6. srpna
V neděli mi Karel navrhl, že se mnou půjde do kostela.
Na otázku, kdy do kostela chodím, vyjevila jsem mu, že na devátou.
„Slýcháš také kázání?“ chtěl věděti.
„O deváté se nekáže,“ řekla jsem mu, „ale čte se německé evangelium. Páni na ni vesměs chodí. Německé kázání máme jen každou poslední neděli v měsíci. Lid bývá na ranní a na velké.
Chtěl, abych mu to udělala k vůli a šla s ním také na velkou.
Ráda, v jedenáct hodin je po kázání. Nikoliv, i na kázání musíme prý jíti. Třebas, půjdeme.
Nařídil, abych se mu hezky vystrojila, a ptal se, mám-li čamaru, živůtek, šněrovačku, pásku a Bůh ví co ještě – slovanského.
Odpovědělo jsem mu, že to všecko mám a že toho mám mnohem více, než on zná a umí pojmenovat.
Jsem tedy Slovanka?
Nevěděla jsem, co to vlastně je, ale domnívajíc se, že to přijde jen na šat, pyšně za Slovanku jsem se prohlásila.
Jsou druhé dívky v městě také Slovanky?
Jsou, hned se o tom přesvědčí na ulici.
Vystrojila a ozdobila jsem se mu, že byl spokojen, a nemusil mne k tomu teprv vybízet. Před desátou vedli jsme se spolu do kostela a na náměstí potkávalo nás tolik dívek, že jsem se s nimi pořád musila pozdravovat. Některým jsem řekla „guten Morgen,“ některým „guten Tag,“ některým „ihre Dienerin.“ Ony říkaly to samé a nenapadlo nám, že se po česku říká: „Dobré jitro, dobrý den, vaše služebnice“ anebo „k službám.“ Karel poslouchal a jaksi podivně špoulil ústa, jakoby se nám chtěl vysmívat, a když jsem zase jednu po německu oslavila, pravil uštipačně: „Slovanky zde mluví jazykem německým!“ „Tato je pouhá Němkyně,“ vyjevila jsem mu. „Nosí se ale po slovansku,“ řekl. „Moda je moda,“ odpověděla jsem. „Snad všecky Němkyně nebyly, jež šly okolo?“ hádal a smál se. „Arciť nebyly.“, I divil se, že nemluvíme česky, a já mu pověděla, že jsme na to nyní – nemyslily. Neříkal nic, ale viděla jsem na něm, že mu to není milé a hned první dívku, na kterou jsme přišli, pozdravila jsem slovy: „Dobré jitro, Anno! Jak se Vám vede?“
Stiskl mi ruku a já od té chvíle dávala pozdravení česky.
V kostele nám udělali místo v stolici a před námi a za námi, v pravo a v levo seděli a stáli nábožní křesťané, mistrové a jejich tovaryši, dělníci a nádenníci, mužští i ženské. Zpívali pěknou píseň, já nezpívala., ale Karel zpíval s nimi. Kázání jsem poslouchala pozorně jako on a při mši svaté modlila jsem se ze svých německých knížek. Vedle mne klečela nějaká sprostá osoba, asi děvečka, a měla knížky české. Vypínala jsem se nad ni v duchu a lahodilo mi, že je rozdíl mezi ní a mnou. Karel bezpochyby do knížek mi nahlídl, když jsem je před sebou měla otevřené, neboť na cestě z kostela se zmínil, že my Češi jsme a můžeme býti pobožnější, když se modlíme česky. Nepochopovala jsem, proč by tomu tak bylo a on pravil: „Když jsme byli malí, modlili jsme se jen česky. Matinka jen českým modlitbám nás učila. Česky jsme vzývali Boha, česky jsme ponejprv vyslovili svaté jméno Jeho, česky jsme k Němu mluvili. Pavlinko, pamatuješ se, s jakou vroucností jsi to dělávala? Později ti uložili modliti se německy a do rukou ti dali německé knížky. Napřed jsi jim dobře ani nerozuměla a srdce tvé zůstalo chladné a prázdné, když jsi v nich četla. Nyní jim rozumíš, ale modlitby německé nikdy tě nemohou tak roznítiti a povzbuditi, jako modlitby české, že jim schází matčin základ z mládí. Zkus to, sestro, a obrať se jednou k Bohu zase po česku, uvidíš, že to víc rozhřeje srdce. City, jež jsi mívala co dítě, opět povstanou v tobě, Bůh ti bude bližší, přivineš se k Němu vroucněji, spojíš se s Ním způsobem přirozeným. Co říkáš, nebyla by potom tvá pobožnost větší?“
Napadlo mi, že v sobotu, když jsem matku nazvala „matinkou” českými slovy jí vyjevujíc lásku, mnohem víc mne to dojalo, než když ji jmenuji „Mutter“ a z toho jsem vším právem mohla soudit, že až k Bohu budu volat „Otče, Pane“ a po česku se poručím do milosti Jeho, víc mne to pohne, vzdělá a ušlechtí.
I přisvědčila jsem bratru, a on mi zase stiskl ruku a zastaviv se se mnou u knihaře, hned českou modlitební knihu mi koupil.