III. Přátelství a láska
Z denníku devatenáctileté dívky
Opravdu se nacházím ve velké nesnázi, že i tyto zápisky se uveřejňují. „Bratr na prázdninách,“ „Paní a služka“ dělaly mi, jak milým čtenářkám známo, také starosti, ale nikoli takové, jaké „Přátelství a láska“ mi způsobuje. Nepomyslila jsem, že někdo bude čísti, co jsem poznamenala jen pro sebe. Mělo to zůstati hlubokým tajemstvím, a aby to nevyšlo na jevo, zavírala jsem na zámek ubohý denník svůj. Klíč jsem věru nosila u sebe, a v noci mi ležel pod hlavou. Ani matka neměla tušiti, co se v srdci mém děje, skoro jsem se za to styděla. Mluvila jsem s ní sice o svých důležitých příhodách a svěřila jsem jí, co mne den po dni potkalo milého a nemilého. Jmenovala jsem také osoby, s kterými jsem obcovala, a hledala jsem u ní rady a potěchy. Ale svých vnitřních zápasů a bojů, svých pochybností a rozpaků, svých úzkosti a těžkosti jsem jí nepověděla a nevyložila, bojíc se, že by mne snad neprávě posoudila. Ano já sama jsem se měla za horší, než jsem až dosud byla, a tuze jsem se nad tím rmoutila. Drahá matička nesmí se rmoutiti se mnou, nesmí truchliti nad dcerou, nesmí jí odejmouti lásky. Vždyť ona se zase pozdvihne, se ospravedlní, její vážnost si zaslouží. Již se to stalo. Matička všecko ví a miluje mne ještě víc než dříve. Nic jsem prý neprovinila, naopak, jednala prý jsem dobře a získala jsem si její důvěru a chválu. Pokušení, co na mne, přichází prý i na jiné dívky, a blaze jim, jestliže v něm obstojí jako já. Já jsem nad ním zvítězila, matička to nahlíží a je přesvědčena, že poznání, jež jsem nabyla, prospěje všem pannám. Bratr Karel zastává totéž, byl doma o vánočních svátcích, a hned jak přišel, tázal se po mém denníku. Zarazila a začervenala jsem se a nechtěla jsem mu ho ani ukázat. Prosil, nutil, a já rozhodla, že ho do rukou nedostane. Nedám se pohnout a obměkčit? Nikoli. Což kdyby mi ho vzal? Toho neučiní, nemá k tomu práva a je hodný a šlechetný.
„Nespoléhej se na mne,“ pravil, hroze mi prstem, „já po tvém denníku toužím jako žíznivý po vodě.“
„Je to marně,“ řekla jsem. „Neobdržíš ho. Je zamknut. Klíče nedám nikdy od sebe.“ „Tedy obsahuje něco strašlivého, něco přehrozného,“ smál se mi a děsil mne, že bude hádati.
„O nehádej,“ žádala jsem, a on odpověděl: „Dnes ne, ale jindy.“
Nechal mne několik dní na pokoji, mnoho si vypravoval s matkou a nezapírala jsem si, že se to týká mne. I se mnou vedl rozličné řeči, byl útulný a nevinný jako beránek a svěřoval mi své tajnosti. Já chtíc nechtíc také jsem mu o sobě podávala náveští, a on čtverák vytahoval ze mne, jak říkáme, rozumy. Brzy se ptal na to, brzy na ono, musela jsem mu líčiti známé dívky a jinochy, a nejvíc se pozastavoval u těch, jež já odbývala zkrátka, abych se neprozradila. Někdy mne ovšem přemohl cit, a odlehčila jsem srdci vroucími a upřímnými slovy. Vyslechl mne ochotně a laskavě, a tak zponenáhla mne prohlédl a prozkoumal. Páni a paničky v městě, s nimiž se scházel v společnostech, mu také všelicos napověděli, co mu otevřelo oči, a nejvíc vyhledával přítelkyni, již jsem prohlásila za svou jedinou, za nejmilejší a nejhodnější, aby se u ní o mně poučil.
Když si tímto způsobem hodně látky byl nasbíral, předstoupil přede mne a pravil: „Pavlino, vsaď se, že uhodnu, co tvůj denník obsahuje.“
Zakryla jsem mu ústa, aby nemohl hádati, on ale přece hádal a nastojte, všecko uhodl na vlas.
„Vidíš,” posmíval se mi, „nadarmo se skrýváš se svým denníkem, snadno jsem tě vyzpytoval.“
„Karle“ prosila jsem ho důtklivě, „neříkej nikomu ani slova.“
„Nepotřebuji říkati,“ tvrdil, „co já vím, ví i mnoho jiných.“
„Pro Bůh, kdo pak,” lekla jsem se.
Odpověděl: „První je matka.“
„Kdo druhy a třetí?“
„Jsou to lidé z města, jež drahou sestřičku pilně pozorovali.“
„Snad jsem upadla do zlé pověsti?“ zamyslila jsem se a rozjímala jsem před Karlem nahlas: „Vy znáte přece jen povrchně, co jste viděli nebo slyšeli, ale vnitřních důvodů, úmyslů a pohnutek neznáte. Tedy neznáte ani mne, a abyste mne poznali, ty a matka, až do nejhlubších útrob srdce, přečtěte si můj denník, v němž jsem se dle pravdy vylíčila.“
I vyndala jsem ukrytý klíč, otevřela jsem šuple, a osudný denník se nalézal v rukou bratrových. Odběhl s ním do svého pokoje, tam seděl celý den, četl a dělal výtahy. Pak si ho vzala matka a také si ho prošla od začátku až do konce. Potom přišli oba a denník mi přinesli. Matka byla pyšná na dceru, bratr byl pyšný na sestru a líbali a objímali mne, až jsem se jim dala do pláče. Uznali za dobré a schválili všecko, co můj denník obsahuje, a bratr mi předložil výtah „Přátelství a láska“ nazvaný, abych prý jím opět dívkám přispěla, jež se mnou dosáhly již vyššího stáří. Těm věnuji tedy ve vší skromnosti a pokoře tyto listy a prosím Boha, aby jim sloužily k poučení a výstraze.