Prostředkové, jak můžeme dětem vštípiti radování se z cizího neštěstí
Přiveď je nejprve tak daleko, aby je rmoutilo cizí štěstí, budou se jistě také brzy z jejich neštěstí radovati
To jest patrné. Neboť když někoho mrzí štěstí jiných lidí, bude zajisté si přáti, aby je neštěstí potkalo. A jaká to radost! když se jeho vůle vyplní.
Aspoň jsme to viděli na závistivé Filipínce. To byla její jediná radost, která ji v jejím smutném životě někdy obveselila, že předce sem a tam ještě lidé buď vlastní vinou, buď nešťastnými příhodami do bídy padli.
Když její sestřenice, manželka dvorního rady ovdověla, jejížto svatba Filipinčinu matku skoro do hrobu připravila, radost se jí na celém obličeji rozsvítila: „Je-li možná?“ pravila k té ženě, která jí tu zprávu přinesla, „je-li možná? Tu máš paní radová? Já žádnému zlého nepřeju, ale – tobě se stalo dobře. Vždyť nebylo k vystání, jak se vynášela. Ale že se to teď změní – ochábneš – dobrý příjem přestane, zvykla jsi vysokomyslnosti, hejření a dobrým kouskům – ani nechci na to pomysleti, myslím, co z toho pojde. Ještě může zemříti na hnoji, ta veliká paní radová ta!“
A při té myšlence jí srdce tak radostně tlouklo, jako nevěstě, když ženicha obejme. Ačkoliv jindy nerada koho u sebe mívala, předce tu ženu, která jí tu veselou novinu přinesla, tenkrát ani od sebe propustiti nechtěla. Musila u ní zůstati u jídla, a celý večer u ní pobýti. Toť byl spanilý večer! Tenkrát musily všecky domy býti přesouzeny. Tu se povídaly noviny jiným lidem zcela nepovědomé. O nejvíce rodinách znělo: „S těmi lidmi to dlouho trvati nebude; já se toho ještě dočkám, že musejí z města. Pamatovati na mne, paní Uršulko!“
Když se stala pověst, že panna Mariánka má býti s outěžkem, Filipínka se celý den doma nestavila. Běhala po všech ulicích, dílem aby tu potěšitelmou příhodu, možno-li, ještě ten den po celém městě vytrousila; dílem aby obšírnější zprávu o tom dostala.
Tak jest jisté, že musíme nejprve děti závisti naučiti, chceme-li, aby se z neštěstí svých bližních radovaly.