16. srpna
Navštívila nás Agnes Vrbíkova a Karel velmi nepříznivě ji posuzuje. Mluvil na ni česky, ona odpovídala německy, česky nechtíc mluvit, jakoby tím tratila na hodnosti.
Říkávám jí „Agnes“ Karel pravil, Agnes že po česku sluje „Anežka“ a slečnou Anežkou ji pojmenoval.
Hněvala se, že ji tupí, a nic neprospělo vymlouvati jí to: ona je a zůstane Agnes a nechce býti Anežkou jako nějaká děvečka neb podruhyně.
Zmínila jsem se, že s Karlem čtu české knihy, jež mne den ode dne víc zajímají. Chce-li, půjčila bych jí Babičku od Boženy Němcové, je hezká, tuze nás bavila.
„Babičku?“ opakovala úsměšně a odbyla mne:
„Nestojím o žádnou babičku a česky ani nečtu, co pak je do toho!“
Schválně jsem se pochlubila, že nyní česky také píšu.
Vysmála se mi, že tedy chci býti Češka jako jiné dívky u nás a jinde.
Již ji vykám, Karel také, není tomu zvyklá, přichází jí to jaksi divné. Chtěli jsme jí tedy onikat, ale bránila nám a dovolila, abychom i ji říkali, jak chceme. Ona to také učiní a musíme prominout, kdyby se někdy omýlila.
Agnes Vrbíkova mezi námi dívkami chce býti osobou vzácnější a vyšší. Domnívá se, že způsoby její jsou panské, nenávidí českou řeč, pohrdá českým lidem, haní a pomlouvá ho, odepírá mu vážnost a lásku, povyšuje a vypíná se nad něj. Žeby také k němu přináležela, jsouc původem svým Češka a majíc české rodiče, na to ubohá již zapomněla. Věru s námi nemá již nic společného a sama se od nás odtrhla a vzdálila. Byla vychována po německu, vrátila se domů z německého města a ústavu, navštěvuje německé společnosti, zpívá německy, hraje německé divadlo, dává přednost německému jazyku před českým, česky bez potřeby ani nepromluví. Znám její babičku, ta německy neumí, proto ji má za sprostou a stydí se za ni, a Babičku od Boženy Němcové nechce, aby se svou babičkou se neprozradila.
Karel se velmi příkře o ní vyslovil, a když jsem mu řekla, že v městě je jich víc mezi ženskými i mužskými, jež smýšlejí a jednají jako ona, pravil: „Hanba odrodilcům svévolným!“ a zarmoucen a rozhorlen odešel.
20. srpna
Kdo pak vlastně je odrodilec?
Bratr mi to vyložil.
„Víš, co to je, odpadnouti od Boha?“ ptal se mne.
„Vím,“ řekla jsem, „od Boha odpadl, kdo se o Něho nestará, nehledí na Jeho vůli a Jeho rozkazy, chová se, jako by Ho nebylo, slouží vášním, zapírá svědomí.“
„Víš, co to je, odpadnouti od víry?“ ptal se dále.
„Vím,“ řekla jsem opět, od víry odpadl, kdo vírou pohrdl, v níž se narodil, v níž byl vychován od rodičů, v níž žili jeho předkové, a neřídí se již dle zákonů a pravidel od ní předepsaných.“
Pravil: „Odrodilec odpadl od rodu, od národu svého, on se odrodil, je cizí mezi svými.“
Neporozuměla jsem mu dobře a musil mi to vyložiti příklady.
Nyní tomu již rozumím: „Jsou na světě rozliční národové. V některé zemi jsou národové dva vedle sebe jako u nás český a německý. My jsme Češi, někdo mezi námi národ svůj opustil, k němu se nehlásí, prospěch jeho nehájí, jeho dobrých mravů nešetří, jeho mluvy si neváží, nýbrž naproti němu jedná, škoditi mu dopouští, a sám mu škodí, s cizími se proti němu spojuje, cizí obyčeje přijímá, cizí zisk množí a podporuje na újmu a škodu svých vlastních krajanů, ten je odrodilec.
Není každý odrodilec stejně hanebný a trestuhodný. Mnohý za to nemůže, že se odrodil. Učil se doma a ve školách jen řeči cizí, četl jen cizí knihy, zdržoval se v cizině, bavil se v německých schůzkách. Snad se mu nikdy nenaskytla příležitost, poznati se a jíti do sebe a škoda, je pro nás ztracen. Jiný je slaboch, ví a cítí, že má býti náš, ale pohodlí a pokoj a zvyk mu v tom brání a on zůstává lhostejný. Nejhorší jest, jenž kvůli nějaké výhodě se odříká svých a jiným tak říkajíc se zaprodává, jsa k svým nepříznivý a nespravedlivý proti svému přesvědčení.“
Karel povídal, a ovšem je tomu tak, že odrodilci jsou i u jiných národů. Kdo by k nám se přidal a svým chtěl ubližovati, rovněž by byl odrodilcem u svých. Nechávejme a dávejme každému, což jeho jest a což mu patří. Co nechceme, aby on nám činil, nečiňme jemu. Spravedlnosti a lásky jest nám všem třeba. Kdo jiného jest národu a spravedlnosti a lásky k nám nemá, tomu to spíš promineme než těm, kdo pošli z nás a jsou proti nám svévolně.
Pořád mi leží v hlavě, co Karel o odrodilcích povídal, a ptala jsem se ho, je-li u nás také ženských odrodilých. Odpověděl, že je a že je jich mnoho.
„Agnes Vrbíkova budiž ti příkladem, dle té o nich suď,“ řekl a schválně ji nazval Agnes. Již ani v tom ohledu nejsem, tuším, daleko od pravdy. Ženská jako mužský stává se odrodilou obyčejně vychováním. Naučila se a zvykla si mluvit, číst a psát německy a pak od lidu mluvícího, čtoucího a píšícího česky se odděluje; myslí, že je proto vzdělanější a vznešenější, opovrhuje vším, co je české, nepoznává vlasti, nehlásí se k národu, nežije s ním, nesúčastňuje se radostí a strasti jeho, nepřináší mu obětí, neprospívá mu. Příčina toho všeho je nevědomost, pravil Karel, a někdy nadutost a pýcha. Která ženská česky mluví jen s čeládkou, domnívá se, že česká řeč je hrubá a sprostá; která česky psáti se neučila, hádá, že nestojí za to, aby se v tom znala; která českých knih nečte, neví, jakou cenu mají. A že zvlášť ve vyšších a bohatších rodinách němčina panovala, užívala jí mnohá panička a dívka, aby se k nim pozdvihla, a že pouzí Češi byli jen chudáci, paničky a dívky se bály jazykem jejich mluvit, aby se k nim nesnížily. Tak i mezi ženskými povstal u nás druh lidí, jenž se sám byl vyloučil, druh ženských rodem Češek, ale od Čechů odpadlých, ženských odrodilých.