III.Trestej své děti za výstupky, kterých se sám dopouštíš
1.
Jestliť děti pana Orgona unavením přemoženy večer usnuly na stolicích, tahával je za vlasy neb je postříkal vodou, aby je probudil, když měly do postele jíti. Sám měl ve zvyku, že po obědě vždy se na kanape rozložil a hodinku si pospal, a také často po večeři s fajfkou v hubě hodinku si podřímal.
„Nás rve otec, když dřímáme na stolici (šeptával zřejmě Karel svým bratrům, když otce spícího na kanapi našli) a jemu se zdá samému dobré, když si může na kanapi pospati.“ – A kdykoliv to šeptal, umenšila se vážnost dětí k otci opět o něco. Když pak konečně třináctiletého Karla večer zase jednou tak nejemně ze sna s leknutím vyburcoval, jak obyčej měl, musil, když se Karel probral, tato slova slyšeti: „Vždyť pak sám činíte, tatínku, a nám to pokládáte za trestu hodný výstupek.“
2.
„Co pak mám o člověku souditi, jako ty jsi, který přichází do učení, když jsme již půl kapitoly přeložili? Nejsi-li praospalec.“ – „Nestydíš se nadávati? Toť činí jen uličníci, před kterými dvéře zavíráme!“ Tak napomínal pan Rak své žáky důtklivými slovy, když se rozhorlil. Sám však velmi často chodíval do školní světnice o půl hodiny později, která k učení náležela; a jindy byl tak horlivý, že voly, osly, hňupáky atd. okolo sebe rozpřahal, když jeho žáci na slovo neposlechli, aneb něco pochopiti nemohli. Ačkoli smyslu v latinské knize nepochopili, předce se dobře dovtípili, že pan Rak sám činí, co jim nejpřísněji zhaněl; a ohlíželi se obyčejně s oušklebkem a usmíváním na sebe, když opět skrze opoždění a omlouvání domlouval.
