Račinka – 1.díl

Rady k nerozumnému vychování dětí

Christian Gotthilf Salzmann(1744-1811) byl německý evangelický pastor, učitel a spisovatel. V roce 1780 vydal knihu Krebsbüchlein, což byl netradiční návod, jak vychovávat děti špatně. V roce 1824 vyšel v Hradci Králové český překlad.
Jak uvidíme, za posledních tři sta let se rodiče příliš nezměnili.

Pro větší autentičnost nedělám jazykové úpravy.

Prostředkové,
jak bychom sobě u dětí nenávist získali

I.
Čiňme jim bezpráví, křivdu, nenávist sama od sebe povstane

1.

Karolinka vešla do zahrady, kde bylo plno fialek. „Aj,“ zvolala radostně, „tuť je krásného kvítí! Já si ho natrhám plnou zástěrku, a uviju z něho mamince krásnou kytku.“ Spěšně klekla, trhala pilně, až měla plnou zástěrku; pak sedla pod jabloň a vila kytku.
„Tu je!“ pravila sama k sobě, „teď poběhnu k mamince a dám jí tu kytku. Ta se bude radovati! A dá mi několik sladkých hubiček.“
Aby radost zvětšila, vloudila se do kuchyně; vzala porcelánový talíř, vložila na něj kytku, a pak chvátala skokem nahoru po schodech k matce. V tom brkla Karolinka – a bác, talíř se roztloukl na kusy, a kytka daleko odletěla. Matka uslyšíc padnutí vyskočila ze dveří, a vidíc talíř roztlučený, popadla metlu, a beze všeho ptaní, co dítě s talířem chtělo, hnala se na ně rozvzteklená.
Dítě, polomrtvé leknutím, že upadlo a že se talíř roztloukl, a nad metlou, nemohlo nic více promluviti než: „Má milá maminko! Roztomilá maminko!“ Ale žádná milost. „Ty bestie!“ pravila matka. „Krásný talíř roztlučen!“ A dala jí hodný vejprask.
Karolinku podjala jakási vzteklost, když viděla, že se jí patrná křivda stala. Dlouho na to nemohla zapomenout, a již jí nikdy nepřipadlo, aby matce kytku uvila.

2.

Ludvička dostala od své kmotřičky poličku plnou cínového drobného nádobí na svůj svátek vázaného. Větší radosti jí nemohla způsobiti. Ještě toho dne, kdy dárek dostala, postavila všecko v pořádek. Když ji jiné děti navštívily, strojívala jim hody, a užívala k tomu vždy mističek, talířků, svícínků, a co bylo v polici. Jak hosté odešli, umyla všecko a postavila na místo. Kmotra se radovala, že dítě tak zvykne pořádku.
Radost ta ale dlouho netrvala. Jedenkrát sahal Vilímek, Ludviččin maličký bratr, po cínu, a hned mu otec dal misku. Pak sahal opět, a dostal také talířek. Obé v okamžiku zohýbal. Ludvičku slzy polily, když domů přišla, a od bratříčka učiněnou škodu spatřila. Uslyšíc však, že mu to otec dal, zatajila svou bolest. Druhý den bylo zase tak, dva svícínky zohýbal Vilímek.
Už se nemohla Ludvička déle zdržeti. Plná kvílení běžela k otci. „Roztomilý tatínku,“ pravila, „víte-li pak také, že mi Vilímek moje krásné věci pokazí?“ – „Hloupé děvče,“ odpověděl otec, „co je tobě po tom? Vždyť mohu s tvými věcmi činiti, co chci.“
Ludvička mlčela, Než minuly čtyři neděle, ležela celá její radost na smetišti. Tajila sice bolest v sobě, ale od té doby byla na otce tak mrzuta, že na něho přívětivě pohlédnouti nemohla.

3.

Znal jsem divného otce, který nebyl v stavu děti laskavě pokárati, potrestati neb jim jemnou domluvu dáti. Děti mohly sice častokrát bouřiti, vaditi a rváti se, a otci to nebylo protivné; když se mu však v práci po vůli nevedlo, neb pohoršila-li ho manželka neb kdo jiný, rozhněval se náramně.
Dokud nebyl ženatý, rozšlapal zlostí šálky na kávu, neb naflákal psu. Od té doby, co se mu děti narodily, hleděl obyčejně, aby si na nich vzteklost, vylil. Pro nejmenší maličkost nakládal s nimi ukrutně, bil je tak, že jim krev z úst a z nosu tekávala.
Mohly-li děti na toho ukrutníka býti laskavé?

Příspěvek byl publikován v rubrice Račinka. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář