O autorovi
František Pravda byl katolický kněz, vychovatel a velmi pilný spisovatel.
„Psal česky psané povídky v duchu katolické morálky a s důrazem na křesťanské hodnoty. Do svých povídek vkládal národnostní a buditelské tendence. Jeho dílo bylo u jeho současníků, prostých čtenářů, velmi oblíbené. Později jeho dílo upadlo v zapomnění. Knižně bylo vydáno přes 150 jeho spisů.“ (Wikipedie)
Některé z jeho povídek byly určeny dívkám, a jejich hrdinkami byly ctnostné dívky.
Jednou z nich byla sedmnáctiletá Pavlína Janušova, která si na přání svého bratra začala v roce 1863 psát deník.
I. Bratr na prázdninách.
Dne 30. července 1863
Ten se mne nasouží, ten náš Karel! V každém listu napomíná, domlouvá, nutí, abych psala česky. Já ubohá jsem se tomu ani ve škole neučila a nyní je mi sedmnáct let a již to jde těžce, tuze těžce a pranic mne to netěší. Cvičím se již celý rok, on mi sám posýlá úlohy a naposled mi poradil, přikázal, poručil, abych si založila český denník. Musela jsem mu to udělati k vůli, dnes začínám, každou neděli a každý čtvrtek budu pokračovat a věru jsem se napřed pomodlila, než jsem první slovo postavila na papír.
Mám z toho strach, chyb nebude scházet, a on tyran ani jedinké mi neodpustí. Pozejtří již přijde domů z Prahy, kde právě doštudoval, neviděla jsem ho celých deset měsíců a sotva se ho mohu dočkat. Kdybych ho srdečně nemilovala, nedala bych se od něho trýznit tou češtinou a nedbala bych na jeho řeči o národu, vlasti a povinnostech, jež prý mám co Češka.
Pořád mi vytýká, že jsem Češka. Nevím, k čemu je to dobré. Mám s tím jen kříž, učení a práci. Inu ano, jsem Češka, jmenuji se Pavlina Janušova, ale proto není třeba, abych česky mluvila, psala, modlila a šatila se. Umím dost dobře mluvit a psát německy, a Pán Bůh mi rozumí, ať se k Němu modlím tak nebo jinak. Český kroj se mi arciť líbí, neboť nové šaty mám ráda, řídím se dle mody a ochotně následuji každou parádu. Až posud jsme my páni v městě mezi sebou nemluvili leč německy a bylo to tak dobře, lišili jsme se tím od sprostého lidu. Mám-li s tím co jednat, stačí mi má známost češtiny, a musím-li od něho požádat něco písemně, také to dovedu a vždy jsem dovedla, nestarajíc se o chyby, jichž bylo dost v každém slově. Proto mne nikdo nekáral, ale když jsem chybila v němčině, již na to ukazoval, kdokoli to viděl, vysmívaje se mi, že jsem špatně vzdělána. Německé knihy čísti povzbuzovali mne sami rodiče, a českých se k nám ani nedostalo, dokud Karel mi jich neposýlal. Nenalézám v nich nic zajímavého a jen ze šetrnosti k němu do nich někdy nahlédnu, vždy zase sahajíc po německých.
Se svým českým denníkem skoro abych se skrývala a zajisté ho nikomu neukáži, leda … Chtěla jsem říci „leda Karlovi,“ ale nastojte, jak pak mu ukáži, co jsem napsala hned na první straně? Nechť, ať se durdí, on mne k němu zavedl, a nebude-li spokojen, že vyznávám pravdu, pověsím já celý denník na hřebík a budu míti pokoj před dotíravým bratrem. Však nikoli, Karel je hodný a já – budu také hodná. Vždyť nás váže láska, na níž si oba zakládáme. Jen kdyby zde již byl. Těším se na něj jako dítě.
2. srpna
Konečně jsem se ho dočkala. Přijel včera odpoledne. Právě jsme o něm mluvily s drahou matinkou, tu vstoupil do dveří a letěl nám do náručí. Napřed ovšem pozdravil matku, a ta ho nechtěla ani pustiti, líbajíc a objímajíc se s ním, a věru ji při tom polily slze. Já stala vedle a dívala jsem se na ně a vidouc matku plakati, plakala jsem s ní, ačkoli mi nebylo do pláče. Jí ovšem také ne. Měly jsme radost, srdce se smálo, duše plesala, přemohl nás cit, a to bylo příčinou, že jsme slzely. Karel dělal muže, ale přece si také utřel oči, než nám mohl domluvit, že ho vítáme jaksi smutně. Hned se nám vyjasnily tváře a lichotily jsme se k němu, aby viděl, že nejsme smutné.
Sedl si k nám, brzy s matkou, brzy se mnou, brzy s oběma se držel za ruku, povídal a žertoval. Chtěla jsem pokračovati v šití; ale že jsem se pořád jen na něho dívala, píchala jsem vedle a jednou jsem zajela do prstu, že mi až krev vyskočila. Nedělala jsem si z toho nic. Shledati se s drahým bratrem, míti ho po boku a tuliti se k němu jest rozkoš, jež stojí za tu kapku krve.
Karel se nezměnil, je srdečný, upřímný a veselý, jako vždycky býval, a chování jeho k matce naplňuje mne nelíčenou úctou. Políbil jí ruku několikráte po sobě a tak sladce a jemně s ní mluvil, jak ani já dcera to nedovedu. Říkávám jí „Mutter“ a otci „Vater,“ on ji jmenuje „matinko, matičko,“ to mne zajímá a mi zní v uších jako nevinná řeč z mého nejútlejšího mládí. Matka ho poslouchala s velikým zalíbením, láska jeho ji těšila a ta jevila se v každém slově. Bylo mi líto, že já nebývám tak vroucná. Nazvu-li ji „Mutter” neproniká mi to do duše, jest to hlas cizí, který ze mne mluví, přiučila jsem se mu teprv později a jí také dotýká se jen povrchně. Ruku jí líbat zanedbávám již dlouho, jako by se to pro mě sedmnáctileté děvče již neslušelo, a zdvořilosti, jakéž jí ve společnostech vzdávám po německu, jsou jen plané průpovídky, jimiž víc světu než jí se hledím zavděčiti. Když Karel odešel za otcem, aby i jemu oznámil svůj milý příchod a já s matkou byla sama, seděla jsem vedle ní zamyšlena a opravdu jsem se rmoutila. Napadalo mi: „Což ji Karel miluje víc než já? Což ona miluje Karla víc než mne?“ „Nikoli, to nemůže býti,“ odpověděla jsem si v duchu a pravila jsem na hlas: „Matinko, viďte, že jste má jako Karlova?“
Řekla: „Zajisté, má drahá.“
I sklonila jsem se k ní a zcelovala jsem jí ruku a ona přivinula mne k sobě líbajíc mi čelo, tvář a ústa.
„Matinko, matko,“ šeptala jsem opět, a srdce se mi při tom otvíralo. Byla jsem zase její Pavlina, její dcera, její dítě. Něžné city se ve mně ozývaly. Přirozený, mateřský hlas je povzbudil. Oživla, rozmnožila se mezi námi stará láska.
„Matinko, viďte,“ ptala jsem se, „že již nechcete, abych vám říkala Mutter?“
„Vždyť já tomu nikdy nechtěla!“ vyznala mi. Ach ano, ono se to u nás zavedlo cizím příkladem, a že mne ve škole učili jen německy, německy jsem po nich opakovala i jméno matky. Jsem ráda, že Karel již ničeho nemá přede mnou, a netajím, že jsem mu tu velikou přízeň s matkou drobet záviděla. Naučil mne, jak si ji i já mohu získati, a za to mu vždy zůstanu vděčna.