Prostředkové, jak se mohou děti mstivé učiniti
I. Když jsou děti nevrlé, dej jim pokaždé něco, na čem si mohou zlost vylíti
Když se Adolfek uhodil, neb když upadl, dal se do takové křiku, že se to po celém domě rozléhalo. Rodiče hned přiběhli, plni ouzkosti, chtíc ho upokojiti, a sice tímto způsobem: ptali se ho nač upadl? Oč se uhodil? Pak přinesli bič neb metlu. Bili tím tu věc neb místo, kteréž, jak Adolf myslil, jemu ublížilo. „To je ošklivý kámen, porazil Adolfa! Já tě naučím, abys byl zdvořilejší! Ty ohavná stolice! Neuhodilas-li Adolfka do hlavy! Já ti naflákám, že na to budeš pamatovati!“ Tak mluvívali, a pak dali Adolfkovi bič do ruky, že to musí bíti, a tím se upokojil.
Nikdy se více nehoršil, než když mu matka chtěla obličej umýti. Místo co by měla jeho vůli přemoci, a mu ukázati, že svou lehkomyslností si obličej zamazal, svedla vinu vždy na ubohého psa Ořecha. „Zase tu byl, pravila ten ošklivý pes, a zamazal ti obličej. Ale počkej! My ti dáme.“ Tu škaredil Adolfek na psa. A sotva byla voda s obličeje utřena, počalo se bíti nevinného Ořecha.
Tak si zvykl dál a dále, jak se mu kdy něco protivného přihodilo, dal se do všeho, co bylo na blízce, aby se pomstil.
Poněvadž však obyčejně měla chůva Adolfa na starosti, musela větším dílem nejvíce jeho zlost pokusiti. On po ní tloukl, škrábal a kousal ji. Jeho matka to často vidívala a nepozorovala v tom nic neslušného.
Když jedenkrát chůvu do obličeje vškrábl, chůva se rozhněvala, a pleskla ho přes ruku; a z toho povstal přenáramný křik. Rodiče ji nadávali a láli. „Co pak si o sobě myslíte, že se opovažujete na naše dítě sahati? Vždyť vidíte, že je maličké? Jistě vaši tlustou kůži nepoškráblo.“
A hned musila chůva z domu.
Tak byl Adolf vychován, kterýž v dospělých letech své staré rodiče několikrát zbil, a je nejopovrženějšími řečmi ztejral; dával se do každého vztekle, kdo mu v tom nejmenším ublížil, a když se nemohl na lidech pomstíti, rozlámal a rozšlapal stolice, a tloukl džbánky o zemi.
II. Když někdo tvému dítěti ublížil, představ mu to ublížení za hodně veliké, a nenech ho na něm
Melichar běžel kdys po škole na místo, kde se hrálo, a provozoval tam všelikou svévolnost. Mezi jiným vyrážel se tím, že po svých společnicích hrudami a kamením a házel, a tím je popuzoval k házení.
Ta hra šla několik minut dobře. Jeden druhého neuhodil, a když někdo byl uhozen, bylo to bez důrazu.
Jednou ale hodil malý Jan tak nešťastně, že uhodil Melichara zrovna do čela, a čelo mu rozrazil. Tu počali všichni křičeti: „Neštěstí! Neštěstí! Melichar má díru do hlavy!“
Jan se obzvláště ulekl. Objal krvácejícího Melichara, a líbal jej. „Ach! Ubohý příteli!“ pravil, „nerad jsem to učinil. Já nemyslil, že tě uhodím.“ „Vždyť jsi mě také dokonce uhodil.“ „Pojď k vodě, rád tě umyju. Nepověz to tatínkovi! Slyšíš, Melichare, nepověz to tatínkovi pro Boha tě prosím, abych nebyl bit. Učiníš to? Slib mi to!“
Melichara tím pohnul. Uznávalť, že jest tím neštěstím sám vinem, poněvadž tu nesmyslnou hru začal. Litoval zkormouceného Jana, kterýž patrné důkazy svého lkání na jevo dal. Melichar se zařekl, že celou příhodu svému otci zatají.
Zatím se to nedalo zamlčeti. Díra byla v čele a Melichar ji nemohl zastříti. Asi hodinu se ovšem otci vyhýbal; když ale byl volán k jídlu, musil jíti. A otec ránu spatřil.
„Nu! Copak máš na čele? Snad máš díru do hlavy? Pánbůh s námi! Nad okem! Což pak jsi dělal?“
„Spadl jsem.“
„Spadls? Proč pak bys upadl! Kdo ví, cos kutil. Kdes byl?“
„Za kostelem jsem si hrál.“
„Kdo tam byl s tebou?“
„Kristián, Bohumír a Jakub.“
„Žádný jiný?“
„A–a Jan.“
„Zeptám se tedy těch hochů, co se tam stalo. A dovím-li se, žes mne přelhal, nemáš to míti odpuštěno. Teď se obléknu a půjdu.“
„Já to raděj řeknu – jeden mne uhodil kamenem.“
„Kdo? Kdo tě uhodil?“
„Já myslím, že Jan.“
„To je bezbožný čtverák. Takový pes, kamením házeti. Matko, pojďte pak se podívati na neštěstí! Jan, ten bohaprázdný, uhodil našeho Melichara kamenem. Podívejte se na ránu! Kdyby byl o prst níž hodil, mohl mu oko vyraziti. Měli bychom hotové neštěstí, a měli bychom mrzáka na krku. Do smrti, do smrti ho mohl zabiti. Ale počkej! Počkej! Já ti myslím povím!“ – Vzav Melichara z ruku, spěchal z domu k Janovu příbytku.
Předce příliš bystře nekráčel. Neboť každou cestou roztlučené čelo ukazoval, a klel toho bezbožného a nezbedného chlapce. Tu se sešel zástup žen, mužů a dětí, obstoupivše Melichara chtěli ránu viděti, tloukli pěst o pěst a radili, aby toho nenechal. A tak se bral celý sbor nejmíň padesát osob na počet k Janovi.
Melichar se zatím celý změnil. Sám počal vyznávati, že Jan musí být nejohavnější chlapec, a radoval se ze srdce, že takový kluk, který mu mohl oko vyraziti, neb ho docela zabiti, hodně potrestán bude.
V tom došli Janova příbytku. Melichar otec zatloukl na dveře, až je mohl rozraziti. Janův otec vyhlédl oknem, a když spatřil takový zástup lidu a uslyšel ten hřmot, spěchal polomrtvý a otevřel dveře.
Ale ještě se více ulekl, když mu Melicharův otec naproti vkročil, a nejpotupnějšími slovy mu nadával, že jest darebák, a jeho celá rodina ohavné plemeno, a vyhrožoval mu právem a domem kázně.
Janův otec musel ovšem při tom býti jako bez sebe. Pak se zastal o svého syna, nadával zase, konečně vyhodil Melichara i s otcem z domu, a zavřel za ním dveře.
Druhý den tu věc vyšetřil, a potrestal Jana náležitě.
Ale Melicharův otec to neviděl, a zapřísáhl se, že se na Janovi pomstí.
Splnil to také. Když jedenkrát Jana cestou potkal, zmlátil ho holí, že sebou za mnoho dní ani hnouti nemohl.
I tak se choval Melicharův otec vždy, když někdo jeho chlapci něco řekl, neb ho uhodil, učinil přenáramný pokřik. Nadával dětem, které mu ublížily i rodičům, šel k nim až k domu, a vynadal jim, co jen mohl. Byl-li Melichar, ve škole trestán, běžel otec na učitele, a vadil se s nimi; že nejsou učitelé, ale kati, a že nevědí, co to stojí, než se dítě k dospělému věku dochová! – a že své děti na hnoji nenašel. To byla obyčejná čest, kterou dostali.
Z Melichara byl, a takovým vychováváním musil být mstivý chlapec. Ublížil-li mu kdo, tak se rozvzteklil, že byl jako u vytržení. Nepomyslil, že byl často sám příčinou, a že druhý tak zle nemínil. „Já toho tak nenechám, to ti má draze přijíti!“ Tak vyhrožoval obyčejně, když jej někdo urazil.
A skutečně mu nemůžeme dávati vinu, že byl tak nesvorný. Jako chlapec, jinoch i muž nic nesnesl, a všecko se potýkal. Buďto se jazykem, buď rukou mstil, neb své protivníky ku právu potahoval, a tam svou věc vyjednával.
Nyní musí předce všelicos snášet. Jeho jmění, co po otci a také po bohatém strýci zdědil, se rozprášilo na právní outraty a pokuty. I dům má prodaný, a musí býti bídně živ z dobrodiní jiných lidí a přátel. Musíť ovšem často naslejchati nejuštěpačnější potupu a nejhořčejší vejčitky, a nemůže nic jiného učiniti, leda zuby zatnouti a pěstí hroziti.