4. prosince
Pravé divy se staly s naší Bětuškou. Člověk sotva věří, že je to ona.
Podívejme se, jak se proměnil i její zevnějšek.
Před rokem bývala ve všední den ušpiněná a v neděli se skvěla v parádě. Když jsem jí řekla, že mladé děvče vždycky má šetřiti čistoty, odporovala mi, že to není možná a že toho ani není třeba, poněvadž jí doma nikdo nevidí.
„Vidíš se sama a vidíme tě my,“ domlouvala jsem jí a obyčejně jsem přidala: „Špinavá holka otupuje si stud a ztrácí vážnost.“
Nechtěla na to dbáti a byla také nepořádná. Nosila roztrhané šaty a střevíce a nic na sebe nespravila. Kam co hodila, tam to nechala. V kuchyni uklízela já sama, chtěla-li jsem, aby tam neleželo páté přes deváté. Do pokoje jsem jí věru ani nepustila.
Nyní je to jináč. Alžběta i všedního dne na sebe drží a v neděli nestrojí se nevkusně a křiklavě. Sama si šaty předělává, šije, kdykoli může, je pilná a již se v tom zná obstojně. Musí prý to přivésti ještě dále a za velkou hanbu by pokládala, kdyby to dokonale neuměla. Plete také punčochy a chce míti zásoby, kdežto jindy jedinký pár jí stačil, a ten byl koupený.
Přece jí zbývá času ku čtení, a vycvičila se v tom, že pochopuje, co čte, a nachází v tom potěšení. Její přítelkyně také rády čtou, a Alžběta nejen u mne se tomu učí, nýbrž i u nich.
Chce také psáti. Již psala rodičům list. Když jde na trh, zapisuje si, co má koupiti, a když přišla z trhu, dělá účet, co vydala. Prospívá v tom výborně, a já zajisté všecko jí mohu svěřit.
Přestala mlsati i lháti, a mrzí ji, že to jednou měla v obyčeji. Spoléhám se na pravdu jejích slov. Když něco provinila, směle se mi přizná. Dobrá vůle to snadno napraví, a je bez mrzutosti a křiku.
Nečiním jí v ničem křivdy. Jísti má u nás dost, a nezdravých pokrmů jí nedáváme. Proto netrpí hladu a nepřichází do pokušení, aby si sama brala. Že my jíme něco lepšího, již jí neuráží, a odpadlo-li pro ni něco od našeho stolu, je za to vděčna, ale tuze si toho nevšímá.
Dříve ji zaváděla nepřízeň a závist, myslila, že jí nepřejeme, a zlobila se na všecky pány. Nyní ví a je přesvědčena, že chceme její dobré. To ji smířilo s osudem, že musí sloužiti, a slouží ráda, věrně a příkladně.
Nás nemá za cizí, nýbrž za své, a ačkoli je nám poddána, přece se jí prý zdá, že žije u přátel. Vždyť prý mluvíme česky, říkáme si s ní „vy“, chodíme na kázaní, na které ona chodí, béřeme ji s sebou do divadla, doprovázíme ji k muzice, ničehož si pro sebe nevyhražujeme. Arciť jsme páni, a musíme míti přednost, však jsme – Češi, a to prý nás k ní a ji k nám přibližuje.
Přisvědčila jsem jí a pravila jsem: „To mne těší, že nás máš za Čechy. Ano jsme Češi a honosíme se tím. Dobře, že jsi to poznala. Nyní se v tobě také probudí vědomí, že jsi Češka. Buď jí ráda a nemyslí, že ti jiná řeč dodá víc cti než česká. K užitku ti ovšem je. Nechybujeme, když se jí přiučujeme. Však česká řeč je naše, služka si jí musí vážiti jako paní, a když cizí řečí mluví, aby se nad Čechy povýšila, sama se odsuzuje. Který člověk, ať je pán, řemeslník nebo rolník, mužský nebo ženská, ať poroučí nebo slouží, mezi Čechy jiným jazykem, než českým chce vynikati, ustavičně ho začíná, lámá a přetřepává, dokazuje, že pohrdá vlastním rodem.“
Alžběta netají, že i ona byla taková, a zná prý mnoho dívek i chasníků, kdož se ještě neobrátili.
Řekla jsem jí: „V tom ohledu jsme také sestry. Máme jednu řeč, jednu otčinu a jednu vlast. Paní i služka ji má milovat, na ní si má zakládat, jí má přát, o její dobré se má starat. Buďme hodné její dcery, vyznamenejme se každá ve svém stavu a povolání a povzbuzujme a utvrzujme jiné svým příkladem.“
Tak se stane, a milá Bětuška již prý by si nedala „Lisi“ říkat a německých modlitebních knížek darovat. Je Češka a tou zůstane – se mnou.
31. prosince
Dnes jsme byly na kázaní, které bývá poslední den v roce. Když jsme přišly domů, děkovala mi Bětuška za všecka dobrodiní, jež jsem jí prokázala, a prosila, abych ještě déle ji podržela v přízni.
Bude zase u nás sloužit, nepřeje si lepších pánů, a my si nepřejeme lepší služky.
Se mnou ji, pravila, tři věci spojují. Jsme křesťanky, panny, Češky. Jakožto křesťanky sloužíme stejně Bohu a plníme jeho svatá přikázání.
Jakožto panny zakládáme si na své cti a důstojnosti. Co Češkám záleží nám na národu a vlasti.
Rozdíl je mezi námi pro vychování a pro stav, a na to Alžběta vždycky chce pamatovat.
Vysvětlila jsem jí, že i tento rozdíl mezi námi se zmenší, když se nepřestane cvičit, vzdělávat a ušlechťovat, aby obohatila rozum i srdce a získala si schopnosti, jež já si již přivlastnila.
Ovšem to učiní, a kdyby všecky dívky: panské, i služebné, byly horlivé křesťanky, pořádné panny a vzdělané Češky, mizela by mezera mezi nimi, hodily by se víc k sobě a opravdu by tím sebe i jiné oblažily.
Stavy ovšem nepominou, ale nemají naproti sobě státi příkře a nemají se snižovati. Co je nám společné, v tom si podejme ruce, to podporujme, to hajme; co máme pro sebe zvlášť, tím se nevypínejme. Musí nás vésti láska, dobrá vůle a svornost. Pak na nás národ bude pyšný, budeme vlasti k prospěchu a přispějeme k jejímu zvelebení.