II.
Neb můžeme také tento oumysl dosáhnouti, když se snaží jeden manžel proti druhému u dětí protivnost vzbuditi
1
Jakás matka strašívala dětí trojím, totiž: Pánem Bohem, otcem a bubákem. Když si hrávaly, a drobek přitom bouřily, hrozila jim některým z těchto tří. Buď říkala: „Ticho, děti, Pánbůh vás potrestá, hodí vás do horoucího pekla; aneb ticho, bubák jde! Aneb Teď jde tatík, ten vám dá, až krev poteče!“
Následek bylo, že sobě děti Pána Boha, tatíka a bubáka stejně ošklivily.
2
Když Mařenku otec pro svévolnost potrestal, běhávala k matce a obžalovala otce. Matka ji litovala a dokládala: „To je zlý táta, že tak ubohé dítě bije! Tu máš, Mařenko, krejcar, kup si housku!“
Je pak div, že Mařenka na zlého otce zanevřela?
III.
Buď necitelný při milovánkách od svých dětí a nevšímej si jejich radosti a brzy na tebe zanevřou
1
Milí dva manželé měli vždy plnou hlavu zaneprázdnění a prací, že každé okamžení za ztracené považovali, když museli s dětmi rozmlouvati.
Muž počítal a žena rozmýšlela, jak by mohla svou ozdobnost zlepšiti. Oběma jim muselo být protivné, když je děti z toho vyrážely.
Když Nikodém maličký s knížkou, v níž byly obrázky, k otci radostně přiběhl a sladce řekl: „Tatínku, podívejte se! Opička má jablíčko v pazourku!“, otec odpověděl: „Dej mi pokoj!“ Nikodém běžel k matce; ona ho odstrčila.
Na to šel Nikodém s knížkou k děvečce, ta s ním uměla lépe nakládati. Ona se s ním radovala nad opičkou, ukázala mu vlka a zajíčka, a povídala mu, jak vlk beránka žere, a jak dobře pečený zajíc chutná.
Za to byla jeho milou Mariánkou, která se všech jeho tajemství dověděla, a všech jeho radostí oučastna byla.
Pro něho mohl otec i matka na čtvrt léta odjeti, nic by si z toho nedělal, Když ale nebyla Mariánka jeden den doma, to jste měli slyšeti pláč!
2
Linhartek dostal od svého známého několik kytek a vsadil si je do zahrady. Na nich mu vězelo srdce. Ráno bylo jeho první jíti do zahrady, aby je viděl. Večer nešel spát, aby je nepokropil.
Když jednou ráno do zahrady přišel, tu byla – ach, radost nad radost! – jedna rozkvetlá.
Několikrát rukama zatleskav a přitom poskočiv, běžel k otci.
Tatínku! Pojďte honem do zahrady!
A co tam?
Já vám něco překrásného ukážu!
Co pak?
Pojďte jen! Něco velmi krásného!
Co blázníš?
S tou tvou hloupou květinou!
Poněvadž bylo srdce Linhartkovo vrchovatě plné radosti, že se muselo někomu vyřknouti, běžel tedy k Martínkovi, a ukázal mu svou krásnou květinu.
Tento se s ním radoval, a získal sobě dál a dále jeho lásku a důvěrnost, kterou by Linhartek rád otci daroval, kdyby ji byl chtěl přijmouti.