Carl Ewald – Můj malý chlapec – Chlebová kaše

K obědu máme chlebovou kaši a tetu Annu. Chlebová kaše je nechutné jídlo a ani teta Anna nepatří k nejchutnějším.
Má žluté zuby a malý hrb a velmi tvrdé oči, které ještě ke všemu nehledí úplně stejným směrem. Neustále nás hubuje, a když má příležitost, štípne nás.
Nejhorší je, že nám pořád dává dobrý příklad, čímž nás vhání do náruče zla.
Teta Anna nemá ráda chlebovou kaši. A přirozeně ji jí s blaženým výrazem a přísně se dívá na mého chlapečka, který se ani nepokouší tvářit slušně.
„Pročpak náš chlapeček nejí tu výtečnou chlebovou kašičku?“zeptá se.
Pohrdavé ticho.
„Taková výborná chlebová kašička. Znám chudého chlapečka, který by byl velmi rád, kdyby měl takovou výbornou chlebovou kašičku.“
Můj chlapeček se se zájmem podívá na tetu, která pojídá kaši s blaženým výrazem.
„Kde je?“ zeptá se.
Teta Anna dělá, že neslyší.
„Kde je ten chudý chlapeček?“ ptá se znovu.
„Ano, kde je?“ zeptám se já. „Jak se jmenuje?“
Teta Anna na mě vrhne zuřivý pohled.
„Jak se jmenuje, teto Anno?“ zeptá se chlapec. „A kde bydlí? Ať si mou chlebovou kaši vezme.“
„Moji taky,“ řeknu a energicky odstrčím talíř.
Můj chlapeček neodtrhne od tváře tety Anny rozšířené oči. Teta se mezitím vzpamatovala.
„Mnoho chudých chlapců by děkovalo Bohu, kdyby mohli mít tak výtečnou chlebovou kaši,“ řekne. „Je jich mnoho. Jsou všude.“
„Dobře, tak jmenuj jednoho z nich, této,“ řeknu. Můj chlapeček sklouzne ze židle. Stojí s bradou těsně nad stolní deskou a oběma rukama drží talíř, připraven okamžitě odpochodovat se svou chlebovou kaší a dát ji chudému chlapci, jen co získá jeho adresu.
Ale teta Anna se nedá nachytat. „Spousta chudých malých chlapců,“ opakuje, „Stov-ky. A jiný malý chlapec, kterého nechci jmenovat a který je v tomto pokoji, by se měl stydět, že není vděčný za svou chlebovou kaši.“
Můj chlapeček zíral na tetu Annu jako pták zhypnotizovaný hadem.
„Takový výborná chlebová kaše… musím ale opravdu požádat o přidání.“
Teta Anna si libuje ve svém mučednictví. Můj chlapeček stojí beze slov s otevřenými ústy a s rozšířenýma očima.
Odstrčím židli a řeknu s upřímným rozhořčením:
„Poslouchej, teto Anno, to už je moc. Máme tady spoustu chlebové kaše, která nám nechutná a které bychom se rádi zbavili, jenom kdybychom věděli o někom, kdo by ji chtěl. Znáš chudého chlapce, který by tančil radostí, kdyby tu chlebovou kaši mohl dostat. Znáš jich stovky. Ale ty nám nechceš říct, jak se jmenují a kde bydlí.“
„No… počkej…“
„A docela klidně tady sedíš a dvakrát si přidáš, i když víš, že později dostaneš omeletu. To je od tebe opravdu ošklivé, teto Anno.“
Teta Anna se dusí zlostí. Můj chlapeček zavře pusu a znechuceně se dívá na tu nechutnou starou ženštinu.
S tichou vážností se obrátím k jeho matce a řeknu:
„Odteď by bylo velmi nevhodné, abychom pořád jedli chlebovou kaši. Nám nechutné a jsou stovky malých chlapců, kteří ji milují. Kdyby se musela vařit, ať si pro ni teta Anna každou sobotu přijde. Ví, kde ti chlapci bydlí.“
Omeleta se jí mlčky a potom teta Anna ze svých nohou setřese prach tohoto domu. Dnes si nedá kávu.
Když stojí na chodbě a sbírá svých pět švestek, v duši mého chlapečka se objeví poslední pochybnost. Obrátí své zelené oči k její tváři a zašeptá:
„Této… kde bydlí ti chlapci?“
Teta Anna ho štípne, pokřižuje se a odejde. Utrpěla větší porážku, než kdykoliv může napravit.

Příspěvek byl publikován v rubrice Carl Ewald - Můj malý chlapec. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.