27.srpna
Ještě jednou se vracím k těm odrodilcům. Karel tvrdí, že ženská odrodilá je nebezpečnější než odrodilý mužský.
Proč? Je-li svobodná, kazí svým příkladem bratry a sestry, a že obyčejně k tak nazvaným lepším stavům náleží, škodlivé působí na jiné dívky, jež si ji berou za vzor. Je-li vdaná, ukazuje svým vlastním dětem, jakou cestou mají kráčeti; a nevychovává jich za Čechy. Mnohá matka byla sama po německu vzdělána a chce, aby se jí děti podobaly; mluví a modlí se s nimi německy, dává je po německu cvičiti, netrpí na nich nic českého. Mnohá vzdělání německého sama sice nedostala a je skutečná Češka, ale děti mají být víc než ona, a proto se musejí přetvořit za Němce. Jindy to arciť mělo svou smutnou podstatu. Dali-li rodiče dítě něco víc učiti, než se učilo na nejnižších školách, mohlo se to státi jen po německu, že vyšších českých škol nebylo, a kdo za Němce se neproměnil, nemohl slouti vzdáleným. Nyní toho již nebude třeba. Zřizují se již i pro dívky vyšší školy české, ony se vzdělají a přece zůstanou Češky. Aby se přiučily jazyku německému, ovšem se jim podá příležitost. Je to jazyk, kterého u nás víc než jinde potřebují, že s námi a vedle nás žijí Němci. Ale jazyk vlastní musí nám býti dražší a na tom si zvlášť musíme zakládati.
Jsme Češi. To vědomí probuď se v nás. Matka k němu veď děti, děti je mezi sebou rozšířujte. Až každý pozná vlast svou a národ svůj, slávu a moc jeho, bude si ho vážiti, bude na něj hrdý a pyšný a již tak snadno od něho neodpadne.
Pak pomine pokolení odrodilců mezi námi a ty, kteřížto svévolně a z hanebných příčin se nás odřeknou, bude stíhat kletba naše a všeobecné opovržení.
30. srpna
Dnes bylo německé kázání. Já s Karlem nyní chodím na české. Aby se německým sousedům našim německy kázalo, proti tomu ovšem nejsme. Taková pošetilost se nám nesmí vytýkati. Však když se německy káže, je víc Čechů přítomno než Němců, a já sama nikdy nescházela.
Věru se tomu divím, jak jsem mohla zanedbávati kázání česká, a kdyby nebylo Karla, ještě by se to stávalo.
Dnes jsme viděli ty, kdož jen německá kázání navštěvují. Dívali jsme se z okna, když na ně šli, potkávali jsme je, když šli z něho. Byli mezi nimi staří a mládí páni, staré a mladé paničky, vedly se s dětmi, dívky po dvou, po třech kráčely za sebou. „Ti tedy jen jednou za čtyry neděle slyší kázání?“ ptal se Karel.
„Ano,“ odpověděla jsem.
„A jsou Češi?“
„Jsou“
Zasmál se tomu a pravil: „To je divná pobožnost. Kázání české mají každou neděli a nejdou na ně. Na německé jdou a povím ti proč: aby se rozeznali od obecného lidu. Že se jim nejedná o poučení a povzbuzení, nýbrž jen o nějakou zvláštnost a přednost, je na jevu.“
„Oni jsou německému kázání zvyklejší,“ vymlouvala jsem je.
„Českému snadno mohou zvyknout, když je mají častěji,“ řekl nevrle.
„Česky prý se káže tuze nízko, jen pro lid,” zmínila jsem se.
To ho teprv popudilo a zlobil se, že česká řeč je nám jednou tuze vysoká a po druhé tuze nízká a že sami nevíme, co chceme. Možná prý je, že kněz mluví k neučenému lidu níž než k učeným pánům, paničkám a dívkám; kdyby ale také přišli ho poslouchat, vyhověl by jim a to tím spíše, že jen jednu pravdu a víru vykládá a hlásá.
Přisvědčila jsem majíc v tom již zvláštní zkušenost, a vyznávám, že české kázání mne víc vzdělává, mi hlouběji vniká do duše, mi mocněji doráží k srdci než německé, poněvadž jsem Češka.
Moudrý bratr stojí na svém a tvrdí, že Češi jen z marnosti německá kázání vyhledávají, a nedělá rozdílu mezi pány ani nepány. Mnozí řemeslníci a jiní lidé, mužští i ženské jdou na ně, aby dokázali, že umějí německy a dodali si tím jakési vážnosti před těmi, kteříž německy neumějí. Častokráte jejich známost němčiny je velmi chatrná, přiučili se jí lecjaks na cestách, ve službě nebo na vojně a nejsou ani s to, aby porozuměli slovům kazatelovým. A dětem německé kázání má snad sloužiti za prostředek v němčině se teprv vycvičiti, což ovšem bývá příčinou, že v mravním ohledu zůstávají pozadu.
U nás skrovničký počet Němců má svá kázání, přejeme jim je a je to tak dobře, ale jinde veliký počet Čechů kázání svých nemá.
Proč? Že na ně nechodí ani doma a v cizině se tedy o ně také nestará.
Bratr praví, že každý Čech kázání má slyšeti ve své řeči doma i v cizině, kde se česky káže. Kde se to nestává, vydobude si to naše množství, i horlivě-li se o to zasadíme. Dostavme se vsickni; kdo nechce věřit, že jsme tu, bude míti patrný důkaz před sebou a odpomůže se našim potřebám.