24. ledna
Dnes jsem poprvé v životě byla na plese. Opravdu! Já stará panna jsem nikdy nebyla na opravdovém plese s kotilióny, velkou večeří a společenskou smetánkou. Těch pár tanečních věnečků, kam mě pozvali z milosti, se nepočítá. Tak to je, když se musíte připravovat na to, že si budete vydělávat na chleba. Navíc nemáte čas na takové žerty. Mimochodem neshledávám, že by mi to moc chybělo. Co mě včera potěšilo a vzbudilo ve mně živý zájem, byl rozhovor se zvláštními muži a ženami, se kterými jsem se na tomto plese setkala.
Tento ples určitě nepatří k běžným slavnostem tohoto druhu. Pořádalo jej Sdružení novinářů ve prospěch své penzijní pokladny a tak přišel každý, kdo tisk potřebuje a váží si ho, nebo se ho bojí.
Od pana předsedy vlády až k mému školnímu řediteli přišel každý, kdo něco znamená ve městě a ve společnosti. Byl tu zástup a změť fraků a uniforem, vyznamenání a medailí, hodně bezvýznamných a málo významných tváří, krásných toalet a jejich ošklivých nositelek, falešných a pravý diamanty, kulatých a hranatých ramen a krků, koketních žen a znuděných mužů.Bylo docela zábavné pozorovat, jak se honorace houfně vytahuje, ale byla to jenom maškaráda. Lidé více nebo méně hráli komedii sami pro sebe nebo pro ostatní. A každý se měl čím chlubit, každý si myslel, že se předvede lépe, než ostatní, a tak předváděli a ukazovali ostatním to nejlepší: důstojnost a přívětivost, serióznost a veselost, řády a tituly, samolibý a nevinný vzhled, krásu a půvab, hedvábí, samet a diamanty.
To všechno mělo udělat dobrý dojem. Na mnoha mužích bylo už po hodině vidět, že touží po zábavné konverzaci nebo dokonce po poklidném posezení u žejdlíku či kartiček. A některé z dam vypadaly, jako by v tom shonu hledaly změnu a dobrodružství.
Doktor Götz pozval na ples mě a matku, ale matka se nedokázala rozhodnout. Takže nebylo jisté, jestli půjdu já, protože to přece nemohu milovaným ctnostným příbuzným udělat, abych šla s doktorem Götzem sama. Já bych to udělala s klidem a čistým svědomím. Ale doktor dostal šťastný nápad, že mě svěří pod ochranu manželky svého kolegy Raschle, se kterou jsem se jednou setkala v divadle a mluvila s ní. Milá paní prokázala mé matce tuto laskavost, čímž byl problém s hlídači měšťanské počestnosti vyřešen.
V prvních dvou hodinách se všem dostalo až příliš bohaté nadílky umění. Hrál filharmonický orchestr, pánové a dámy z opery a činohry zpívali a recitovali pro potěšení pánů novinářů – captatio benevoleatiae, posmíval se doktor Götz – a balet zatančil čtverylku a dokonce i lidové tance. Potom byla přednáška, večeře u malých stolků a nakonec tanec.
Doktor Götz se staral pečlivě o moji zábavu. Představil mi v průběhu večera ty nejpřednější síly zdejších divadel a shromáždil u našeho stolu živou společnost. Hned na začátku mi přivedl starého Markuse Konrada z Městského divadla, který se prodíral davem. Je to trochu výstřední, ale veliký umělec. Jistě by po něm dnes sáhla první divadla, ve Vídni nebo v Berlíně, kdyby se před dlouhou dobou, kdy byl v nejlepší tvůrčí síle, jeho kariéra na patnáct let nezastavila, protože dělal impresária své manželce, významné pěvkyni, která vystupovala po celém světě. Za patnáct let se na něj v divadle zapomnělo a objevily se první šedé vlasy na spáncích a pokračování ve velké kariéře se nepodařilo. Tady má velmi příjemné umělecké postavení. Posadil se k nám a doktor Götz se ho zeptal na divadlo. Umělec se zatvářil, jako by ho toto téma unavovalo a řekl:
„Nemluvte mi o tom otravném divadle.”
„Ale!“ vykřikla jsem překvapeně.
„Milá slečno, vy jako většina lidí divadlo přeceňujete a pokládáte ho za ušlechtilé, vysoce umělecké zařízení. Tři nebo čtyři taková opravdu jsou, ale všechna ostatní jsou střízlivé výdělečné podniky jako obchodní domy, oděvní továrny, hotely a bordely, s tím rozdílem, že divadlo s větší krutostí zachází se svými zaměstnanci, kteří jsou méně spokojeni a rychleji opotřebeni než v jiných podnicích.“
„Tak jste jistě před dvaceti lety nemluvil,” řekla jsem, „a možná si to nemyslíte ani dnes, když jste se vrátil na jeviště.”
„Když jsem na jevišti,” řekl, „jsem v rauši, nejsem sám sebou, jsem postavou nějakého autora. Před dvaceti lety jsem žil v iluzi, že by práce na jevišti mohla herce dělat stejně šťastným, jako jiná práce lidi, kteří ji konají. Dnes už to vím lépe.”
Určitě hodně prožil a viděl a vážně přemýšlel o svém umění, ale vidí asi hlavně svůj případ, svou ztracenou kariéru. Uvažuje o tom, jak daleko se mohl dostat a kde ve skutečnosti skončil. Ale to je nesprávné. Naše divadlo není bezvýznamné.
Později se u našeho stolu sešli jiní pánové a dámy od divadla. Jejich vyprávění a příhody zněly jinak než žalozpěvy pana Konrada, vesele, optimisticky, s důvěrou ve šťastnou budoucnost. Tolik života, sebejistoty, zážitků, nezávislosti mají tito lidé. Všechno viděli a prožili. Stovky malých dobrodružství, setkání, utrpení, radosti, potíže, úspěchy, nezdary, vyhlídky, naděje, touhy, dobrodružství. Nad stolem sem a tam poletovaly výčitky a žerty, pomluvy a báchorky, škádlení a hádky, zákulisní drby a vážné odborné diskuse. Byla to pro mě poučná směs emocí a pohnutek, které vyplňují život těchto lidí.
Zdá se mi, že vedou intenzivní život a plně využívají času a sil. Život plný neúnavné práce, ctižádosti bez odpočinku. Neustálý boj proti stovkám překážek, často proti vlastní nedostatečnosti, život, který dělá lidi silnými a statečnými, podnikavými a ostražitými, pravděpodobně také bezohlednými a agresivními. Otázkou zůstává, jestli jsou také spokojení a šťastní? Chci tomu věřit! Úspěch v umělecké činnosti, která působí radost a povznáší tisíce lidí, musí přinést štěstí.
Doktor Götz byl jako šéfredaktor předního místního listu v centru pozornosti a já bezvýznamná jsem z toho těžila. Protože díky tomu se mnou panstvo ráčilo mluvit. Nebyla jsem hloupá a hodně jsem se ptala, nechala jsem se poučit o všem možném, co mě v nádherném světě divadla udeřilo do očí a u čeho mi chybělo vysvětlení účelu, výhod, nutnosti, původu a následků.
Stejně živě a bez přestávky jako u našeho stolu rozhovor neplynul nikde. Lidé v okolí mluvili málo a zdálo se, že nás zvědavě pozorují. Šosáci! Jednou okolo přešel můj pan ředitel a pozdravil tak strnule a prkenně, jako by jeho školometské tělo krejčí přímo zašil do fraku.
Bylo už velmi pozdě, když jsme odcházeli, a pan Konrad šel s námi. Když jsme se na rohu ulice rozcházeli, zeptala jsem se ho:
„Pořád máte špatnou náladu?”
„Ano,” řekl, „protože se musím v noci rozloučit s krásnou ženou.”
Pohrozila jsem mu vějířem a řekla jsem: „Buďte slušný! A poučte se od svých kolegů! Jsou mnohem zábavnější a veselejší než vy!”
„Jepice,” zvolal, „všichni jsou jepice, dnes si vychutnali svůj hašišový sen o nebi plném vavřínových věnců a pětiletých smluv, zítra ráno je čeká šedá bída a škemrání o zálohu. To je u nás věčný koloběh. Dobrou moc, dobrou noc! Musím ještě podepsat směnku.”
A odešel.
Doma jsem poděkovala doktoru Götzovi za krásný večer.
„Udělal jsem vám radost?” zeptal se.
„Mimořádnou,” ujistila jsem ho vřele. „Ještě nikdy jsem nebyla v tak podnětné společnosti tolika zvláštních lidí.”
„Hm,” udělal. „Byli docela dobří. Nicméně, pozvali jsme ty nejlepší. Musí hrát komedii, i když nejsou na jevišti. Tentokrát naštěstí sehráli jenom příjemné role. Často to bývá jiné.”
Než jsem stačila odpovědět, políbil mi ruku a s rychlým: „Dobrou noc! Nechte si něco hezkého zdát,” zmizel ve svém pokoji. Na okamžik mě to znepokojilo. Ruku mi ještě nikdy při loučení nelíbal.
Jejda, co se stalo s tím klidným, rozvážným doktorem? Požil také hašiš, nebo to je účinek několika sklenic sektu?
Dnes dopoledne jsem byla ve škole dost roztržitá a měla jsem problém udržet tu bandu v pořádku. Tolik mi toho táhlo hlavou. Některá slova, názory, které jsem včera slyšela, se ke mně vracely. Také o políbení ruky jsem znovu přemýšlela. Bylo by dobré, kdyby tato zkušenost neměla větší význam. Nemohu to potřebovat, protože můj život, obávám se, ještě nemá pevně určenou dráhu, a pokud by se moje mysl a srdce ocitlo na nějaké křižovatce, musela bych mít čistou hlavu a svobodné srdce, abych s sebou netáhla těžký náklad, až se rozhodnu vydat novou cestou.