9. srpna
Karel již viděl můj denník. Zdráhala jsem se ukázati mu ho, ale když tuze o něj stál a sliboval, že mi nic za zlé míti nebude, co do něho zanáším, podala jsem mu ho, a utekla jsem ven k matce. ‚
Podržel ho dlouho u sebe, mně se alespoň zdálo, žeby ho mohl dříve vrátit, aby mne vytrhl z nesnáze a nejistoty, a již netrpělivě jsem na něj čekala.
Přišel konečně a denníkem mi hrozil, já se začervenala, a on přistoupil ke mně a nastojte, dal mi hubičku a pohladil mne řka: „Má sestra Pavlina je na dobré cestě, mám z ní potěšení.“
Hle, on se nezlobil, že na začátku tak ostře jsem o něm mluvila, nikoli, smál se tomu a byl rád, že jsem upřímná. Mám prý tak pokračovati dále, líbí se mu to, dobře perem vládnu. Nedoufal, že bych již tolik dovedla, musela jsem prý býti pilná, a to mi slouží ke cti. Chyb jsem nenadělala mnoho – opravil je, a abych se jim budoucně vyhnula, přispěje mi svou radou.
Přijela jsem jeho navržení, ale vymínila jsem si, aby mého denníku na mně již nežádal. Kdybych věděla, že mu ho vždycky musím předložit, nemohla bych nenuceně psáti a všelicos bych snad zatajila.
„Aha,“ zažertoval si se mnou, „ty musíš srdéčku ulehčit nevolí a hněvem na bratra, když tě souží, trýzní a je tvým tyranem!“
„A když vyznávám, jak tuze ho miluji!“ přidala jsem k tomu.
Zase mne políbil a vyjednali jsme, že mi leckdys z českých knih bude předčítat, abych v české řeči hodně se vycvičila a zatoužila si po nich poznavši, že jsou také zajímavé. Až posud jsem je prý do rukou brala s nechutí, čemuž se nediví, věda, že jsem do smyslu jejich nepronikla. Pak jsem proti nim měla předsudky a nyní se bavím tak říkajíc jen mluvnicemi, což ovšem laskominu po českém čtení ve mně neprobudí. Však to přestane, stojí mi za to. Jsem tuze dychtiva.
13.srpna
Byly jsme s matkou v pokoji samy, Karel k nám přišel s knihou v ruce a pravil, chceme-li ho poslouchati, že nám ji přečte.
Prosily jsme za to, ale veliké pochoutky jsme neočekávaly.
Matinka řekla: „Nebudeme ti ani rozuměti!“
„To by bylo,“ smál se, „vždyť vám budu čísti česky.“
„Česky arciť,“ přisvědčila mu, „ale bude to v té nové češtině, jíž my neznáme.“
„Ta je pro nás tuze vysoká,“ hádala jsem já, a maminka ještě dodala: „Učení páni si ji vymyslili.“
„Abyste učeným pánům nemohly viny dávati, přečtu vám něco od jedné učené paní,“ oznámil nám.
„Ta psala česky?“ vykřikly jsme obě najednou.
„Ano,“ odpověděl, „snad jste již slyšely o Boženě Němcové?“
„Slyšely jsme o ní,“ pověděly jsme mu, a já se pochlubila, že bych byla špatná Češka, kdyby mi nebylo povědomo jméno její.
„Inu ovšem,“ prohodil jako v žertu, „vy Češky zde o Boženě Němcové víte a leckdes se jmenuje od spanilých dívek a paniček, však co napsala, všecky jste zajisté ještě nečetly.“
Měl pravdu a sklopila jsem hlavu, abych se mu k ní nemusila přiznati, neboť jsem sama od Boženy Němcové ještě nic nečetla.
Však zpomněla jsem si, že napsala „Babičku“ nevím již, kde to povídali, a řekla jsem mu to, abych čest svou zachovala.
„Prosím za odpuštění,“ škádlil mne dále, „Božena Němcová napsala Babičku, Češky se to někde dověděly, ona napsala ještě to a ono, ale co vám to prospěje, když to nečtete?“
Není možná na něm vyhráti, když se hádáme, a proto jsem raději umlkla, aby nade mnou neslavil vítězství ještě větší.
Pozoroval, že se drobet mrzím, a on chytrák hned mne umí udobřit. Vykládal nám, že Češi mimo Boženu Němcovou, jež národu nelítostnou smrtí byla odňata, měli a mají ještě jiné proslulé spisovatelky, a dívaje a usmívaje se na mě pravil, že jim jedna přibude v osobě – Pavlíny Janušovy.
Chtěla jsem se ještě víc mrzeti, že se mi posmívá, on ale tvrdil, že skutečně takovou naději jsem v něm povzbudila svým denníkem, a to mi tak lichotilo, že jsem mu předešlé úsměšky honem odpustila.
Jsem přece jen zpozdilá a marná dívka a zabývati se spisovatelstvím arciť nikdy nebudu, nemajíc k tomu schopnosti, nadání ani povolání a nejsouc s to, povznésti se k té vysoké češtině. Však vyznávám, že se jí tak tuze již nebojím.
Karel nám opravdu čte „Babičku” já pochopuji každé slovo, matka též, a tak nás zajímá, že se jí nemůžeme ani nabažit.
Snad spisovatelé píšou jináč než spisovatelky?
Karel pravil, že jako já ve svém denníku tak obyčejně píše každý Čech, ať je muž nebo ženská.
Přečetl nám něco na příklad, vpravily jsme se do všeho, ano i básním jsme porozuměly.
Již věřím, že ta vysoká čeština je asi strašák. Co není psáno jen pro učené, nejde nad můj rozum a dělá mi rozkoš a potěšení.