IV.
Odepři dětem svým nevinných radostí, a budou tě nenáviděti
Jakýs muž měl teprv v padesátém roku radost, že se stal otcem, v těch letech byl již ovšem usedlý a vážný ve svém jednání, a chtěl, aby jeho Jiříček také tak se choval.
A nebylo to tak, Když se na nohy zmohl, cítil sílu a radost, skákal, pohrával a hledal sobě společníky k hraní.
Tím působil otci velkou mrzutost.
Otec brával Jiříčka někdy s sebou, když vycházel do pole. Běžel-li tento po motejlovi neb skákal po lukách, ay natrhal květin, rozlícený otec na něj volával: „Jiříku, kde běháš? Hned sem pojď! Fuj, uličníku! Podívej se pak, jak já jdu“ nemůžeš také tak jíti?“
Kuželky, které Jiříček od strejčka darem dostal, otec spálil, a míč, který si domů přinesl, mu pořezal, řka, že může čas místo k hraní lépe vynaložiti, když se naučí jednu částku z katechismu.
Byl-li Jiříček u otce ve světnici, musel seděti pořád jako přikovaný, nesměje z místa.
Takovým nakládáním otec se Jiříkovi tak zošklivil, že raději u nejhrubších lidí než u otce pobyl.
Když otec zemřel, syn ani slzu po něm neuronil. Myslil sobě: „Dobře, že jsem té mrzuté stráže zproštěn! Teď aspoň mohu živ být po vůli.“
V.
Též tupením svých dětí můžeš u nich v nenávist přijíti
1
Mistr Jakub zvykl tak silně hanění a tupení, že se toho zdržeti nemohl, i když se svými dítkami mluvil. Nikdy nebyl v stavu jim pro něco jemně domluviti; všecko se muselo stávati urážlivými a štiplavými slovy.
Usnulo-li k.p. dítě večer na stolici, potrestal ho obyčejně tak, že mu koptem nebo sazemi aneb inkoustem načernil fousy, aby se mu čeládka smála.
Dcera jeho polila sobě zástěrku omáčkou: hned řekl učedlníkovi, aby, až někam půjde, u tesaře pro ni zamluvil korejtko, z něhož budoucně ona jísti bude; a sám že koupí od souseda dvě prasátka hezké strakaté, a že Mariánka bude míti společníky.
Jedenkrát sobě Mariánka při hře zašpinila obličej, ruce a šaty, takže ovšem velmi nečistá vyhlížela. „Aj!“ zvolal otec, když ji spatřil: toť že krásné děvče! Ta se výborně hodí pro Varuně; (to bylo jméno hloupého člověka, s níž nezbedníci po ulicích pohrávali.) Je-li pravda, Mariánko! To by byl krásný jinoch pro tebe?“
A to se stávalo v přítomnosti děvečky a učedlníka, kteří takovému tupen se hlasitě smáli, a pak děti pokoušeli.
Jak mohly děti takového otce milovati?
2
Teprve po několik dní naučila se Libuška od matky, jak má s jehlou zacházeti. Teď se měla s uměním svým u matky vykázati a šátek obroubiti. Myslila si, „krásně šátek obroubíš, aby tě maminka pochválila a tatínek – kdo ví, co učiní, když se mi to povede!“
To jste měli viděti, jak pilně Libuška šila, až samou snažností zapomněla na snídani. Nebyla jen pilná, ale chtěla hezky obrubovati, protož pokaždé, jak jen asi dvacetkrát nit protáhla, běžela k matce tážíc se jí: „Je to tak dobře, maminko?“
A hned zase k práci spěchala.
Když se jí šití nejlépe dařilo, vpíchla se do prstu, že leknutím nezvyklé a nenadálé bolesti celá byla jako bez sebe. Bolestně ukazovala matce raněný prst, a tak se přitom tvářila, že by se kámen nad ní ustrnul.
Ale nerozvážlivá matka, místo politování dala se do hlasitého smíchu, a všechny děti smály se s ní.
Načež Libuška zcela rozmrzelá hodila šátkem a jehlou, s hlasitým pláčem běžela do kuchyně, zastřela si obličej děveččinou zástěrou a hodně se vyplakala.
Tu tak našla outrpnost a potěchu a stala se Kateřině laskavá, kteráž raněn prst klůckem obvinula a posvědčila, že se brzy zahojí.
Posměch matčin v nečas Lidušku tak hnětl, že od té chvíle na matku zanevřela. A že i později posměch od matky vícekrát snášeti musela, když se uhodila nebo vřízla, pak dokonce matku nenáviděla, a matka ještě pořád nemohla pochopit, čím to jest.