4.
„Řekni mi jen, co sobě počíti mám s Kristýnkou? S tím tvrdohlavým, zatvrzelým děvčetem, jemuž rovného na světě býti nemůže. Domlouvám-li jí ro něco, hned mi odsekává; přikazuji-li jí co, měl bys viděti, jak na mne hledím jako by mě chtěla očima proraziti. Kdybych ji již neměla na očích!“ Tak mluvila jakás matka k svému bratru.
Bratr znamenaje prvé v Kristýnce nejnevinnější, nejochotnější dušičku, nemálo se nad tou krutou žalobou užasl; napomenul matku, aby měla strpení, a slíbil, že v brzce příčinu dceruščiny nezdárnosti vyzkoumá.
Příležitost se brzy naskytla. Paní Svojná, tak se Kristýnčina matka jmenovala – pozvala k sobě několik přátel, mezi nimiž i její bratr byl.
Když se kafe přineslo, musely děti paní Svojné k tomu přijíti.
Byly tři děvčátka. Dvě mezi nimi byly velmi sličné, a celá jejich postava měla cos příjemného, že každému, kdo je spatřil, líbiti se musely. Bylyť smělé, a plny nápadů, jimž se všecko smálo, ačkoliv mnoho na nich nebylo. Kristýnka nebyla také škaredá, ale ztratila náramně na kráse, když stála mezi svými sličnými sestrami. Měla velmi důvtipné nápady, ale byla nesmělá, že zvláště ve velké společnosti málo mluvila. Její sestry byly krásně přistrojeny, a bylo na nich viděti, že si matka záležeti dala, aby jejich vnady oděvem ještě zvýšila. Kristýnka byla velmi nedbale oblečena, a znáti bylo patrně, že celý její oděv z obnošených matčiných šatů ušitý byl.
„Aj! Toť jsou roztomilé dítky,“ zvolali hosté, jak děvčátka do pokoje vešla, a všichni líbali Kristýnčiny sestry. Tato dostala několik chladných hubiček, pak ji státi nechali. Sester se dosti nemohli nalíbati. Brali je na klín, chválili jejich ustrojení, pentle, kadeře; dali se s nimi o řeči, a ubohé Kristýnky ani sobě žádný nevšiml. Matka nahlédajíc se již chvíli s radostí na to celování, počala vypravovati chválu o obou těchto děvčátkách. „Jaké to jsou šelmičky, že není vypraviti. Vezměte si, co Karolinka včera dokázala! Já jsem mohla smíchy puknouti. A Libuška, ano, ta je také vybraná kopa.“ Tak žvanila matka asi půl hodiny. Na Kristýnku žádný nepomyslil. Stála v koutku, jakby byla cizí. Sklopila oči stydlivě, prohlížela nehty u prstů, rozvazovala a zavazovala tkanice u zástěrky – konečně chystá se k pláči, nemohouc toho déle svésti, vyskočila ze dveří a bouchla jimi dokonale.
„Vidíš, bratře,“ řkouc matka, „jak ošklivé dítě jest?“ Ale brat byl jako bez sebe. Ruce, nohy, třásly se mu. Musil se odstraniti do vedlejšího pokoje, kde sebou hodil do sesle, a hořce slzel.
„Nu?“ tázala se matka, spatříc ho zarmouceného, „co pak to má být?“
Bratr: Nech mne, ukrutná matko!
Matka: Já? Ukrutná?
Bratr: Ty jsi ukrutná!
Matka: Komu jsem ukrutná?
Bratr: Svým dětem, zvláště Kristýnce.“
Matka: Nevím, co to za tlachání. Vylož to patrněji! Snad je to ukrutnost, že jsem ji hned nezfackovala za bouchnutí dveřmi?“
Bratr: Ach! Že pak předce žena, chtíc slouti rozumnou, tak nesmyslně může mluviti. Kristýnka není tak sličná jako její sestry, za to nemůže. Místo co bys měla mysliti, jaký oděv by jí slušel a drobet nahradil, oč méně hezká proti sestrám, házíš na ni hadry, kterés obnosila, a věšíš na druhé děvčata všelijaké šperky, aby jen na ně celý svět hleděl, a Kristýnky sobě nevšímal. Všecko, co její sestry z úst vypustí, budiž to, jak chce nejapné, všemu se divíte a smějete, Místo co bys měla cizí lidi, kteří Kristýnčiných dobrých vlastností neznají, napomenouti, a na její přednosti pozorné učiniti – sama se k nim přidáš, a snažíš se, aby všecky jejím sestrám přivábila. Což jest Kristýnka dřevo? Nemá ji to rmoutiti? Nečiníš ji sama zlobivou? Nepůsobíš, že na tebe nevře, a sestrám závidí? A sestro, zkrátka! Já vezmu Kristýnku k sobě.
A učinil to skutečně. Když odcházel, vzal Kristýnku s sebou, a bylo z ní pod jeho péčí za málo tejdnů nejpovolnější děvče.