Pavlína se pod vedením svého bratra stala českou vlastenkou, ale čeká ji další úkol. Má prokázat své schopnosti při vedení domácnosti, aby se připravila na své buoucí povinnosti. Do domácnosti současně nastupuje nová služka – a jak se ukazuje, právě vztah se služkou se stává pro Pavlínu největší „výzvou“.
Paní a služka
V loni mne můj bratr Karel přemluvil a donutil, že jsem mu vydala svůj denník, aby ho uveřejnil tiskem. Letos vyptával se mne, vyzvídal a zpytoval, jestliže prý v něm pokračuji, a nedal pokoje, až jsem mu jej – poslala.
On drahoušek nebyl doma na prázdninách, má mnoho práce, připravuje se k svému povolání, bude profesorem a musí býti a je velmi pilný. Přece nezapomněl na svou sestru, dopisuje mi hodně často, dvakrát i třikrát za měsíc, a já mu věrné odpovídám. Milujeme se ještě pořád, ba my se nikdy milovati nepřestaneme a pořád větší a větší v sobě máme zalíbení a potěšení.
Můj denník Karlovi zase způsobil radost, přečetl si ho od začátku až do konce a vyznačil červenou tužkou, co prý dohromady činí celek a také tiskem se uveřejní. Odporovala jsem a vymlouvala jsem se, ale nedal na to, mám prý zkušenostmi svými přispěti jiným dívkám a chybila bych, kdybych ze studu neb bázně se tomu protivila.
Umí dotírati a lichotiti, že není možná býti jiného mínění a jiné vůle než on, a já konečně i tentokráte dle rady a přání jeho se zachovala.
Vybranou částku z mého denníku nazvali jsme „Paní a služka“ a milé čtenářky se přesvědčí, že jsme tím nejlíp obsah její vytknuli. Co k věci nepatřilo, je vesměs vynecháno, a proto mnohý týden vychází s prázdnou, že v něm jednají zápisky o jiných záležitostech, kteréž se přihodily.
To uvádím místo předmluvy a prosím, aby se mi odpustilo, že jsem neschovala pro sebe, co vás, drahé sestry, nebude snad zajímati jako mne. Bratr je tím vinen. Já zajisté neměla dost smělosti, opět před vás vystoupit.
3. ledna 1864
Včera k nám přišla nová služka, Alžběta Konvalinkova, složila svůj uzlík v kuchyni, já jsem právě vařila, a ptala se, smí-li k matince vejíti do pokoje.
„Já vás k ní uvedu,“ řekla jsem.
Matinka seděla u stolku a vlídně Alžbětu přijala.
Chtěla jsem se honem zase vrátiti do kuchyně, abych neslyšela, o čem spolu budou mluviti, ale matka za mnou volala: „Zůstaň zde, Pavlino, musím tě o něco požádat.“
Nevěděla a netušila jsem, co mi vyjeví, a velice jsem se podivila, když začala povídati upřímně a vážně, že jí přibývá věku a že by si ve svých domácích starostech ráda ulehčila.
„Ty bys díl jich mohla převzíti,“ navrhla mi usmívajíc se na mne, a já odpověděla: „Poručte, maminko, ve všem vás zastanu.“ – „Vím to, vím, mé dítě,“ pochválila mne a pokračovala: „Ty dorůstáš, jsi zdráva a silna, k učení ti ještě vždycky zbude času, k obveselení a vyražení též, nechtěla bys v kuchyni, spižírně, na půdě, ve sklepě místo mne býti paní?“ Byla jsem v nesnázi, co jí mám na to říci, a myslila jsem, že snad jen žertuje. Ona nežertovala, nýbrž chtěla opravdu, abych místo ní v domě dělala paní: kupovala, vydávala, poroučela; starala se o všecky potřeby; Až posud jsem jí v tom jen byla k ruce a jen napomáhala, nyní to povedu sama a věru se o mne pokouší pýcha, že mne zlatá matička tak povýšila.
Úřad arciť budu míti těžký, a ještě všemu dobře nerozumím, abych samostatně mohla říditi naše hospodářství.
Aha, nyní mi to napadlo: maminka chce, abych se přiučila, se vycvičila, utvrdila a zdokonalila, to bezpochyby je její úmysl.
Ta dobrá maminka, proto mi postoupila vládu a já musím hleděti, abych se jí zachovala.
Je prý již stará, chce si ulehčiti.
Ó nikoliv, ona nehledá pohodlí a díky Bohu, zdraví jí přeje, je čerstvá a v práci se od nikoho nedá zahanbiti. Ještě jsem ji nikdy neviděla zahálet a jsem žádostiva, co nyní bude dělat, aby prázdného času dobře použila. Jí se nestane žádný vděk, že ji budu zastávat, ona mi to tak jen představila vědouc, že a lásky k ní učiním víc než z lásky k sobě, a o jiný prospěch než můj se jí zajisté nejedná. Inu, to je jedno. Přičiním se dle možnosti. Ráno pěkně záhy vstanu a půjdu na trh. Služka s košíkem za mnou. Koupíme potravu a nedáme se ošiditi. Snídaní, oběd a večeře připraví se pod mou dohlídkou. Dám pozor, aby se nic nepřipálilo a nepřesolilo. Když se bude práti, budu mydlit, škrobit a žehlit. Pivo a víno do láhví přetočím sama. Zavařovat, zásoby dělat, dříví přijímat, služce dílo ukládat, to vše, a ještě mnoho jiného bude také mou povinností. Maminka uvidí, se přesvědčí, se potěší, že ji jak náleží, vyplním. Abych dopověděla, co se včera u maminky ještě stalo, musím doložiti, že mi novou služku zcela odevzdala do moci.
Pravila k ní: „Slyšela jsi, o čem jsme se zde dcerou usnesly. Schválně jsem o tom promluvila před tebou. Nyní víš, že ona bude tvou paní tak dobře jako já, Budeš ji poslouchat. Co ti nařídí, učiň bez odporu. Kdykoli ti něco bude scházeti, obrat se k ní. Dovolení vzdáliti se, vyjíti si, zůstati někde, ona ti bude dávat. Kdyby ti někdy domluvila, tě pokárala, s tebou se vyvadila, přijmi to, jako bych já to byla učinila. Nespravedlivě s tebou zacházet, tě týrat, na tobě sedět, jak říkáme, má dcera nesmí a nebude. Měj v ni důvěru, raď se s ní, dej se od ní poučiti, pověz do očí, co se ti protivuje a co tě mrzí, a nepomlouvej za zády. Doufám, že se dobře budete snášeti, a přeji si, aby nikdy nebylo různic, křiků a hádek v domě.“
Milá matka napomenula také mne, abych Bětušce neubližovala, jí nic nemožného neukládala, s ní měla trpělivost, byla mírná a laskava, dávala jí, co se patří, a starala se o ni svědomitě. Přislíbila jsem, že to učiním, a Alžběta vyznala, že je jí jedno, má-li poslouchati mne nebo matku.
Propustily jsme ji do kuchyně, aby si svůj uzlík rozvázala.
Mně se zdálo, že odchází ňák nespokojeně, ale zamlčela jsem to před matkou, abych jí hned na počátku snad křivdy neučinila.