Velký orchestr o dvaceti pěti ženách spustil. Jarní ples debutantů začal. Petronius byl uvězněný v rohu tanečního sálu vedle svého přítelkyně a spolužáka Wolframa Saxeina. Byl červený ve tváři a potil se. Zběžně se podíval na podpaží, jestli je něco vidět, a vykřikl. Tyrkysová halenka bezpochyby ztmavla. Přitom pohledu se začal ještě víc potit. Halenka byla tak těsná. Cítil, jak mu látka stlačuje žebra. A sukně také, ovšem. Ano, určitě na něj byl nádherný pohled. A tanec měl za chvíli začít.
„Wolframe,“ zašeptal. „Na chvíli si odskočím.“
Wolfram ho chytil za zlatý pásek.
„Padá ti podpendr?“ zašeptal.
„Ne, jenom musím jít…“
„Rychle!“ přerušil ho Wolfram. „Každá se na nás dívá. Nemůžeme teď pokazit dojem. Chci, aby to dnes večer dobře dopadlo.“
Petronius vrazil na toaletu a horečnatě hledal v kabelce nějakou vatičku. Vběhl do kabinky, protože v žádném případě nechtěl, aby ho někdo viděl, a sušil si podpaží. Táta říkal, že deodorant je naprosto spolehlivý. Ale to ho samozřejmě nezbavilo nervozity.
Petronius se na ples debutantů těšil a současně se ho obával. Chlapci nemluvili o ničem jiném. Lillerio Monydceřin, syn jejich sousedky, snil o Liv Kraft, která byla školní jednička ve skoku o tyči. Baldrian Ødeskjærin měl zájem o Evu Barmerud, dceru ředitelky, a Wolfram miloval až za hrob Ann Månekollen. Celý kroužek zbožňoval své hrdinky a psal jim zamilované dopisy, ale neodvážili se je poslat a sdělit jim, jak je milují a jak je pro ně bolí srdce. Petronius nevěděl, kterou doopravdy miluje.
Vložil po vatovém tampónu do každého podpaží a rozběhl se zpátky. Bylo trochu bolestivé utíkat v těsných botách, a ještě k tomu to klouzalo. Pak si vzpomněl, že zapomněl na malou světlou plesovou kabelku, kterou měl mít připevněnou k pásku, a musel pro ni běžet. Slyšel, že se orchestr blíží ke konci kantáty.
Když se vrátil, Wolfram už ho hledal. Vzal ho okamžitě pod paží a společně se vydali na parket se všemi ostatními chlapci.
„Kde je Baldrian? Neměl by s námi tančit v triu?“
Petronius pocítil ruku pod druhou paží.
„Tady!“ Baldrian se zářivě smál a báječně vypadal. Měl na sobě odvážné modré šaty s hlubokým výstřihem a se širokým zlatým páskem. Na jeho baculatém těle to vypadalo skvěle. Mohl si dovolit takové rafinovanosti. Petronius na něj upřeně zíral. Kvůli němu se trio brzy rozpadne.
Ceremoniářka vystoupila na pódium, přikývla a mávla rukou.
„Vítejte, pánové a dámy! Mládež Egalského zálivu opět zažije svůj jarní ples debutantů! Během třinácti měsíců roku není událost, na kterou bychom se více těšily. Jaro je jasný a lehký čas, kdy se vítr laškovně dotýká halenek a sukní našich chlapců a my čerpáme novou odvahu. Stromy raší, všechno se zelená. Která z nás nepocítí radost ze života a chuť sevřít chlapce do náruče? Dokáže si někdo představit krásnější pohled než spousta mladých pánů na parketu?“
Chlapci se nesměle dívali na sebe nebo na podlahu.
„Událost bude probíhat podobně jako v minulých letech,“ pokračovala. „Za prvé, roztomilí mladí pánové nám zatančí ve trojicích. Přitom je možné zakoupit nápoje a občerstvení pro ně – a samozřejmě také pro sebe – v baru. Pak následuje promenáda a přestávka na seznámení – a vybízíme dámy, aby cirkulovaly. Orchestr hraje tiše, a ty, které budou mít chuť navázat známost s pány, tak mohou učinit, a kromě toho jsou připravené hrací stolky pro ty, které dávají přednost hře před láskou, nebo si dámy mohou odpočinout v různých salóncích.“
Volání a smích z barových stoliček. Některé ženy křičely: „Fuj!“
„Ha, ha, ha!“ zasmála se chápavě ceremoniářka do mikrofonu. „Ano, a dámy, které ještě nebyly informovány, bych chtěla upozornit, že zkušební pokoje se nacházejí na galerii v prvním patře. Potom ples pokračuje tancem a zábavou do půl druhé.“ Ceremoniářka zatleskala a mávla jednou rukou: „Nuže, pánové! Vezměte každý za ruku svého souseda! A do tance!“
Virbl na buben a fanfáry. Člověky zatleskaly. Tanec ve trojicích začal.
Chlapci tančili tři a tři a drželi se pod paží. Byl to tanec s lehkými, elegantními skoky na špičky a s úklonami do stran, který trénovali v hodinách tělocviku ve škole celé měsíce. Melodie přešla do pomalého rytmu boogie-wogie. Sál pod křišťálovými lustry byl plný šifónu, hedvábí a tylu. Kdyby Petronius mohl sebe a ostatní vidět seshora, shledal by, že je to úchvatný pohled. Ale jediné, co cítil, bylo horko a zpocený chaos, kde všechno záleželo na tom, aby nezvedl pravou nohu, když všechny ostatní zvedají levou. Opakoval si slova z hodiny tělocviku: „Pamatuj si! Nejdřív levá noha! Nejdřív levá noha!“
Petronius zvedl pravou nohu a srazil se s Wolframem, který pak narazil do Sypriana a chyba se rozšířila na další trojice. Petronius se zoufale podíval na galerii, aby zjistil, jestli si toho člověky všimly. Ale všechno bylo jako v mlze. Kromě toho se právě ukláněl do strany, takže viděl taneční sál otočený o 90 %. Baldrian mu stiskl ruku. Vzbudil v něm pocit jistoty a bezpečí. Baldrian vrátil trojici zpátky do rytmu.
Podél stěn tanečního sálu, ve dveřích do baru a do salónků stály ženy v tmavých kabátcích a kalhotách a s bílými hedvábnými šálami. Připíjely si navzájem a zíraly na ně. Někdy ukazovaly na někoho v tanečním sále a upozorňovaly na něj svou sousedku.
Petronius si všiml vysoké, tmavovlasé ženy blízko vstupních dveří, která se na něj dívala. Stála pevně s rukama v bok a s rozkročeným nohama a dívala se na něj vážným, upřeným pohledem. Byla sama. Odvrátil pohled. Nohy teď tančili v rytmu, automaticky. Cítil po boku Baldrianovo bezpečné teplo. Rychle se podíval ke dveřím. Přes celou délku sálu ucítil bodnutí, když se setkal s jejím pohledem.
Hudba přestala hrát. Chlapci se uklonili. Člověky tleskaly. Světlo v obrovských lustrech se trochu ztlumilo. Petronius byl na okamžik úplně zmatený. Wolfram a Baldrian zmizeli. Nevěděl, kam má jít. A kromě toho musel pamatovat na to, že má vypadat mile. Pořád cítil pohled neznámé. Chtěl se ho zbavit. Chtěl odejít. Chtěl ho setřást. Rychle se otočil a podíval se ke dveřím. Zmizela.
„Hej, Petronie! Nesedneme si?“
Byl to Syprian, syn ředitelky, malý hubený chlapík. Toho se bál.
„Ano,“ řekl a zrudl hanbou.
Najednou ucítil, jak ho někdo pevně vzal kolem pasu. Zády šťouchl do něčeho měkkého. Polilo ho horko. Otočil se. Byla to ona. Byla asi o půl hlavy větší než on a dívala se s malým ironickým úsměvem v koutcích úst. Měla modré oči.
Pak zmizela.
Šokovalo ho, že má modré oči. Zdálky vypadaly hnědé; nevěděl proč. Neměla by mít modré oči, pomyslel si.
Petronius a Syprian šli do jednoho z výklenků a on věděl, že je to ta nejhloupější věc, kterou může udělat. Riskoval, že tam uvázne.
Posadili se a zírali na ženy oblečené ve slavnostních oblecích. Ženy spěchaly, aby chlapcům nosily nápoje, ale některé z nich se bavily mezi sebou ve dvojicích nebo ve skupinách, a předstíraly, že nemají žádný zájem o člověky mužského pohlaví. Petronius si pomyslel, že kdyby byl ženou, mohl by běhat okolo a bavil by se a tančil by s nejhubenějšími a nejošklivějšími a nejsmutnějšími ze všech chlapců, kteří tam byli.
„Kam odešli Wolfram a Baldrian?“ zeptal se Syprian. Jako by to dobře nevěděl.
„Cože?“
„Kde je Wolfram a Baldrian, povídám,“ řekl Syprian.
„To kdybych věděl,“ řekl Petronius. Jako by to dobře nevěděl. Wolfram a Baldrian byli okamžitě sbaleni. Byli už ve zkušebním pokoji, kam se Petronius a Syprian snažili dostat.
„Zmizeli rychle, co?“
„Ano, řekl bych.“
Styděli se za tento rozhovor. Styděli se, že sedí spolu. Snažili se předstírat, že tam sedí jen tak. Že nepřišli na Ples debutantů, aby získali ženu. Ale opravdu nevěděli, jak má jedna vypadat, když se tak pokouší vypadat. Petronius a Syprian se styděli.
Najednou tam stála. Tři metry od místa, kde seděli. S jednou rukou v bok a s cigaretou v koutku úst. Natáhla k němu ruku. Petronius byl naprosto zmatený. Napůl se otočil, aby zjistil, jestli opravdu myslí jeho. Ale za ním byla jen zeď. Znovu upadl do rozpaků. Přikývla. Zdálo se mu, jako by zpozoroval její malý úsměv. Vstal a šel k ní. Zatlačila ho mezi ženy k baru a objednala dvě sklenice vína. Pozvedla jednu k němu a přikývla. Pily. U baru bylo těsno, takže je to automaticky tlačilo k sobě. Cítil její vůni. Jeho stehno se otíralo o její. Ona se nepokoušela uhnout. Naopak. Copak si nevšiml, jak využila tlačenice, aby se k němu přitiskla? Rychle se na ni podíval a pokusil se o úsměv. Najednou si vzpomněl, jak máma jednou mluvila o tom, jak se zamilovala do táty. Bylo to kvůli tomu plachému, nepatrnému úsměvu na plese debutantů, řekla. Petronius si nebyl jistý, jak se má člověka usmívat. Neodvážil se na ni ani podívat. Najednou mu na rameno dopadla ruka a odsunula ho stranou.
„Ahoj, Gro!“ zahulákala žena s rudou tváří, evidentně opilá. „Už jsi ulovila kocourka?“
Petronius cítil hrdost a trapnost současně. Znělo báječně, že ho někdo „ulovil“. Byl na palubě. Neseděl v koutě. Ale současně se mu zdálo, že se od něj nečeká, že se zapojí do hovoru s kamarádkou Gro. Byl takříkajíc jenom přítomný. Usmál se na kamarádku. Kamarádka neopětovala úsměv. Naklonila se ke Gro a něco jí šeptala. Gro přikývla.
„Počkej! Hned se vrátím!“ Pak se vydala s kamarádkou k baru.
„Počkej! Hned se vrátím!“ Počkej. Hned. Se vrátím. Slova mu vířila v hlavě. Byla to první slova, která mu řekla. Má počkat. Vrátí se. K němu. K němu!
Petronius zůstal bez hnutí na stejném místě. Jako by její slib neplatil, kdyby se trochu pohnul. Napil se vína a cítil, jak v něm stoupá teplo. V baru byly skoro samé ženy. Buď tam byli dvojice, nebo samotné ženy. Některé se na něj podívaly, otočily se a podívaly se znovu. Plácaly se po zádech a zřejmě si říkaly něco legračního. Petronius se po sobě podíval, ale neviděl nic, co by bylo k smíchu. Muselo to být něco jiného. Dopil zbytek vína. Počkej… vrátím se…
Baldrian rozesmátý přišel do baru s celým shlukem a vinul se k Evě Barmerud, což byla vysoká, atraktivní žena. Zamával na Petronia. Petronius byl překvapený. Baldrian byl tak krásný napohled. Shluk se mezi návštěvnicemi baru tlačil k němu. Eva Barmerud, už úplně opilá, zvedla sklenici proti Petroniovi.
„A teď si znovu zazpíváme naši píseň!“
„Ano, ano!“ vykřikl Wolfram Saxein, který se protlačil do baru se ženou v patách.
„Já se přidám. Je to fantastické!“
Všechny ženy a Wolfram hulákaly v různé tónině:
Nejlepší na světě jsou na plese ho-o-ši,
když se jim podpendry vlní s ro-o-zkoší,
a ty se můžeš těšit do li-i-bosti,
radost a štěstí,
radost a štěstí,
je chytit ho do hr-r-sti,
chytni ho a zmáčkni,
chytni a zmáčkni
Nejlepší na světě jsou ho-o-ši!
Nejvyšší nota písně byla na slově štěstí a poslední tři řádky se vyřvávali. Pak všechny vybuchly smíchem a zmizely. Baldrian se podíval na Petronia a zvedl oči k nebi. Pak odešel za ostatními. Wolfram se ještě chvíli zdržel a zvědavě ho pozoroval.
Najednou ho někdo uchopil za rameno. Otočil se. Vrhl na Wolframa triumfální úsměv a odešel s Gro.
„Moje kamarádka nemá způsoby,“ vysvětlila Gro.
„Ne,“ řekl Petronius a trochu se zasmál, jako by řekla něco neodolatelně vtipného. Nechápal, co tím myslela.
Táhla ho přes taneční sál. Všiml si, že výklenek, kde seděl se Syprianem, je prázdný.
„Zajímalo by mě, kam se poděl Syprian.“
„To byl tvůj přítelkyň? Sbalila ho Britt.“
Vystoupily po schodech a šly po galerii. Gro vytáhla klíč z kapsy, odemkla pokoj číslo sedm a strčila ho dovnitř.
Byla ta krásná místnost. Velké těžké tmavě rudé závěsy, dvě hluboká křesla se stolkem mezi nimi a barová skříňka s vestavěným gramofonem. Uprostřed místnosti byla velká zeleně povlečená postel se sloupky. Na zdi visel velký obraz nahého mladíka na pohovce a s ovocem na talířku na stolku před tím. Místnost byla slabě osvětlená stojací lampou, která představovala nahé mužské tělo s oranžovou žárovkou místo hlavy. Tento model byl v poslední době velmi populární, protože se v Egalii uvolnila sexuální morálka. Celá místnost byla vyzdobená tak, aby povzbuzovala chuť k sexu.
Gro rozpřáhla náruč a usmála se na něj. Stiskla tlačítko a popová skupina „May, Lis a Beth“ zazněla z reproduktorů. Byla to nejpopulárnější popová skupina. Kamkoli přijely, musely se protlačit davem vzdychajících mladých chlapců chvějících se v extázi. Teď zpívala hit „Ruthello“, který byl na vrcholu žebříčku za poslední tři týdny.
„To je hezké,“ řekla Gro, udělala před Petroniem pár tanečních kroků a zpívala: „Ruthello, jsi můj sen, sen, sen…“ Trio každý „sen“ vyzpívalo všemi třemi hlasy. S úsměvem vzala z barové skříňky láhev a sklenice. „…tvé tělo je jako rmen, rmen, rmen, když mě k sobě přivineš, Ruthello, celou noc ti budu hrát na cello!“
„Tak, je to,“ řekla. „Nebo chceš raději nealko?“
Petronius zavrtěl hlavou. Nalila mu. Vlastně by měl raději nealko. Přiťukly si a vyprázdnily skleničky. Gro mu znova nalévala. Petronius se začal cítit divně a nejistě. Nebyl zvyklý pít.
„Jak se jmenuješ?“
„Petronius Bramin.“
„Bohyně! Jsi syn ředitelky Bram?“
Petronius přikývl. Gro natáhla ruku v přehnané úctě.
„Těší mě. Gro Maiidcera.“
Petronius jí podal ruku. Složila se do křesla a stáhla ho k sobě. Téměř se srazily ústy. Petronius se kousl do jazyka. Bolelo to. Pak pocítil její ruce na těle, jakoby všude najednou. Byla horká a těžce dýchala. Začala se spěchem rozepínat knoflíky na jeho halence a rozvazovat jeho zlatý pásek. Přitiskla ruce k jeho holé hrudi. Kousla ho do břicha. Tiše vykřikl a ona se na něj rychle podívala.
„Bolelo to?“
Zavrtěl hlavou.
„Nebojíš se, že?“
Znovu zavrtěl hlavou, ale trochu se bál. Byla úplně rudá v obličeji, vstala a převalila se s ním na postel. Ležel s rukama podél těla a nechal ji, ať si s ním dělá, co chce. Bez dechu se dobývala prsty pod jeho podpenis, líbala ho při tom na břicho a kousala do bradavek. Bylo to dobré a špatné zároveň. Po celou dobu se dotýkala jeho podpenisu, ale nedokázala rozvázat uzly. Pomohl jí, ale snažil se předstírat, že jí nepomáhá. Odstrčila mu ruce. Konečně se jí to podařilo. Ležel úplně nahý. Zachytil její pohled na svá vyčnívající žebra a styděl se. Uchopil ji za hlavu a snažil se ji přitáhnout k sobě, aby ho neviděla. Ale Gro vstala a dívala se na něj. Zapálila si cigaretu a pořád se dívala, pak vzala obě skleničky a jednu mu podala. Pil a díval se na ni. Začala se svlékat.
„Už se na tebe nedokážu dívat!“ řekla.
Petronius později dlouho přemýšlel o této poznámce. Ležela na něm, nahá. Hladil ji po vlasech a po zádech. Hravě mu přejížděla prsy po tváři, pak uchopila jednu bradavku a dala mu ji do úst. Přišlo to nečekaně: bradavka ho v ústech podivně tížila. Začal ji mechanicky sát. Vzrušeně vykřikla a položila mu ruku na druhý prs. Chvíli tak ležely. Petronius byl šťastný; bylo zřejmé, že se jí to líbilo. Pak se mu obkročmo posadila na stehno. Cítil vlhkost.
„Jsi panic?“ zašeptala.
„Ano,“ zašeptal v odpověď.
„May, Lis a Beth“ teď zněly jemněji. Hrály starou píseň, která se jmenovala „Věř mi“. Byla v moll, s mnoha opojnými akordy. Petronius ucítil, jak uchopila jeho penis. Držela ho pevně, pohybovala jím proti svému stehnu, rychleji a rychleji. Vzala ho za ruku, zavedla ji do sebe. Bylo to vlhké a divné. Nevěděl, co má dělat s prsty.
„Ne, tam ne. Tady,“ řekla a přitáhla ruku. Nahmatal nějaký výstupek.
„Ano, tam,“ řekla. „Ano, ano…“
Pohybovala se ještě rychleji, a ještě pevněji svírala jeho penis. Bolelo to. Chtěl vykřiknout, ale ovládl se, protože ji nechtěl ručit v její extázi. Pohybovala se nahoru a dolů a on ztrácel kontakt s výstupkem, ale znovu jej nacházel. Najednou se její stisk zdvojnásobil. Vykřikla a dopadla na něj.
„Och, to bylo krásné,“ řekla. „Jsi dobrý, malý Petronie.“
Olízla jeho hruď.
„Líbí se mi, že jsi hubený,“ pokračovala, „nevadí mi to, a kromě toho máš opravdu hezkou, dobře tvarovanou věcičku.“
Petronius ležel na zádech a hladil ji po vlasech. Chtěl jí říci… Ano, ona určitě ví, co on chce. Teď už s tím brzy začne. Měla by si lehnout na břicho, aby do ní mohl vsunout penis. Cítil, že mu při tom pomyšlení penis trochu ztuhl. Když jej pevně držela, úplně ochabl. Ležel a čekal a byl šťastný, že ji nezklamal. Cítil na sobě její váhu a věděl, že je to správné. Její teplo. Její dech. Její dech u jeho ucha. Stejnoměrný. Byla krásná. Cítil se výborně. Vybrala si ho a chtěla ho. Nevadilo jí, že je hubený. Požádala ho. Zasvětila ho. A dostala ho. Její dech byl teplý a klidný. Teď bude…
Podíval se na její obličej. Ten pohled ho šokoval. Usnula.