2.prosince
Matka odjela na několik dní do Langenstedtu. Dorazil tam první potomek, s puntičkářskou přesností, jak se od pastorova dědice dalo očekávat. Zdá se tedy, že soužití mladého páru je šťastné.
Nad mou ctností po matčině odjezdu bdí teta Magdalena, protože rodinná rada se usnesla, že by nebylo vhodné, abych byla s doktorem Götzem sama v domě. Teta vrchní farářová a teta Magdalena jsou naladěny na stejnou notu. Nepochopila jsem, komu věří méně, jestli mně nebo doktoru Götzovi. Nikdy mě nenapadlo, že jsme nedůvěryhodní. Teta vrchní farářová dokonce tvrdila, že se k sobě chováme velmi důvěrně. Prý nás nedávno viděla v divadle. To je lež. Nikdy nechodí do divadla, za to stejně jako ostatní pravověrní běduje nad morální zkázou, která se šíří z jeviště. Asi má známého, který jí donáší drby. Pokud by nelhal, což je velmi pravděpodobné, nemohl by o nás říct nic špatného, protože my nic špatného neděláme. Teta Magdalena na rodinné poradě mluvila s cudně sklopenýma očima. Co může tato vyschlá stará panna vědět o vztazích mezi mužem a ženou? Lidský život může posoudit jen zvnějšku. Tato stará majitelka ctnosti cítí nečestně a nízce. Věnuje špatnostem, které by mohli provést dva mladí lidé, kteří jsou spolu sami, více myšlenek než oni. Nechápu myšlenkové postupy těchto lidí ani jejich pohnutky a záměry, protože z čisté lásky k ctnosti není nutné hlídat nevinné. Já si skoro myslím, že představa dvou lidí, kteří se společně oddávají něžnostem, v nich probouzí chlípnou touhu, a s tím že se potřebují nějak vypořádat. Možná je to závist.
Nedůvěra mých nejdražších k doktoru Götzovi a ke mně měla jeden užitečný důsledek: přiměla mě, abych se zamyslela nad svým vztahem k němu a propátrala svou duši a smysly. Výsledek zkoušky mě uklidnil. Určitě je mi doktor Götz ze všech mužů, které znám, nejpříjemnější a nejmilejší, což není nic divného, protože spojuje dobré vlastnosti obou pohlaví, ženskou empatií a silnou mužnost. Jeho rozsáhlé znalosti, vážný pohled na život, chápající tolerance k ostatním, jeho vyzrálý, umírněný názor na všechny záležitosti života, jeho šlechetné, ryzí smýšlení a jeho nadšení pro všechno krásné a velké mohou ignorovat jen lidé, kteří mají na očích stranické brýle. K jeho intelektuálním a povahovým přednostem se pojí ještě vybrané chování a klidná sebejistota člověka, který rozumí sám sobě a pohybuje se v nejlepší společnosti. A také má pohledný zevnějšek, vysokou silnou postavu, inteligentní obličej, hluboké šedé oči, husté, tmavě blond vlasy a stejně zbarvený knírek, jasné čelo. Jenom nos je bohužel trochu nízko, ale knírek maskuje tuto chybu. Milý doktor má mnoho důležitých a krásných vlastností, které se líbí dívkám a také mně. Ráda se procházím s elegantním mužem ve foyeru divadla a jsem ráda, že mě s ním lidé vidí, ale k lásce to má daleko. Určitě bych byla velmi smutná a osamělá, kdyby dnes od nás odešel. Ztratila bych v něm dobrého kamaráda, moudrého učitele a věrného rádce, a k tomu veselého společníka. Ztratila bych přítele, ale nic víc. Nemiluji ho jako žena a on mě nemiluje jako muž, takže je náš vztah vyrovnaný. A proč by nebyl?
Nemusí jít pokaždé o lásku! Muži a ženy si mohou navzájem poskytnout mnohem více, může mezi nimi být mnohem lepší, otevřenější a intelektuálně bohatší vztah, pokud se nemilují. Neumím si představit výměnu darů lásky a něžností s doktorem Götz při nejlepší vůli nehledě na to, že – jak to mám říct? Zkusím to pojmenovat – takže: nehledě na to, že mi technická stránka lidského milostného života není příliš jasná. Když jsem se toho ještě neúčastnila? – Neumím si představit, že bych se s ním tímto zatím záhadným způsobem spojila, ne proto, že by se mi to příčilo, ale protože nemám žádný důvod to dělat.
Jedno je jisté: nemiluji ani doktora Götze, ani jiného muže, a to je vždy pro dívku uklidňující zjištění.
13. prosince
Připadám si ve škole cizí. Vztahy mezi mnou a mými kolegy a kolegyněmi nikdy nebyly moc přátelské, snad kromě pana Pfluga, ale v poslední době jsou sotva snesitelné. Došlo k tomu pomalu. Vím, že je to má vina, že se ode mě ostatní odtahují. Začala jsem s tím já, přestože jsem nejmladší z celého sboru. Ale nemohla jsem si pomoci. Ti lidé se špatnými způsoby, s často málo čistým prádlem, nemluvě o nehtech, ta starší dívka v nevkusném oblečení, se zahořklou povahou a často neženským chováním, se mnou nemají nic společného. Uvažovala jsem o tom, že požádám o přeložení, ale jako pomocná učitelka nemám velkou šanci na kladné vyřízení takové žádosti a kromě toho by celá operace stejně neměla smysl. Jsem si jistá, že kolegové v jiné škole by se podobali těm současným. Takže zatnout zuby a mlčet. Možná se zvyknu a přizpůsobím se a časem mi bude všechno jedno jako ostatním, které vzruší jenom to, když pan školní inspektor vchází do dveří. Kdyby byla aspoň nějaká naděje do budoucnosti. Čtyřicet let dřiny!
7. ledna
V úterý bylo pokřtěno Annino a Johannesovo dítě a všichni jsme byli u toho. Je to u nich úžasné, hezké. Žijí v teplém, starém, příjemném domě s velkými pokoji a širokými okny. Mají tolik místa, že ho ani všechno nevyužijí. Nejméně tři pokoje jsou neobydlené.
Křest byl skutečná bohoslužba se spoustou modlení a chvalozpěvů. Jinak to být nemůže. Anna byla přepadlá a pobledlá, Johannes vypadal dobře. Za poslední rok přibral aspoň sedm kilo, má růžové tváře a chůzi, postoj a pohyb má čilejší, důraznější a jistější.
Jak jsem předpovídala, je pánem v domě. Zdá se mi, že si páni pastoři myslí, že božský vládce všehomíra předal trochu božské podstaty jejich osobě a že jejich okolí má za to, že stálé obcování s Pánem také jim poskytlo úlomky božství. Možné to je. Hlavní je, že moje milá Anna vypadá šťastně.
Šla jsem s ní k tabuli několik minut zasněženou zahradou a zeptala jsem se jí, jestli je šťastná.
„Jsem, protože v kolébce leží dítě,” odpověděla vesele a z jejích velkých krásných očí vyzařovala všechna spokojenost a štěstí světa.
Znovu něco, čemu ještě nerozumím. Že láska muže přinese štěstí, to koneckonců chápu. Ale že se člověk může stát šťastným díky lásce k dítěti – protože to malé stvořeníčko nemůže matku svou láskou obšťastnit – to je mi doposud záhadou. Snad na to časem přijdu. –
Matka byla úplně jiná než obvykle, mnohem čilejší a šťastnější a živější. Ptala jsem se jí proč a odpověděla mi, že teď, když je babičkou a pomáhá opatrovat malé vnouče, živě si připomíná tu radostnou dobu, kdy se narodily její dcery, a proto je tak veselá.