopis na stůl a rychle se otočil, aby se na mě podíval.
„Hm, hm, má pravdu, ten starý sprosťák. Hezká, moc hezká. Ale neposadíte se, milé dítě?”
Musela jsem se posadit na malou pohovku, on zůstal sedět u stolu.
„Salonní dámy chcete hrát? No jo, Konrad má pravdu. Máte na to všechno. Postavu, no jo, dopadne to. Myslím, že se to podaří. Vynasnažím se, za předpokladu, že…ano, ano…za předpokladu, že…”
Podíval se na mě malými prasečími žádostivými očky. Byla jsem celá nesvá.
„Máte fotografie?”
Podala jsem mu je a on si velmi zblízka prohlédl. Konrad mi řekl, abych se nechala vyfotografovat s dekoltem a nahými pažemi. Nechtěla jsem to udělat, ale vysvětlil mi, že agenti a ředitelé by měli mít možnost si udělat přesnou představu o vzhledu dámy, které budou její partneři na jevišti často říkat, že je krásná. Uznala jsem, že má pravdu. Teď mi ale bylo nepříjemné, když starý chlípník zvedl oči od fotografie, aby ji mohl porovnat s originálem, a řekl:
„Hm, hm, velmi hezká. Polovinu úspěchu máte v kapse, když si odložíte. Talent je skoro vedlejší. Pokusím se pro vás něco udělat.”
Odložil obrázek, šel ke dveřím a zavolal několik nesrozumitelných slov. Pak si sedl ke mně na pohovku.
„Ano, ano, uvidíme, jestli to stihneme ještě v zimě. Kam byste ráda šla? Mám nějaké kontakty.”
Řekla jsem, jak mi poradil Konrad, že bych ráda byla v divadle střední velikosti, kde bych měla možnost hrát dobré role, získat rutinu a vytvořit si repertoár.
„Ale, střední divadlo, děvče jako vy,” zvolal rozhořčeně. „No, dovolte, milé dítě, abych vás poslal, víte kam? Přímo do Berlína!”
Přisunul se ke mně na pohovce blíž a já jsem se posunula až k loketní opěrce.
„Ale co z toho budu mít já, milé dítě?” pokračoval a chtivě se na mě díval.
„Och,” řekla jsem, „obvyklých pět procent a také…”
S hlasitým smíchem mě přerušil. „Hahaha, „také“, to je velmi dobré. Líbí se mi to „také“. Ty malá čtveračko! Ale to nemůže být mrzký peníz, drahoušku. Ptám se na něco hezčího. Jistě jdeš přímo od maminky. Takže jsem rád, že holčička…”
Vzal mě kolem pasu, pokusil se mě přitáhnout k sobě a levou rukou mi současně sáhl na prsa.
Vyskočila jsem, jako by se mě dotklo žhavé železo.
„Nechte mě,” vykřikla jsem, „je to hnusné!”
A běžela jsem ke dveřím.
„Hloupá huso,” volal za mnou, „s takovým chováním to u divadla dotáhneš daleko!”
Proběhla jsem předpokojem a běžela dolů po schodech a chvíli jsem běhala bezcílně ulicemi, než jsem se uklidnila.
Zpočátku jsem byla z této zkušenosti zoufalá. Jak je to vůbec možné? Ten člověk mě zná sotva deset minut a očekává, že vyhovím jeho špinavé žádosti. Za co mě má a čím to může být, že je slušná dívka po patnácti minutách známosti pokládána za nemravnou?
Do třetí, Drenkerovy agentury, pro kterou jsem měla doporučující dopisy, jsem se ze strachu z podobných zkušeností neodvážila jít, a odpoledne jsem odjela domů. Agentuře Drenker jsem poslala fotografie, doporučení a repertoár poštou a k tomu jsem napsala, co bych chtěla. Snad to jde i tak.
Doktoru Götzovi jsem nic o svých berlínských zkušenostech neřekla, jinak by mi zase chtěl překazit cestu k divadlu. Matce jsem samozřejmě všechno utajila. Ale Konradovi jsem to řekla. Vzal celý incident s klidem, a když jsem řekla, že nemám chuť nechat starému zhýralci jeho útok projít, řekl:
„Co chcete dělat? Nemáte svědka. Ti chlapi jsou dost chytří, aby se jim nedalo nic dokázat. A vůbec! Pokud mu půjdete po krku, uděláte si nepřítele, který vás může hodně poškodit. Může vám způsobit hodně nepříjemností, může namluvit ředitelům, že jste ošklivá nebo netalentovaná, a uvěří jim víc než vám. Nebo vám může pokazit angažmá tím, že doporučí levnější a pravděpodobně lepší sílu. Viděl jsem takové případy. Takže nechte chlapa na pokoji a podívejte se na události z jeho hlediska. Mnoho hereček by jeho přání uspokojilo, jen aby pro ně pracoval, a tak věřil, že se jeho pokus setká s úspěchem. Příště budete chytřejší. Až někam přijdete a budete něco chtít, svůdně a slibně se usmějte a řekněte mu, že dostane odměnu, až bude smlouva uzavřena! Nemusíte to potom splnit. V divadle musíte být chytrá, protože jinak se nedostane kupředu.”
„Takže člověk je bezbranný proti drzosti pánů agentů, nemůže se bránit vlastníma rukama a ústy. To jsou pěkné poměry! Ráda bych viděla, jak rychle by policie a tisk a sociální demokracie zasáhla, kdyby takhle někdo zacházel se svou služkou.”
„Samozřejmě, samozřejmě,” řekl, „služebnictvo má lepší ochranu než my. Však jsme jenom neužiteční umělci! Služky mohou drhnout podlahu, vyklepat koberce, škrábat brambory a udělat mnoho práce, která je užitečnější než hraní komedie.”
To jsou neutěšené podmínky, ale musím se s nimi v současnosti smířit. Myslím, že skutečně talentovaní a snaživí umělci trpí méně, než průměr. Doufám, že z Berlína brzy přijde smlouva, tím se pohnu kupředu.
5. září
Prvního září jsem dostala od agentury Drenker smlouvu do Zwickau na 120 marek. Podepsala jsem ji, ale dodneška se mi nevrátila. Takže z toho asi nic nebude. Doktor Götz myslí, že to byl pravděpodobně podvod, protože agentury posílají smlouvy svým klientům, aby je udrželi v dobré náladě, ale příslušná divadla o tom nic nevědí. Takovou smlouvu agentura hodí do koše, sotva ji klient podepíše. Vyložená neslušnost. Tímto způsobem zřejmě chudým, umístění hledajícím umělcům dodávají naděje, které se nikdy nesplní.
Cítím se teď velmi nepříjemně a zlobím se, protože, obrazně řečeno, stojím mezi dveřmi. Chci odejít ze školy a nevím, kam půjdu. Protože samozřejmě nechci opustit učitelské povolání, dokud nebudu mít solidní, přiměřeně placené angažmá. Také pro matku je to nepříjemné, pokud se do 1. října rozhodne, že odejdu, dá k 1. lednu výpověď z bytu. Co bude dělat potom, ještě neví. Někdy říká, že by šla se mnou. To bych v žádném případě nedovolila. Moje jemná matka, která nemá zkušenosti se světem a vyhýbá se každému shonu, by byla v divadelním životě velmi nešťastná. Já jí domlouvám, aby šla do Langenstedtu. Tam se jí líbí a byla by šťastnou babičkou, která by pečovala o Annina chlapce.
Do naší nejistoty dnes večer vnesl doktor Götz malou naději.
Byli jsme v Městském divadle a šli jsme společně domů. Po cestě jsme mluvili o nevalných vyhlídkách na získání angažmá a on náhle řekl:
„Mám nápad! Dokážete si představit, že byste zahájila svou divadelní kariéru tady, na jevišti Městského divadla?”
„Pokud by matka souhlasila, proč ne?”
„Pravděpodobně byste měla začít jako volontérka, a promiňte mi mou indiskrétnost, je otázka, jestli si to můžete finančně dovolit. Volontéři dostávají v lepších divadlech malou kompenzaci, ale v některých nic. Nevím, jak to má ředitel zavedeno tady.”
Popsala jsem mu svoji finanční situaci otevřeně a důkladně.
Matka doposud dostávala 400 marek úroků z účtu na mou podporu a bude je dostávat dál, dokud budu tady. Ze svého platu jsem jí dávala 25 marek měsíčně. Proto bychom si musely opatřit nějakou náhradu, kdyby mi ředitel nedával žádný plat. Ale 13. září budu plnoletá a budu moci spravovat svůj majetek sama, a je zřejmé, že v prvních letech divadelní kariéry na něj budu muset sáhnout. Navíc jsem si ze svého platu naspořila pěknou sumičku. Od doby, co jsem pojala přání jít na jeviště a ještě předtím, jsem tak šetřila, že blahoslavený Harpagon je ve srovnání se mnou marnotratník. Tak jsem si dala 300 marek stranou. Kromě toho bych mohla v zimě dávat soukromé hodiny a jsem si jistá, že bych půl roku před učitelskou zkouškou získala hodně seminaristek.
„To není zlé,” řekl doktor Götz, „a můžete si dovolit dělat volontérku v Městském divadle. Měla byste tu výhodu, že byste začínala v divadle s dobrou uměleckou pověstí.”
„A ředitel by mě vzal?” řekla jsem.
„Myslím, že ano,” řekl, „ředitel a já spolu máme dobré vztahy. Je mi tak trochu zavázán. Když jsem sem přišel, ostře jsem zkritizoval našeho divadelního referenta, který, kdykoliv se mu něco nelíbilo, nesahal daleko pro nemilosrdnou výtku a bezohledné pokárání, ale brzy je nahradil věcným poučováním a shovívavým napomínáním. Ta malá část publika, která něco o umění ví, v mírně formulovaném názoru kritika poznala své výhrady a své odsudky. Té větší části, která ničemu nerozumí, je jedno, jak se píše. Ředitel je s touto metodou spokojen a od té doby si mě váží. Zahraji si na vašeho agenta a uvidím, jak to dopadne.”
Je to tak přátelské od doktora Götze, že to chce pro mě udělat. Jsem mu vděčná, a přesto mi to dělá starosti.
On a stále on!
Kolik laskavosti a pomoci mi už prokázal, a já mu to nemám jak oplatit.
Když jsem se vrátila domů, okamžitě jsem promluvila s matkou o tomto novém plánu. Předpokládala jsem správně, co řekne jako první:
„Ale co tomu řekne strýček vrchní pastor? On je duchovní, a ty chceš být ve stejném městě herečkou.”
„Pokud budeš souhlasit ty, drahá matko, pak doufám, že názor nikoho dalšího není důležitý,” řekla jsem.
„Nedovolí to, je tvůj poručník.”
„Ano, ještě osm dní! Pak budu paní svých rozhodnutí a záležitostí.”
„Ale stále je hlava rodiny a má právo starat se o své příbuzné.”
„Jistěže je. Ale já mám nicméně právo nenechat omezovat svoji svobodnou vůli a nenechat na sebe klást nemístné nároky. Přemýšlej o tom, matko, co pro nás skutečně udělal. Kdybychom si nepomohly samy, on by nám nepomohl. Znáš přece jeho oblíbené fráze: „Moje kancelář mi nenechá žádný volný čas“, „Moje rodina má nárok na všechny moje prostředky!“”
„Ale uvědom si, že naše jméno je ve městě velmi dobře známé a že je těžké pomyslet na to, že bude spojováno s postavením herečky.”
„Na to jsem myslela a rozhodla jsem se používat umělecké jméno.”
„To by bylo velmi milé, kvůli příbuzným.”
„Takže je rozhodnuto. Ostatní můžeme probrat později. Se strýčkem vrchním pastorem promluvím sama, ty si kvůli němu nemusíš dělat starosti a rozčilovat se. ”
Matka se na chvíli uklidnila. Uvidíme, co bude říkat zítra.