Zapomenuté knihy

17. září

Sbírka na knihovnu dopadla velmi skvěle.
Dívky nezůstaly pozadu, a že já věnovala pět zlatých, chtěly se mi vyrovnati a mnohé daly ještě víc, aby mne převýšily. Věru přispěly i ty, od nichž se to ani neočekávalo, i Agnes Vrbíkova byla mezi nimi. Záleželo jí na tom, aby se vyznamenala, a že se od nás přece liší, dokázala německým podpisem.
Ovšem je to jedno, stojí-li v seznamu německy nebo česky, a jako ona učinili i někteří jiní.
Nejvíc se sebralo o třetím našem věnečku, a zpěvácký spolek se obětoval, že na sv. Vácslava zařídí akademii ku prospěchu knihovny.  Já zase mám deklamovat, a že mi tentokráte popřáno více času k naučení se úlohy, doufám, že nebudu zahanbena.
Třetí věneček podařil se ještě lépe než druhý a my dívky jsme již také zpívaly. Matinka z toho měla velkou radost a pravila, že nyní na ty věnečky se těšívá jako nějaká mladice. V skutku bylo více starších pánů a paniček přítomno než obyčejně, poslouchali, zpívali s námi a my mladší se mezi tím přece dost vytančíli.
Již máme zase nové záměry před sebou. Budoucí neděli odpoledne uspořádá se vycházka na kopec za město, kde je kaplička sv. Anny. Bude tam požehnání, napřed se míníme modlit, pak vyrážet. Je tomu letos tisíc let, co na Moravu přišli svatí apoštolé slovanští Cyril a Methoděj, kteříž nás Čechy vírou křesťanskou obdařili. Na památku toho dobrodiní bylo už mnoho velikých slavností a my, abychom také něco učinili, shromáždíme se aspoň na vrchu u kapličky.
0d neděle za týden začneme my dívky již také v kostele zpívat a na tom jsme se teprv včera usnesly. Celý příspěvek →

10. září

Je po věnečku, po besedě, po merendě, nazývejte si to, jak chcete: výborně jsme se zachovali. Deklamovalo, zpívalo, tančilo se; chvála byla všeobecná. – Agnes Vrbíkova a družky její tlačily se ku předu, když mne na místo povýšené vedli, a páni, kteří byli s nimi, rozestavili se v pravo v levo a strkali na oči kukátka, aby mne dobře viděli.
Nezapírám, že jsem se jich ostýchala a bála, ale právě ta zvědavost a ten podezřelý úmysl jejich dodaly mi smělosti, začala jsem mluvit a mluvila jsem zřetelně, rázně, s přesvědčením a s citem, až jsem domluvila. Nastal potlesk, ti, kdož jsou proti nám, chtěli napřed posmívat se a uštipovat, ale vidouce, že veškeré obecenstvo je v nadšení, tleskali také, aby nedali pohoršení. V srdci snad zavírali hněv a co si povídali po straně, po tom jsme se arciť neptali. Tak to šlo po každém čísle, studenti deklamovali jeden lépe než druhý, a zpěvy věru výtečně se podařily. Mezi tím se tančilo, celá společnost byla veselá a i starší páni a paničky pravili, že se již dávno tak nevyráželi. Jindy musívají sedět a dívat se, otcově zalízají za stoly, matky hledají místa po lavicích a synové a dcery se točí v kole. Celý příspěvek →

3. září

Přece to přišlo k těm věnečkům, o nichž celý předešlý měsíc se mluvilo. Budou čtyři, studenti je zařídili, včera se odbyl první. Tuze jsem se na to těšila, neboť ráda tančím a již také bývám na bálech. Na věnečku jsem nebyla ještě nikdy, u nás nebývají, a ovšem jsem si dost nalámala hlavy, co a jak to asi bude. Karel neříkal nic, ale pokoušel mne, že budu vidět divy. Šli jsme všickni. Já se vystrojila po slovansku, druhé dívky též, měly jsme bílé, červené a modré šaty, živůtky a šněrovačky, opasky a pentle, srdce prý se na nás usmívalo. Tak aspoň pravil Karel, a když jsme se spolu procházeli po sále českými barvami ozdobeném a jen málo česky se mluvilo, dělal si z toho žerty. Celý příspěvek →

27.srpna

Ještě jednou se vracím k těm odrodilcům.  Karel tvrdí, že ženská odrodilá je nebezpečnější než odrodilý mužský.
Proč?  Je-li svobodná, kazí svým příkladem bratry a sestry, a že obyčejně k tak nazvaným lepším stavům náleží, škodlivé působí na jiné dívky, jež si ji berou za vzor. Je-li vdaná, ukazuje svým vlastním dětem, jakou cestou mají kráčeti; a nevychovává jich za Čechy. Mnohá matka byla sama po německu vzdělána a chce, aby se jí děti podobaly; mluví a modlí se s nimi německy, dává je po německu cvičiti, netrpí na nich nic českého.  Mnohá vzdělání německého sama sice nedostala a je skutečná Češka, ale děti mají být víc než ona, a proto se musejí přetvořit za Němce. Jindy to arciť mělo svou smutnou podstatu.  Dali-li rodiče dítě něco víc učiti, než se učilo na nejnižších školách, mohlo se to státi jen po německu, že vyšších českých škol nebylo, a kdo za Němce se neproměnil, nemohl slouti vzdáleným.  Nyní toho již nebude třeba. Zřizují se již i pro dívky vyšší školy české, ony se vzdělají a přece zůstanou Češky. Aby se přiučily jazyku německému, ovšem se jim podá příležitost. Je to jazyk, kterého u nás víc než jinde potřebují, že s námi a vedle nás žijí Němci. Ale jazyk vlastní musí nám býti dražší a na tom si zvlášť musíme zakládati.
Jsme Češi. To vědomí probuď se v nás. Matka k němu veď děti, děti je mezi sebou rozšířujte.  Až každý pozná vlast svou a národ svůj, slávu a moc jeho, bude si ho vážiti, bude na něj hrdý a pyšný a již tak snadno od něho neodpadne.
Pak pomine pokolení odrodilců mezi námi a ty, kteřížto svévolně a z hanebných příčin se nás odřeknou, bude stíhat kletba naše a všeobecné opovržení.

30. srpna

Dnes bylo německé kázání. Já s Karlem nyní chodím na české. Aby se německým sousedům našim německy kázalo, proti tomu ovšem nejsme.  Taková pošetilost se nám nesmí vytýkati. Však když se německy káže, je víc Čechů přítomno než Němců, a já sama nikdy nescházela.
Věru se tomu divím, jak jsem mohla zanedbávati kázání česká, a kdyby nebylo Karla, ještě by se to stávalo.
Dnes jsme viděli ty, kdož jen německá kázání navštěvují. Dívali jsme se z okna, když na ně šli, potkávali jsme je, když šli z něho. Byli mezi nimi staří a mládí páni, staré a mladé paničky, vedly se s dětmi, dívky po dvou, po třech kráčely za sebou.  „Ti tedy jen jednou za čtyry neděle slyší kázání?“ ptal se Karel.
„Ano,“ odpověděla jsem.
„A jsou Češi?“
„Jsou“
Zasmál se tomu a pravil: „To je divná pobožnost. Kázání české mají každou neděli a nejdou na ně. Na německé jdou a povím ti proč: aby se rozeznali od obecného lidu. Že se jim nejedná o poučení a povzbuzení, nýbrž jen o nějakou zvláštnost a přednost, je na jevu.“
„Oni jsou německému kázání zvyklejší,“ vymlouvala jsem je.
„Českému snadno mohou zvyknout, když je mají častěji,“ řekl nevrle.
„Česky prý se káže tuze nízko, jen pro lid,” zmínila jsem se.
To ho teprv popudilo a zlobil se, že česká řeč je nám jednou tuze vysoká a po druhé tuze nízká a že sami nevíme, co chceme. Možná prý je, že kněz mluví k neučenému lidu níž než k učeným pánům, paničkám a dívkám; kdyby ale také přišli ho poslouchat, vyhověl by jim a to tím spíše, že jen jednu pravdu a víru vykládá a hlásá.
Přisvědčila jsem majíc v tom již zvláštní zkušenost, a vyznávám, že české kázání mne víc vzdělává, mi hlouběji vniká do duše, mi mocněji doráží k srdci než německé, poněvadž jsem Češka.
Moudrý bratr stojí na svém a tvrdí, že Češi jen z marnosti německá kázání vyhledávají, a nedělá rozdílu mezi pány ani nepány. Mnozí řemeslníci a jiní lidé, mužští i ženské jdou na ně, aby dokázali, že umějí německy a dodali si tím jakési vážnosti před těmi, kteříž německy neumějí. Častokráte jejich známost němčiny je velmi chatrná, přiučili se jí lecjaks na cestách, ve službě nebo na vojně a nejsou ani s to, aby porozuměli slovům kazatelovým. A dětem německé kázání má snad sloužiti za prostředek v němčině se teprv vycvičiti, což ovšem bývá příčinou, že v mravním ohledu zůstávají pozadu.
U nás skrovničký počet Němců má svá kázání, přejeme jim je a je to tak dobře, ale jinde veliký počet Čechů kázání svých nemá.
Proč? Že na ně nechodí ani doma a v cizině se tedy o ně také nestará.
Bratr praví, že každý Čech kázání má slyšeti ve své řeči doma i v cizině, kde se česky káže.  Kde se to nestává, vydobude si to naše množství, i horlivě-li se o to zasadíme. Dostavme se vsickni; kdo nechce věřit, že jsme tu, bude míti patrný důkaz před sebou a odpomůže se našim potřebám.

16. srpna

Navštívila nás Agnes Vrbíkova a Karel velmi nepříznivě ji posuzuje. Mluvil na ni česky, ona odpovídala německy, česky nechtíc mluvit, jakoby tím tratila na hodnosti.
Říkávám jí „Agnes“ Karel pravil, Agnes že po česku sluje „Anežka“ a slečnou Anežkou ji pojmenoval.
Hněvala se, že ji tupí, a nic neprospělo vymlouvati jí to: ona je a zůstane Agnes a nechce býti Anežkou jako nějaká děvečka neb podruhyně.
Zmínila jsem se, že s Karlem čtu české knihy, jež mne den ode dne víc zajímají. Chce-li, půjčila bych jí Babičku od Boženy Němcové, je hezká, tuze nás bavila.
„Babičku?“ opakovala úsměšně a odbyla mne:
„Nestojím o žádnou babičku a česky ani nečtu, co pak je do toho!“
Schválně jsem se pochlubila, že nyní česky také píšu. Celý příspěvek →