10.října
Z návštěvy divadel nebylo nic, ale tím víc jsem si užila procházek. Ráno po skončení školy za mnou přišla moje žákyně Gerda von Dresbach se svou matkou a obě mě požádaly, abych strávila prázdniny na jejich panství, které je pouze hodinu cesty vlakem odtud. Malá je slabá ve francouzštině a její matka myslela, že bych s ní o prázdninách mohla procvičovat konverzaci. Neměla jsem z toho velkou radost, ale matka a teta Magdalena, které se cítily vysoce poctěny, že paní baronka navštívila náš byt a uctivě se před ní klaněly, mě přemluvily. Teta Magdalena si mumlala něco o „veliké cti“. Nakonec jsem se vzdala odporu a neměla jsem důvod litovat. Mohla jsem čtrnáct dní po libosti bloudit po polích a lesích a v kteroukoli denní dobu dýchat čerstvý vzduch s hořkou vůní podzimu. A znovu pozorovat zdravý život lidí, kteří obdělávají pole a starají se o les.
Samozřejmě – mimo panské sídlo. Tam panovalo vznešené chování a skleníkové ovzduší. Zvlášť když se dům naplnil hosty. Ale bylo to docela zábavné a poučné a seznámila jsem se s mnoha lidmi.
Honu na králíky se zúčastnilo pět párů, baroni a baronky, hrabata a hraběnky, a každý manželský pár se více či méně podobal panu a paní von Dresbach. Pouze jeden pár byl výjimkou, ženská polovice zábavnou, mužská příjemnou: baronka a baron z Sengnitz-Altdorf. On je zralý, pohledný muž se smělým chytrým vojáckým obličejem, s jistotou ve vystupování a téměř zasmušile vážnýma očima a čelem; ona je bohatá, tlustá, kolébající se hlučná dcera Judey s astmatickým dechem a velkými nároky. On se ke mně choval téměř jako k sobě rovné. Protože jsem v těch dnech musela snášet povýšenost a blahosklonnost, docela mě to hřálo u srdce.
Tento baron von Sengnitz se po většinu času stranil společnosti. Ostatní se k němu chovali velmi uctivě, buď proto, že, jak mi řekla Gerda, pocházel ze starého, velmi významného domu a dosáhl z nich nejvyšší vojenské hodnosti – je mu teprve čtyřicet a nedávno byl povýšen na majora – nebo ho respektovali kvůli třem nebo čtyřem milionům marek, které mu přinesla jeho žena.
Jeho žena je, zdá se mi, příčinou jeho zasmušilosti. Její prarodiče chodili s krosnou jako podomní obchodníci, její rodiče začínali jako malí směnárníci, což já rozhodně nepokládám za chybu. Její prarodiče a rodiče museli být rozhodně velmi chytří, pracovití a šetrní lidé, když ze začátku neměli nic a svou vnučku a dceru zanechali se třemi nebo čtyřmi milióny v tomto slzavém údolí. Paní baronka ale těžko mohla zatajit svůj plebejský původ. Hleděla se stát v této vysoce urozené společnosti středem pozornosti. Během několika dní předvedla tolik šperků, toalet a diamantů, že mezi ostatními dámami, které byly oblečeny vkusně a elegantně, ale nenáročně, působila opravdu trapně. U stolu ovládla konverzaci, mluvila o malířích, slavných básnících a hudebnících, s nimiž se nedávno setkala, o elegantních domech, kde byla hostem, o cestách a lázeňských pobytech, které v poslední době absolvovala a podobně. Za zády ji zlomyslně pomlouvali, ale na oko jí prokazovali samou lásku a přátelství. Zdá se, že si uvědomovala, že ji nijak zvlášť nemilují. Někdy se objevila mezi ostatními s posměšným nadřazeným výrazem ve tváři jako by si říkala: Zase jste o mně drbali? No nic! Jen si poslužte!
Imponovala mi energie a cílevědomost, s jakou pronikal tento cizorodý prvek do naší staré feudální společnosti, ale myslím, že se tak mohlo stát s větším vkusem a noblesou.
Gerta mi prozradila, že tato větev rodu Sengnitz-Altdorfů byla po uši v dluzích, jejich panství a rodinné sídlo někde v Ostelbien bylo zastaveno, takže rodině už nepatřil ani strom v lese, ani stéblo trávy na louce a nucená dražba byla na spadnutí. Situaci tehdy na poslední chvíli zachránil baron, které sloužil v Berlíně u královské gardy. Oženil se s poněkud postarší dcerou ohromně bohatého židovského obchodníka, které do té doby nebyl žádný nápadník dost nóbl, a tak si její rodina přivlastnila Sengnitz-Altdorfa a židovská slečna z obchodnické šlechty povýšila na baronku.
Velmi obvyklý příběh, takových se udály stovky. V tomto případě se zdá, že zachránkyně je spokojenější než zachráněný, protože ona má stále dobrou náladu, kdežto on je pořád vážný. Mimochodem si už na její povahu mohl zvyknout, protože jsou svoji nejméně dvanáct let. Mluvila jsem s ním o všem. Hodně zažil a viděl. Také jsme se s ním někdy potkaly v lesích a polích, Gerda a já, když šel sám na lov. Mnoho zvěře ale z těchto výletů domů nepřinesl. Málo jsme se snažili střílet po ubohých králících.
Nádherné bylo, když se zvedla čerstvá podzimní ranní hustá mlha a stříbřitě šedé cáry nás obklopily a dovolily očím bloudit jenom po úzkém prostoru. Ale víc toho zaznamenalo ucho: zvučné prásknutí biče z polí, kde se začínalo orat, hlasy čeledínů, kteří popoháněli koně, útržky zpěvu, zaskřípění pluhu o kámen, škubnutí bran, které roztrhly změť kořenů, bučení dobytka, ržání koní. A ve vzduchu nad námi křik vran, pleskání holubích křídel a cvrlikání strnadů. A když jsme zašli mezi stromy, slyšeli jsme, jak na suché podzimní listy dopadají sražené kapky vody a jemný zpěv sýkorek. Z vesnice doléhaly jednotvárné zvyky parní mlátičky. Uvnitř lesa ale bylo ticho jako na počátku světa, kdy ještě zvířata nebyla stvořena. Všechna byla schované ve svých skrýších a doupatech, když uslyšela lidské kroky; jen občas přes cestu rychle přeběhl králík, kterého vyplašili psi. Pak, když mlha padla, oranžové podzimní slunce proniklo skrz její cáry a vlhký hnědý les a šedivá pole zazářila jako stříbro a zlato, ó Bože, to bylo krásné! Proč to nemůžu mít pořád? Bůh to stvořil pro všechny bytosti! Chci tak prožít každý den: každé ráno v pevných botách a krátké sukni, s holí v ruce, se psem po boku, za každého počasí. Na jaře je vidět, jak všechno roste, na podzim pomíjí, v zimě spí. Ale musím se vrátit do města, kde lidé žijí v úzkých ulicích a těsných domech a znuděným bytostem přednášet o kráse světa ze suchopárných knih.
Včera znovu začala škola. Jaký rozdíl mezi včerejškem a dneškem! Nesmím o tom přemýšlet, jinak bych musela hodit knihy do kouta a stát se děvečkou na venkově.
30.října
Ale Heleno! Co to píšeš!? Ve městě není tak zle. Za deset feniků můžeš jet až na kraj města a odtud se za čtvrt hodiny chůze dostaneš k polím a lesům, býkům a koním, vránám a strnadům a opravdovému bučení krav.
Ano, ano, je to pravda! Jenomže to nemůžu mít každý den.
Ale co se dá dělat, musím se tím spokojit. Pokud bychom neměli žádná přání, byli bychom pravděpodobně ještě více nespokojeni. Jsem blázen do polí, lesů a luk. Je to vrozená vada nebo přednost. Můj otec byl také takový. Škoda, že se nenašel žádný statkář nebo nadlesní, který by si mě vzal. A kdyby přišel, kdo ví, jestli bych ho chtěla. Nevím, co chci, a to mi působí potíže. Jde především o školu, tam se mi líbí každým dnem méně.
Mám různé nepříjemnosti v práci. Kvůli výsledkům zkoušek a pochvale od inspektora jsem v učitelském sboru osamělá. Bělem uplynulých šesti měsíců mě ostatní nebrali vážně. Protože jsem byla nováčkem, který se má učit svému řemeslu od mistrů a mistrových. Teď se to změnilo, dostalo se mi nejvyššího ocenění. A samozřejmě je neslýchané, aby nováček byl vyznamenán a staří učitelé a učitelky utřeli nos. Od té doby se ke mně kolegové chovají odtažitě, a někteří z nich, jako drahá kolegyně Finková, nepřátelsky. Celý sbor je žárlivý a závistivý. Nikdo nepřeje ostatním nejmenší úspěch ve třídě, nejmenší uznání nadřízených, každý podezřívavě pozoruje kolegy. Předstírají, že pohrdají pochvalou a odměnou, ale přesto baží po každém slově uznání, či spíše čekají na zázrak nebo nezaslouženou milost, protože dobře vědí, že pro své lajdáctví nemají na nic nárok.
Jen jednu dobrou věc mi inspektorova pochvala přinesla. Zbavila mě ředitelova dozoru a poučování. Což neznamená, že to bylo snadné. Byl asi před osmi dny znovu u mě ve třídě a vytýkal mi, že moje vyučování je příliš temperamentní a namáhavé pro dětské hlavičky. Řekla jsem mu, že byl u toho, když pan inspektor mou metodu akceptoval a doporučil mi, abych v tom pokračovala. Nevidím žádný důvod, proč se touto radou neřídit. Na to řekl:
„Pro vás jsou rozhodující moje nadřízení.”
„Jistě. Pokud vyšší instance nerozhodne jinak.”
„Pro mě za mě si dělejte, co uznáte za vhodné!” vykřikl na mně a vypadnul.
Od té doby mám od něj pokoj, až moc. Chová se, jako bych pro něj neexistovala.
Žádná škoda, vůbec mě to nemrzí! Naštěstí se pomalu učím to, co ostatní zvládnou dávno: Hodit problémy za hlavu! Setřást ze sebe školní starosti, jakmile opustím školní budovu, stejně jako pudl, které ze sebe setřese vodu, když vyleze z řeky. Pak jsem svobodná a těším se ze svobody.
Je tu teď tolik příležitostí nadchnout se a užívat si.
Divadlo uvedlo nové hry a činoherní divadlo hostilo ibsenovský cyklus. Je toho tolik k slyšení, vidění, cítění, hledání, uvažování. Jaké hádanku nám dávají ti lidé, které básník posílá na jeviště a které z něj sám odvolává, abychom řešení našli sami? Snažím se o to vřele a často mám pocit, že jsem na něco přišla. Budu ještě pilnější. Doktor Götz mi půjčil základní knihy, ale stále zůstává mnoho otázek, učení, diskutování, když spadne opona. A tak často v noci dlouho nemohu usnout a přemýšlím a hloubám a trápím se, snažím se pochopit pocity lidí, které básník dávno přede mnou odsoudil nebo osvobodil, a pokouším se nahlédnout co nejhlouběji do jejich duše. Po takových večerech a nocích zjišťuji, že se děsím úkolu učit děti abecedu a místo předávání znalostí nepozorným dětem toužím mít před sebou lidi, kteří touží po pravdě, usilují o svobodu, žádají krásu a povznesení mysli, a chtěla bych jim pomocí slov básníka z jeviště tato přání splnit. Připadá mi to jako nejkrásnější práce na světě a závidím lidem, kteří mohou vést takový život. Pokaždé, když takhle vzplanu, doktor Götz nemilosrdně zchladí mé nadšení. Myslí, že hercům je úplně jedno jestli to, co hrají, přináší divákům osvětu a poučení. Pro ně je nejdůležitější to, co jim přinese výhody, bombastická role, která mu zajistí úspěch a možnost vyniknout nad ostatní. Jestli je hra dobrá nebo špatná, hluboká nebo mělká, výsostně pravdivá nebo senzační, jestli vzbudí chvilkový zájem nebo zušlechtí publikum, je vůbec nezajímá. Chtějí slyšet potlesk, sklízet vavříny a vydělat co nejvíc peněz tak snadno, jak jen je možné. Ostře jsem s ním nesouhlasila, ale on mi řekl, že se dopouštím stejné chyby jako ostatní nezkušení lidé, pletu si herce a básníka. Teprve až mi dlouhá zkušenost a pozorování ukáže, jak málo si herec autora a jeho práce váží, když mu dává nevděčnou roli, a jak je pro něj důležitější vlastní osoba než básníkova slova a dramatikovy záměry se maří škrty nebo dokonce přidaným textem, čímž se text podřizuje úspěchu interpreta, uvidím, jak dalece je to pravda.
Myslím, že tohle ani vědět nechci, protože by mě to zklamalo, a jsem si jistá, že kdybych byla herečkou, nikdy bych nezapomněla, že jsem jenom zástupce básníka a že je mým posláním pracovat v jeho prospěch.